Byla noc v Rumunsku pod Fagarášem … držel jsem hlídku, protože kolem občas procházeli podivný individua … spali jsme totiž na verandě hospody, kde jsme si dali po dlouhý době zase pivko a víc neřešili. Anička napsala do „nočníku“ ať každej napíšem báseň … tak to je ona.
Mlha kam se podíváš,
že jí není rovno,
i když oči napínáš,
stejně vidíš hovno.
Teplota je konstantní,
něco kolem nuly,
Žrádlo žerem instantní,
táhnem ho jak muly.
Pořád lezeš nahoru,
sus, sus, sus, sus.
Já se na to vyseru,
ten pes není ursus.
Vítr fouká pod pončo,
nepomáhá goráč,
Mišeli, stav na kafčo.
Rozsypal ho! Soráč.
V botech mam jak v rybníku,
protože furt leje.
Asi sem chyt koliku,
od žaludku zleje.
Bomba s plynem dochází,
stejně jako voda.
Puchejře se ohlásí,
v prstech bolest bodá.
Přesto všechno sem tu radši
s touhle partou magorů,
než před telkou na svým gauči
dělat živou mrtvolu.
