Bulharsko 2001

Termín: 5. 7. - 19. 7. 2001

Doprava: Autobusem

Místa:
Rila - Musala, Rilský monastýr
Pirin - Vichren, Končeto
Melnik - písečné pyramidy
Řecko - Gerakini, Egejské moře

Složení:
Michal Platkevič
Jan Báča
Pavel Holcman Pommer
Lenka Šů Turečková
Mišel Horejsek
Tomáš Havlíček
Markéta Šobrová
Jan Hučkař Šmíd
Katka
Jeník Boháč

EXPEDICE BULHARSKO 2001

Složení (letos docela mega):
Honza - hlaví plánovač a veterán z Ukrajiny a Rumunska
Šů - speaker a veterán z Rumunska
Mišel - maskot a veterán z Ukrajiny
Havlíček - nadržený sportovec a zmatkář, ostřílený profesionál z akcí, na kterých jsem povětšinou nebyl
Markéta - magistra sociální a kulturní antropologie
Hučkař - ostříhaná mánička, taktéž ostřílený profesionál
Katka - budoucí studentka speciální pedagogiky
Jeník - náruživý kuřák, služebně nejmladší
Já tedy Michal - kronikář a zapisovatel, veterán z Rumunska i Ukrajiny

5. 7. 2001

1. Slovensko - Maďarsko - Srbsko - Bulharsko

Vzhledem k dobrému poměru cena : rychlost : pohodlí jsme zvolili cestu autobusem. Tedy cena byla 2.300,- Kč za jízdenku plus 55,- DM (asi 1.000,- Kč) na tranzitní vízum do Jugošky. (To se pořídí na jugoslávském velvyslanectví na Malé Straně, kde se je Havlíček snažil přesvědčit, že na dvoře může telefonovat, přestože je to všude zakázané - radši to nezkoušejte.) Takže asi 3.300,- Kč za cestu tam i zpátky (to jako že dohromady). Jede i autobus o 130,- Kč levnější, ale taky je 150x horší. Celá cesta by měla trvat 25 hodin, což je dost pohoda.

U autobusu jsme se slezli celkem bez problémů, až na drobnosti: zapomněli jsme na Hučkaře (nevýhoda velkého počtu členů), Havlíček trochu pocuchal nervy svým pozdním příchodem - ne že bychom se o něho báli, ale měl pro většinu z nás marky a pro Markétu lístek.

V 9:00 jsme vyrazili z Florence. Hurá - na česko-slovenských hranicích jsme dostali razítko. Spíme, žereme a my veteráni z Rumun poznáváme místa, kde jsme loni touhle dobou stopovali. Hurá - na slovensko-maďarských hranicích jsme dostali razítko. A do nějakýho pejpru zapsali, kolik máme peněz.Trochu nám tam zmorfovali jména, takže členové výpravy teď jsou: Křečková, Havlíczek, Platkevitch, Šmidt, Horejshek, Turešková...

Pro nás, jakožto bývalé Čechoslováky, nemá cenu popisovat Čechy a Slovensko, takže začneme Maďarskem: lán, lán, lán, most, lán, lán, lán, most, lán, lán,... maďarská pusta je celkem pustá. Docela nuda, jen občas nějaká vesnice, ale je to to samý jako u nás. Jenom těm "nemešpiklošům" na billboardech nebylo moc rozumět.

K 13 ... svině, potopils mi "Rudý říjen"! Hrajem lodě, popíjíme Magistra. Hurá - dostali jsme razítko na maďarsko-jugoslávských hranicích. Už se setmělo. Po projetí dezinfekcí přišel jugoš celník, dává nám další razítka a my do toho hulákáme souřadnice, zásahy a vody. Ani se moc nebouří a usmívá se na nás. Konečně přišla pauza, kuřáci a Šů močový měchýř už byli nervózní.

Když jsem maskotem výpravy nazval Mišela, byl to omyl. Je to Havlíček. Našel pod lampou nějaký dost chroustoidní brouky a každou chvíli nám přinesl jednoho nebo dva ukázat, přičemž je hrozně litoval, jak se tam pod tou lampou chudinky trápí. Byli fakt dost velký a musim dát Tomášovi za pravdu, že vypadali dost dobře, dá-li se to o broucích říct. Ale když vytáhl plastovou, z půlky průhlednou růžovou taštičku, původně na hygienu, a začal je do ní sbírat, tak už jsem řval smíchy. Když nám oznámil, že se je rozhodl zachránit od života u benzínky a že je poveze autobusem, smích mě trochu přešel při představě že by mu v noci z plastikové taštičky utekli. Ale hned nato mě ta samá představa megabrouků poletujících z ničeho nic po autobuse opět rozesmála. Markéta se to ještě snažila Tomášovi rozmluvit, ale sama dobře věděla (přecejen už s nim je nějakej ten pátek), že je to marné. Jeden nejmenovaný člen výpravy prohlásil, že "Markéta je svatá". Promiň, Tome, ale v tomhle musim s Hučkařem souhlasit. Brouci byli v klidu, jen se všichni mačkali u škvírky zipu, kde byl východ. Tomáš to okomentoval slovy:"Podívejte, jak jsou na sobě! Oni se páří, oni jsou artisti!"

Srbsko vypadá hezky, ostatně jako jakákoli jiná země v noci za úplňku. Všichni spí, anebo se tváří, že spí, aby si spánek přivodili, takže to vypadá, že spí všichni. Ano ... světlo ... přestávka. Havlíček šel pustit brouky, ostatní na záchod a na cígo. Potuloval se tam takovej větší pes. Trochu jsem ho rozdováděl, až málem pokousal Katku.

Opět následovaly pokusy na téma spánek na autobusové sedačce. Co se týče variací a poloh, jasně vede Honza se Šů, to se snad ani nedá napsat.

Ráno v 5:15 (6:15 bulharského času) jsme dorazili na jugoslávsko-bulharskou hranici. Jsem celej rozlámanej, nevyspalej, hladovej (mám ještě karbanátky, ale tady je nechci vytahovat, aby mi je nezabavili), roztrhl jsem si košili a venku je pěkně ... hnusně. VIVA BULGARIA.

6. 7. 2001

2. Sofie - Borovec

Tak jsem se nacpal karbanátkama a nálada značně stoupla. Dokonce přestalo i pršet. Do Sofie jsme dorazili už v 8:00 (bulharského času), takže celá cesta trvala jen 22 hodin. Sofie je fakt hnusný město. Šů se ještě v autobuse rozspeakovala s jednou sofistikovanou ženou (= žena, která se vyzná v Sofii), která nám údajně měla poradit. Nakonec nám jen řekla že z nádraží, kde jsme vystupovali, nám nic nejede.

Vyměnili jsme si každej 50 márošů za leva a chvíli zevlovali po nádraží. Už tady nastaly první nedorozumění s tím provařeným obráceným kýváním hlavou při souhlasu a nesouhlasu. Hučkař se zeptal na hotel Moskva, ale už jim nedokázal vysvětlit, že opravdu nechceme cestovat do Ruska, protože na všecky otázky kýval přesně obráceně. Takže nám pořád dokolečka vysvětlovali, že do Moskvy se tramvají nedostaneme. Kejvání prostě dělá problém, i když o tom víte.

Nakonec se nám s pomocí místních podařilo zjistit, jak se dostanem do Borovce. Navíc se k nám připojil jistý česky mluvící Bulhar, že nám pomůže s cestou. Snaživý, ale neznalý.

Revizoři jsou tu KURVY jako všude. Napařili jnám pokutu 4 levy každýmu za to, že nemáme lístky na bágly. No prostě kurvy. Pak jsme vzali taxi-minibus za 5 leva/os. a frčeli vpohodlí až do Borovce. Borovec je stoprocentní turistická záležitost. Zapadli jsme na zahrádku jedné hospůdky, ani nedopili první pivo a už nás míjela česká výprava, sportovně založená. Hučkař jednoho z nich znal ze šermu. Hned na to dorazili tři týpci, co s námi jeli autobusem, a přisedli si. "Tak co, dáme špeka," řekl jeden, rozdělávaje tubu s Indulonou. "Ale musíte se namazat.". Za chvíli už byl pytlík napěchovaný pytlík hulení očištěn od krému a rozbalen. Tak jsme zahulili, dali pár piv a Mišel byl naplech. Zjistili jsme, že máme s těma týpkama spoustu společnejch známejch v Praze.

Pro cestu na hřeben jsme zvolili lanovku - jo, jsme shnilí turisti, ale ušetřit si celodenní patnáctisetmetrový stoupání, to se nedá odmítnout. Přišlo nás to na 9 leva na osobu, ale stálo to za to.

Ušli jsme asi dva kiláky (Mišela musel Hučkař s Havlíčkem táhnout za ruce) a rozhodli se to zapíchnout na plácku pod skalkami u jezírka, kus od první chaty na cestě. Mišel se najedl a prohlásil, že by klidně šel dál, načež spolu s Honzou usnul. Ještě jsme chvíli zevlovali po okolí, jedli a šli spát. Mišel plácal nějaký nesrozumitelný píčoviny ... alkoholik jeden!

A dneska mám narozeniny (22).

7. 7. 2001

3. Rila, Musala (2 925 m)

Vyspal jsem se jako dudek (dudek spí velmi dobře). Vzbudili jsme se brzo, v 7:30. Asi po dvou hodinách se nám podařilo vysomřit. Hned u první chaty jsme si nechali orazítkovat statistické karty. Paní byla tak hodná, že nám tam nenapsala data.

Kousek od chaty kempovala skupinka Čechů. Začali jsme jim říkat "Modří". Ti nám řekli, že jdem blbě a ať prozkoumáme jinou cestu, kterou oni považovali za správnou. A tak začal náš výstup na nejvyšší horu široko daleko - Musalu. Bylo ažuro, teplo a slunečno. Bez svého kloboučku bych asi chcípnul vedrem. Zdolali jsme, ani to nebyl velkej záhul, 2.925 m n. m. Už tam byl český páreček a přivítal nás slovy: "Tady je to jak na Václaváku!" Tak jsme opáčili, že na Václaváku je míň Čechů. Dali nám za pravdu. Na horu se začali valit další turisti, tak jsem vytáhl malé překvapení, co jsem nesl v batohu - láhev šampáňa. Vyfotili jsme se, bouchli šampus, připili jsme si na vrchol a na moje narozky, udělali oběd a vypadli. No, vypadli - začli jsme sestupovat krpálem dolů, hory okolo byly rozmrdaný a Pytlouchovi se kdysi něco vypíčilo.

Nakonec jsme slezli až k jezeru Grančar. Šli jsme se vykoupat - paráda, znovuzrození (Honza nešel!). Mišel se navlíkl epesní teplákovou U. K. soupravu a Jeník usypal kus ze svého nekonečného pytle zážitků. Pak jsme provedli takový ty šinty jako jídlo, mytí a tak a šli jsme spát. Já a Korejs jsme neodolali a ustlali si pod širákem. Nechápu svůj organismus. Místo abych usnul jak zabitej, zaboha jsem nemohl zabrat. Foukal vítr.

Vsuvka: Když Markéta Tomášovi jemně řekla, že je netolerantní, spustil na ni pětiminutovej hysterickej záchvat o tom, že on je přece PYTEL tolerance.

8. 7. 2001

4. Rila

V noci se otočil vítr a podstatně zesílil. Naštěstí jsem byl zalezlej u kleče a krytej pončem. Ale stejně jsme toho moc nenaspal, asi i proto, že se ozvaly moje spáleniny. Když mi Havlíček tvrdil, že se člověk nejvíc spálí pod kolemama, považoval jsem to za největší píčovinu. Poránu jsem zjistil, že největší píčovina byla se tam nenamazat.

Položil jsme asi kilovej kabel, Havlíček spálil papírový odpad, a po takovejch těch ranních procedurách, jako je balení tábora a tak, o kterejch nemá cenu psát, jsme opět začali horalovat. Slunce pralo a foukal hroznej vítr, takže všichni měli na hlavě epesní modely. Protože jsem měl, jak už jsem říkal, zezadu spálený haxny, připnul jsem si sichrhajckama na kaťata kapesníky a vyhrál tak soutěž "Najdi pošuka".

A pak jsme šli a šli. Šlo se docela dobře, tráva, planiny, žádný velký krpály... Jediný zpestření byl oběd u sněhového pole, ale to se zase nedá popsat, takže se stejně nic nedozvíte. A pak jsme zase šli.

Nakonec jsme to zapíchli nad údolím s velkejma jezerama a chatama u mnohem hezčího malinkého jezírka v malebném prostředí kleče a skalek. Byla tam taková vypíčená šinta na vodu, ale voda z ní netekla. Jenom když jsem začal sát z trubky, tak jsem trochu vody nasákl. Po šintění jsme se zakecali před našim stanem. Šů s Honzou nám chvíli měřili, kolikrát za minutu řeknem vole (já, Jeník a Mišel). Napočítali 16, a to jsem já mluvil slušně. Nakonec se to před našim stanem sešlo všechno. Jeník mimo jiné říkal, co všechno vyřadil z batohu, aby byl lehčí (ten batoh, ne Jeník). Takže: sandály... všichni okolo jsme je měli na nohou; repelent... komárů tam bylo jako svině. Prostě to posral. Zalejhali jsme a Jeník povídá: "Ty vole, tady je plno těch zkurvenejch much." Otočil jsem hlavu a KURVA! Bylo jich tam fakt moc. Najednou na stan zaklepal Havlíček: "Hele, jak jsme tu seděli, tak jsem tu ztratil hodinky, tak dejte ráno bacha. Jé, já je mám v kapse! No dobrý, to jsem jen já, Havlíček, pošuk." No comment.

Mišel šel chcát a zjistil, že je tam hezky a že by bejval šel spát pod širák. Tak jsme ho okamžitě vyhodili ven, dokonce jsme mu dali i karimatku. Odešel se slovy: "Stejně je v tom stanu smrad." "No jo, fakt je tu hroznej smrad." "Ty síťky to nějak nesíhaj odvětrávat, nebo co." "Mimochodem, je to z mejch bot," dodal Mišel.

9.7. 2001

5. Sestup: koupání ve vodopádech, Rilský monastýr

Typický ráno. Polojasno, příjemná teplota. Počal náš sestup k Rilskému monastýru. Cesta po chvíli zmorfovala do krosu klečoidní džunglí. Když začala vypadat téměř neprostupně, přešli jsme potok a tam, kde se vzala, tu se vzala, velká cesta se žlutou značkou... A nějakej Bulhar, co mlel nějaký bulharský nesmysly a ukazoval jako že volný... prostě Bulhar.

Abych nezapoměl, než cesta zmorfovala do krosu klečoidní džunglí, zastavili jsme u jednoho vodopádku. Říčka, která nás doprovázela během celého sestupu, byla ve vedru tak lákavá, že jsme se po chvíli skoro všichni ráchali ve vodě. LÁBUŽ.

Cesta přešla v asfaltku, což byl docela vopich, ale aspoň se šlo rychle. Levá, pravá, levá, pravá... Občas jsme to střihli pěšinkou mimo silnici, kde Havlíček nasbíral asi dvě tuny hub. Vyráchali jsme se ještě jednou, ale voda tu byla podstatně studenější. Takže tam člověk většinou vlezl metodou šíleného ptáka a za řevu zase rychle utekl na nejbližší kámen. Stoprocentně nejvíc pištěla Šů. Zahrál jsem si na Gluma v jeskyni a po chvíli mrcasení jsme opět vyrazili.

Konečně jsme došli ke kýženému Rilskému monastýru. Bylo to, jako kdyby člověk prošeldimenzionální bránou do rozměru klidu a míru. Nádherná stavba, nádherný malby... místy téměř komiksy. Po prohlídce kláštera jsme zapadli do nebližší putyky na zahrádku. Začly lítat tupláky, šopáky, vepřový, kuřecí,... bašta. Jen pinglové na nás nějak nervózně zírali. Najednou počalo krápat, takže jsme provedli bleskový přesun dovnitř. Celkem jsme zakalili (no, teda jen dva tři tupláky), Havlíček pobíhal po lokále a předváděl Jeníka stavějícího stan, Jeník si přivlastňoval cizí hlavy, Honza do mě pořád bodal vidličkou a Korejs zeblil umyvadlo. Někdy za tmy, když už jsme jim vypili všechno pivo, jsme se vypotáceli ven. Pár bláznů se vydalo neprostupného plevelního houští do kopce do tmy hledat místo na nocleh. My rozumní (já, Honza, Šů, Jeník, Mišel) jsme zůstali stát v pavném sevření s tím, že už nikam nejdem, a plácli jsme sebou téměř před hospodou. Jeník si ode mě půjčil komandos baterku a jal se hledat ostatní. Coby dup už se všichni ukládali skoro na cestě v mírném krpálu k spánku a zapřeni o batohy se snažili usnout.

10.7. 2001

6. Směr Pirin, taxikáři jsou KURVY

Otevřu oči... Šů... stříbrná babička v černém s kulatými brýlemi... usmála se na mě a jala se rozvěšovat koberec na dřevěné zábradlí.

Šel jsem se podívat, jak vypadá monastýr poránu. Hučkař, Káťa a Šů ještě stihli mši. Konečně se dalo jít i dovnitř pravoslavného kostela. Vešel jsem tam a zůstal stát se zakloněnou hlavou a otevřenou držkou. Vysoký kopulovitý stropy do posledního detailu pomalovaný, vepředu obrovský plochý oltář s křížem nahoře, nádherný mosazný svícny a všechny ostatní udělátory, celkové příšeří, jen dvěma okny vysoko na stropě procházely paprsky světla. Teď tak nahoře pod stropem proletět bílá holubice, tak si připadám jak v nějaké scéně z filmu od Johna Won.

Když se probrali ostatní, tak jsme já, Jeník, Honza, Šů a Korejs zašli do krčmy na snídani. Korejs s Jeníkem dostali kafe velikosti náprstku a my málem padli smíchy. "Já jsem zvyklej dát si ráno u kafe čtyři cigára, tady si zapálim a kafe je v prdeli," zíral nevěřícně Mišel a snažil se miniaturní lžičkou rozšmrdlat v náprstku cukřík. Posnídali jsme, zašli se všichni vysrat na porcelánovej hajzl a vyrazili skrz monastýr na autobusovou zastávku.

Modří nám včera řekli, že autobus směr Vichren jede v deset hodin. Když v 10:04 Hučkař oznámil, že v devět už jeden autobus jel, počal jsem být trochu nervózní. A když nám místní prodavač řekl, že bus jel skutečně v devět a další pojede až ve tři, měl jsem chuť Modrý nakopat do prdele... a nás taky, že jsme si to nešli zjistit sami.

Asi po dvou hodinách zevlování po parkovišti, překecávání zájezdových autobusáků, dodávkářů, tranziťáků a taxikářů se nám podařilo sehnat dvě tága, z nichž jedno nás vezme pět za tři leva na osobu. Já, Šů, Jeník Mišel a Havlíček jsme se nacpali do žigula a s pootevřeným nacpaným kufrem, jenž taxikář stáhnul gumicukem, jsme vyrazili. Bylo to pořád z kopce, takže jsme jeli téměř pořád na volnoběh. V Rile šli někteří nakupovat, Jeník a Korejs na pivo a já, Šů a Honza jsme se začali domlouvat s taxikářema. Nakonec jsme se dohodli, že nás odvezou dvěma autama až k chatě Vichren, dohromady za 100 DM.

Tentokrát se nás pět nasoukalo do opla. Rádiem zazněl rock´n´roll a už jsme frčeli. Rock´n´roll přešel v bulharský folk a nakonec v nějaký popový sračky, ale hlavně že jedem. U jednoho odpočívadla jsme si s Havlíčkem koupili ovčí mlíko - chutnalo podobně jako bílý jogurt. Projeli jsme Bansko a začali stoupat serpentýnama k Vichrenu. Auto se drásalo na jedničku a my si libovali, že to nemusíme šlapat, protože by to zabralo celý den.

Dojeli jsme na takové parkovišťátko a taxikář nám vysvětloval, že na chatu Vichren je to už jen 500 metrů pěšky. Bylo hhrozný vedro. Druhý auto, onen žigul, asi třikrát vařil, takže Honza musel co chvíli běhat k potoku pro vodu, kterou taxikář v klidu lil na špinavý okno.

Asi dvacet minut po nás dorazilo k nám na parkoviště. Vyndali jsme bágly a začli dávat do kupy prachy. Jen Hučkař prohlašoval, že bychom se měli nechat odvézt až před chatu, nebo neplatit plnou částku. Nebyl ale dostatečně razantní a my ostatní jsme zas byli moc důvěřiví, takže jsme zaplatili. Po první zatáčce jsme začali mít pochybnosti, tak jsme se s Honzou podívali do mapy. KURVY, KURVY, ZASRANÝ KURVY. Taxikáři jsou kurvy asi všude stejný, na chatu Vichren je to ještě hodinu a půl. Já, Honza, Tomáš a Jeník jsme se pustili zpátky za nima, ale už byli v hajzlu... KURVY.Rozvalili jsme se teda na silnici a začali žrát melouny. Přidala se k nám drobná černá vyhublá fenka. Měla andělskej výraz a ani na chvilku nepřestala vrtět ocasem, šťastná, že je tu někdo, kdo jí může dát něco k jídlu. Psí život. Slunce pražilo, silnice byla rozpálená... KURVY... Malé zpestření byl docela slušnej vodotrysk prýštící z kamenů mezi stromy.

Asi ve čtvrt na sedm jsme dorazili k chatě Vichren.... KURVY. Takže původní plán, že si na chatě necháme batohy a ještě dnes si vyšlápnem na Vichren, je nenávratně v čudu. NIKDY NIKOMU NEVĚŘ, OBZVLÁŠŤ, KDYŽ VYPADÁ, ŽE BY SE MU VĚŘIT DALO... KURVY, KURVY, KURVY. Tábor jsme rozbili kousek nad chatou. Po chvíli jsme se všichni slezli na velkým šutru vedle našich stanů, Honza po něm boldroval a Jeník vypadal jako komunistický pomník ruského partyzána.

Zalehli jsme. Najednou se Jeník s Korejsem začali hrabat ven ze stanu, že jdou na cígo. Nakonec se to zvrtlo do menší debaty stanama a vyústilo ve vykuřování Havlíčkova stanu skrz síťku.

11. 7. 2001

7. Pauza pod Vichrenem

Šok... voda na ksichtě... "Hola, hola, Vichren volá!"... Havlíčku, já tě zabiju!... "Turisti se těší, na výlet se těší!"... Havlíčku, Havlíčku, ty jsi ale debil... "Venku slunce svítí, všude roste kvítí."... Havlíček nás začal burcovat v 7:30, že je krásně a že musíme vyrazit na Vichren. Vykopali jsme se a za chvíli se zatáhlo a začalo pršet. Tak jsme zalezli do stanů a dopili jsme Jeníkova ferneta. Několikrát se strhlo krupobití a pod stan natekly tuny vody, takže jsme si připadali jako na vodní posteli. Začli jsme litovat turisty, co vyrazili na cesty a jsou teď celí promrzlí někde v dešti. Najednou se nad stanem objeví silueta s nožem, prořízne plátno a promodralaá, promočená postava se nám zřítí dírou do stanu... Tak při týhle představě už jsme řvali smíchy.

Pak se to trchu vybralo, tak Havlíček vytáhl kindervajíčko s hulením od Sádla. Ubalil jsem z toho dva špeky, mimochodem jsem je ubalil pěkně blbě, a docela jsme se vypálili. Navečer jsme se vypravili do kiosku, pár desítek minut dolů po silnici. Dali jsme si pár piv, pár kebapčí (takový naprosto výborný čevabčiči, šopáky a ještě nějaký jídla, a bylo jasný, že musíme ochutnat rakii. Malej panák (náš velkej) za 0,50 leva - dobrý pití, taková trochu tequila. Mišel se zeblil a byl odeslán do stanu. Havlíček mu vypral šusťovku. Když byl Mišel skoro u tábora, zbloudil a byl odchycen Hučkařem, právě když lezl po čtyřech někam úplně do prdele, pak se začal dobývat do Havlíčkova stanu,... alkoholik jeden.

U piva jsem zůstal já, Honza, Jeník a Havlíček. Zakalili jsme, zatančili ploužák s místníma roštěnkama, Jeníkovi hráblo a z ničeho nic vzal popelník a vyklepal ho Honzovi na hlavu. Atmosféra zhoustla, druhej popelník se ocitl Honzovi v ruce a v tu ránu byli oba na zemi. Naštěstí jsou to dobří kamarádi, takže se hned zase zvedli. Odnesla to jen jedna láhev piva, co omylem spadla ze stolu. Vrchní se trochu zozčílil a mlel něco o Češích, a protože už zavíral a bylo kolem půlnoci, vypadli jsme. A mimochodem jsme jim vypili všechny Amstely, sponzora letošní ligy mistrů, jak říká Jeník.

12. 7. 2001

8. Vichren, Končeto

Ráno bylo hezky. Sbalili jsme tábor a batohy si nechali v chatě Vichren. Sice nám je nezamkli, ale doufali jsme, že je nikdo nešlohne. Vyšli jsme směr nejvyšší vrchol Pirinu Vichren (2.914 m n.m.), obtěžkáni jen svačinkami, šustami a lahvemi s pitím, v batůžkách nebo různě navázanými popruhama k tělu. Bez báglů to byla pohoda.

Vichren je parádní skalnatá pyramidoidní špice.

Dále viz deník Káti

13. 7. 2001

9. Tevno jezero

Tenhle den už jsem jaksi nedopsal takže opět viz deník Káti

14. 7. 2001

10. Troopers - pochod na Melnik

Rozhodli jsme se, že vyrazíme už v deset hodin, což je na nás dost brzo. Vzhledem k tomu, že celý ráno během vaření a balení Havlíček odpočítával, se nám skutečně podařilo vyjít včas.

Zdolali jsme první, přes hodinu dlouhý úsek skrz skalnaté sedlo a kamenitá pole. A tu kde se vzalo, tu se vzalo, roztroušené hejno asi patnáctiletých Bulharů. Zmateně se potáceli po skalách, hulákali na sebe a někteří propadali hysterii. Jedna holka a dva kluci se, jízdou po zadku, dostali až k nám. Tak jsme jim ukázali mapu, vysvětlili, kudy mají jít a tak. Když jsme na otázku, jestli jsou po cestě velké kameny a skály, odpověděli kladně, dívka se dala do hysterického pláče. Jejich průvodce byl jistě "hodně zkušený", když jim utekl a nechal je napospas osudu.

My jsme se zatím vydali na rychlou, mírně klesající cestu do údolí, když tu na nás začala hulákat další skupinka bulharských dětí, jež to zapíchla kdesi ve skalách. Zahulákáním jsem jim popřál "a nice trip" a šli jsme. Postupně jsme procházeli výšková pásma přes skály, traviny, kleč, kapradí, stádo krav, jehličnaté stromy, jehličnaté lesy až po listnaté lesy a chatu Pirin. Takže z 2.500 m jsme za necelé čtyři hodiny klesli na nějakých 1.600 m n.m.

Byla zde skupinka Čechů, převážně Kolíňáků. Jeden z nich při řeči trochu zadrhával. Ten nám během oběda vyložil jejich den a půl dlouhou cestu plnou želv, vyschlých koryt potoků, mizerných značek a čtyřicetistupňových veder. Cestu, jež nás čekala v opačném směru. Nakone jsme ji zvládli ještě tento den, ale nepředbíhejme...

Asi ve třičtvrtě na tři, obtěžkáni zásobami vody, na kterou podle "převážně Kolíňáků" po cestě dolů nenarazíme, jsme vyrazili směr Melnik.. Káťa, Hučkař a Havlíček ještě něco dobalovali, s tím, ať jdeme, že nás hned dojdou. A to byla chyba! Havlíček, jakobystyle="mso-spacerun: yes">  v neblahé předtuše, se chtěl rozloučit s Markétou, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. A pak už jsme trojici neviděli.

Netrvalo dlouho a na křižovatce, kde byl povalenej rozcestník, jsme blbě odbočili. Včas nám to došlo, tak jsme chvíli zevlovali, hledali správnou cestu a čekali na onu trojici. Trvalo asi půl hodiny, než jsme vyrazili znovu po značce. Vznikl problém, kde je "trojice". Šli po značce a jsou před námi, nebo taky někde zakufrovali a jsou bůhví kde? Rozhodli jsme se, že nemá cenu čekat. Buď jsou před námi, po čase jim dojde, že jsme zabloudili a počkají na nás, anebo jsou za námi. Pro tento případ jsme na rozcestník připevnili vzkaz o tom našem kufrování a že pokračujeme dál do Melniku po zelené.

A pak začal pochod na Melnik. S vidinou noci v hotýlku, pořádnýho bifťoura a značně se zvyšující nadějí, že stihneme zajet k moři, jsme nasadili vražedné tempo hodné armádní pěchoty.Levá, pravá, levá, pravá...zelená značka... levá, pravá, levá, pravá... zelená... "hele, už nejdeme po zelený".

Asi po dvou a půl hodinách pochodu jsme sešli ze značky na širokou klikatící se cestu. Naštěstí netrvalo dlouho a v jedné prudké zatáčce se značka zase připojila. Kousek od cesty v trávě byla, značně neumětelsky provedená, skorovztyčená, asi sedmdesát čísel vysoká, železobetonová, hranatá šinta. Obložená kameny tam čněla, jako by měla na něco poukazovat. Přišel jsem k ní, ale nikde nic. Tak jsem se otočil, že se vrátim na cestu, a v poslední chvíli jsem, pár metrů pode mnou, na kraji lesa na stromě zahlédl rozcestník. Zhruba jsme se zorientovali, kde jsme, dokonce byl chvílema vidět i Melnik a Roženský monastýr.Opět jsme se vydali po značce.

Cestou jsme ještě jednou zbloudili na onu velkou cestu, ale narazili jsme na partičku dřevorubců, kteří na koních sváželi dřevo z lesa, a ti nás opět navedli na správnou cestu. Celá zacházka nás stála něco přes půl hoďky, která se později projevila jako vcelku klíčová, i když těžko říct, jestli v dobrém nebo špatném smyslu. Jeden z dřevařů nás, bez jakéhokoli požadavku z naší strany, dovedl poměrně daleko dost nejasnou pěšinou, až na zřejmou označkovanou cestu dnem vyschlého potoka. A protože od nás nic nechtěl, dostal flaštičku becherovky.

Cesta korytem kdysipotoka odpovídala (konečně) tomu, co nám popisovali "převážně Kolíňáci". Mišel už připomínal postavu z filmu Noc oživlých mrtvol, takže rychlost tažení na Melnik se začala notně zpomalovat. Nohy jsme měli zrasovaný jako svině a svorně jsme jim slibovali, že pokud nás odnesou do Melnika, dostanou sprchu a poszéze ozdravnou lázeň v moři.

Konečně asfaltka. "Mišeli! Pivo, steak, sprcha, postel!" Mišel se pochlapil a šlapal. Konečně Rožen. Připomínal kolumbijskou kokainovou vesničku. Začalo se šeřit. Krpál. Sláva, monastýr!

Minuli jsme Roženský monastýr s neonovým křížem na střeše, bavorákama a kioskem před branami a tačali stoupat mezi pískové pyramidy. Tma se blížila. Po chvilce pochodu po úzkých pískových pěšinkách na strmých svazích pyramid jsme s Honzou (jako již tradiční předsunutá dvojka) shodili batohy a šli se podívat za nejbližší hranu. Naskytl se nám nádherný pohled do údolí ohraničeného pískovými skalisky, se svítícím Melnikem na jeho konci. Bohužel bylo jasné (a druhý den nám to Káťa, Hučkař a Havlíček potvrdili), že tuhle cestu bychom za tmy nedali ani v křeči. Mimochodem se setmělo. Vrátili jsme se kousek nad monastýr s tím, že přespíme někde na kraji pole. Bylo deset hodin a byli jsme necelé čtyři kilometry od kýženého Melnika. Zastihnout nás tma o půl hodiny později, tak jsme to zvládli.

Honza s Šů zašli ještě do onoho kiosku - Honza kvůli občerstvení, Šů s naivní představou, že nás někdo za poplatek hodí do Melniku autem. Po nějaké době se pod kopcem ozval Honzův hlas: "Jo, jedem, vezměte batohy!" Šů je poklad.

Euforka jak svině. Jo, budem dneska v Melniku! Maník, co nás měl za deset leva na dvakrát odvézt (vede tam totiž asfaltka, ale je to poněkud delší než po značce) hrál šachy a zrovna přemýšlel nad nějakým důležitým tahem, takže jsme my hoši (teda já, Honza, Jeník a Mišel) stačili koupit pivko Amstel. To byla taky jedna z věcí, podle které měl Hučkař, když se tu na nás druhý den ptal, jistotu, že těch šest lidí, co tu večer bylo, jsme byli stoprocentně my.

Pak už jsme frčeli károu, s pivem v ruce, asfaltkou neasfaltkou, do cíle naší cesty. První várka jsem byl já, Šů a Jeník, Než dorazil zbytek, tak Šů, která si po chvíli vzala s sebou i Jeníka, domluvila ubytování. Nějaký člověl nás za pomoci světla ze zapalovače protáhl temnými uličkami až k hradoidní stavbě. "Tak ta je vám celá k dispozici."

A pak to jelo: několikeré dřevěné schodiště, dva pokoje lehce hozené do středověkého stylu, sprcha, pivo, šopáky, bifťoury, kebapče a džbánek vína jako pozornost šéfa. Šéf byl ten maník, co nás přivedl, jen se převlíkl do obleku a celý večer (spíš celou noc) nás obsluhoval ve svém hotelu. Trochu to připomínalo Drákulu.

15. 7. 2001

11. Melnik, písečné pyramidy

Ráno (teda spíš pozdní dopoledne) jsme vylezli ze svých postýlek s bílým povlečením a vyčistili si zuby u porcelánovýho umyvadla ve vykachličkovaný koupelně. Zajímavé, jak některé běžné věci se po čase stráveném v jiném prostředí zdají být až nenormální. Pak jsme pokračovali podle jasně nejasného plánu, tedy: půjdem se projít po Melniku, protože jestli bude tak hezkej jako v noci, tak to za shlédnutí rozhodně stojí. Cestou zjistíme, kdy nám jede autobus a já si konečně koupím film do foťáku. Pak se půjdeme podívat na pískové pyramidy, tedy zpátky po zelené, po které jsme měli přilít. No a do toho se nějak někde potkáme s Káťou, Hučkařem a Havlíčkem.

Otevřeli jsme masívní dveře (spíš bránu) našeho hradu a vyrazili do horkého, vyprahlého dne. Cesta, po které jsme včera přišli, vedla zahrádkou mezi místními domky. Melnik je městečko plné ochůdků, restaurací a hotelů. Nic jiného tu snad ani nenajdete. Po chvilce naší chůze jsme potkali našeho včerejšího hostitele, který měl teď na sobě místo černého číšnického obleku jen ušmudlané montérky a umolousané tričko.

Za další chvilku se za námi objevili naši ztracení bratři a sestra. Šťastné shledání. Někdo šel zjistit autobus a my ostatní šli ukázat ztracencům náš hotýlek. Poté, co si dali sprchu a usadili se dole v hospůdce, jsme se my ostatní za doprovodu Havlíčka vydali na prohlídku pyramid a želv. Měli jsme na to asi hoďku do odjezdu autobusu.

Cesta vedla vyschlým korytem řeky se spoustou hráziček. Želvy tu skutečně byly. Taky se tu pásly kozy a písčitý povrch s různými stromky a keříky mi připomínal krajinu z Ježíše.

Cestou na autobus jsme potkali skupinku dvou kluků a dvou holek, které jsme viděli už u Rilského monastýru. Rozhodli se, že pojedou s námi k moři, a dostali přezdívku Dobří. Cesta busíkem do Sandanského byla v pohodě. Zato ve městě to byl úmor. Zjistili jsme, že nádraží je asi tři kiláky daleko. Cestou jsme odbyli pár taxikářů, co se nám snažili namluvit, že je to minimálně pět kilometrů, a to dokonce i když už to bylo na dohled. Abych nezapoměl - taxikáři jsou KURVY.

Na nádraží jsme zjistili, že vlak jede až před sedmou, takže zbylé čtyři hodiny jsme strávili na peróně pod stromem. Byly tu asi tři koleje, místní u místní nádražky (no, nádražky - byl to spíš kiosek, kde jsme vyjedli všechny kebapče, mňam) a vodovodní kohoutek. Bez něho bychom asi chcípli, protože bylo neskutečný vedro. A když říkám vedro, tak tím nemyslím 30 nebo 40 stupňů, ale faktfaktfakt vedro.

Dobří se již stoprocentně rozhodli pro cestu k moři, takže už nás bylo třináct. Konečně přijel náš vlak, což se o dvou, které měly už dávno projet opačným směrem, říct nedalo. Tak jsme vypadli z již notnou chvíli dost plného nástupiště.

Dále viz Káťa

Pondělí 16.7.

12. Řecko

Úterý 17.7.

13. Řecko -> Sofie

Středa 18.7.

14. Sofie -> Praha


FrohZwinkernFreudeTraurigB?seCoolAugenrollenZunge rausWow!Grinsen

Původně jsem měl v plánu tyhle svoje stránky nejprv celé dodělat a pak je sem nahrát hotové, nicméně to momentálně dlouhodobě není v mých silách, takže jsem se rohodl ho zprovoznit a dodělávat za pochodu ... času je bohužel méně než nápadů a plánů.

25.04.2013, 14:54

Po letech opět pokus o znovuoživení webu.

09.08.2012, 01:38

Ještě musim dodělat tady ty šipky a trošku doladit ty hodiny, aby nevypadali tak nově :)

27.09.2010, 10:23

Víkendové setkání horoškol v Srbsku - tradičně super

29.03.2010, 14:13

Přidaná hromada obrázků do sekce Art - Grafika

17.03.2010, 19:26

Přidán cestopis z jachtění po Kornatech

14.03.2010, 17:01

Přidán cestopis z Turecka

13.03.2010, 16:16

Rozžívání nového webu

11.03.2010, 09:09

TATTOO
13-Skvor.jpg
Škvorův ornamentík

Cestopisy

Služební cesty Řím 2015 Kréta 2015 Bulharsko 2014 Laponsko, Norsko 2014 Island 2013 Albánie, Černá hora 2011 Gruzie - Kavkaz 2010 Itálie, Aprica 2010 Kornaty - Jachta 2009 Turecko, Kurdistán 2009 Kornaty - Jachta 2008 Amsterdam 2008 Makedonie, Albánie 2008 Tunisko 2007 Korsika 2007 Slovinsko, Chorvatsko 2006 Rusko - Ural 2006 Chorvatsko 2005 Mont Blanc 2005 Monte Negro 2004 Francie 2004 Francie 2003 Rumunsko 2003 Bulharsko 2001 Rumunsko 2000 Slovinsko 2000 Ukrajina 1999