Deník
Autor: MichalPřepis, opravy, poznámky: Verča
Sobota 18.7. 2009
Istanbul
Salám galejníkům, dnes okolo jedné v noci jsme ještě seděli ve smíchovské hospodě U žíznivého jelena, popíjeli pivo a rozebírali, kdo si co vlastně bere, co koupil nového a koho máme ráno vzbudit, aby si stihl zabalit. Dnes, něco po poledni, sedíme já, Verča, John, Šů, Káťa, Hoclman, Hučkař, Efa a Škorpil v letadle někde nad Rumunskem a užíváme pohostinnosti českých aerolinek.
Šů: „Támhle pod náma je nějaká hrozně klikatá silnice.“
Michal: „Hm, protože to je řeka.“
Holc: „A jmenuje se Dunaj.“
Dnes večer budeme možná posedávat a popíjet v Asii. Pro většinu z nás to bude první návštěva tohoto kontinentu. Projekt TURECKO 2009 se pozvolna stává skutečností.
Pozn.: Škorpil a Šů jsou největší snobáci! Batohy jim k letadlu dovezl extra samostatný taxík.
A stalo se. Den započatý u piva na Smíchově ukončili jsme u piva v asijské části Istanbulu. Ale popořadě. Po příletu do 30ti stupňového Istanbulu jsme vyměnili nějaká Eura za Liry (kurz byl 2,07 YLT za 1 Euro), úspěšně koupili pro každého dva žetony na metrotramvaj (na tram /metro prochází se turnikety za žeton 1,5 YLT – je jedno, kolik stanic jedete, vždy platí jeden žeton na vstup do jedné trasy metra/tramvaje) a na jeden přestup (tedy za 2 žetony na xichta) dojeli do přístaviště v Karaköy (přístaviště na evropské straně Istanbulu). Kromě samotného Istanbulu s jeho minarety, historickými tentononcy a tak dále, pozorovaného skrze okénka metrotramvaje, mě zaujala moc hezká, podle mě typicky turecká, dívka, jakou člověk v Praze zrovna nepotkává, kterou Škorpil okomentoval slovy „To je taková ta typická Fatima.“
V přístavišti jsme se tak nějak „bum prásk a je to“ nalodili na loď (na jiný žeton za stejných 1,5 YLT na hlavu) a už jsme si to šinuli přes Bospor do asijské části Istanbulu, konkrétně do čtvrti Kadiköy, kde jsme se po chvilce zevlování ubytovali ve velmi slušném, ale celkem levném hotelu (30 lir na osobu). Ač by se naše jednání mohlo zdát náhodné a neplánované, není tomu tak. Postupovali jsme přesně podle doporučení mého kolegy Jirky, jenžto byl v Istanbulu již mnohokrát.
Ubytovat a vzhůru do města na drink a dlabanec. No, nejdřív jsme vyrazili k místnímu autobusáku s tím, že si zjistíme zítřejší autobus do Kappadokie, což se nám nepodařilo. No zas tak moc jsme to s tím zjišťováním nepřeháněli, takže se z toho vyklubala příjemná procházka po pobřeží s výhledem na zapadající slunce nad historickou částí Istanbulu na druhém břehu úžiny a pozorování medúz v zabordeleném zálivu. Ukázalo se, že v daném kontextu vypadají některé předměty plovoucí ve vodě – jako třeba rozbalený prezervativ či igelitový pytlík – skoro jako medúzy. Rozmnožili jsme počet lir výměnou za eura a počali procházet uličkami plnými kaváren, restaurací, fastfoodů, kebabáren a obchůdků.
Když už jsme chodili dostatečně dlouho, že jsem i já téměř dotrávil sendviče z Prahy snězené během vybírání hotelu (takže většina, nemaje sendvičů, už asi měla celkem hlad), zasedli jsme do jedné z kebabáren skvící se prázdným stolem mezi ostatními restauračkami rozprostírajícími své stolky po zdejších uličkách. Protože stůl byl malý, chtěl jsem k němu přišoupnout ještě jeden z vedlejší řady. Vtom ke mně přiskočil číšník se slovy: „No, don‘t do it.“ Jako Pražáka zvyklého prudy, mě celkem překvapilo, že to myslel tak, že to rozhodně nemám dělat já jako host a briskně pro nás vytvořil dostatečně velký stůl s odpovídajícím počtem míst. Než jsme se nadáli, měl každý před sebou kompletní příbor, lahvičku vody a jakousi kovovou misku. Protože jsme v té době ještě nevěděli, že se klasická kebabová večeře skládá ze studeného předkrmu, teplého předkrmu a pak kebabu, projevili jsme se jako kulturněgastronomičtí barbaři a většina z nás si objednala rovnou kebab a pivo, takže nám ty kovové misky zase odnesli. V tu chvílí přišel Škorpil s tezí, že ty misky byly na oplachování rukou tou vodou z lahviček. No ještě že jsme to neudělali, to by na nás fakt asi koukali jak na idioty z Marsu. Když nám pak donesli pivo v hrníčkách na čaj, koukali jsme na ně my jak na idioty z Marsu.
Ukázalo se (po konzultaci s chytrým průvodcem), že tyto kebabárny nemívají licenci na prodej alkoholu, tak nám to nemůžou přinést jen tak ve sklenici a takto to lehce maskují. Nakonec po domluvě vystřídaly hrnky o něco větší kovové misky s ouškem, ale na zbytek večera jsme radši přesídlili do příjemné útulné beer garden s příjemnou hezkou servírkou. Kromě piv a sladkostí (jahodový ice drink a mojito) pro Verču se popíjela Raki. Chutná jako pastis a po zalití vodou mléčně zbělá. Když kolem půl třetí hospůdka pomalu zavírala (nečekaně jsme tu byli poslední), odebrali jsme se já, Verča a Hučkař na hotel (jmenoval se Kervasary). Katka nás brzy následovala, o něco později i Škorpil. Ostatní pokračovali v pití až do rána.
Kolem osmé ráno se ve dveřích pokoje objevil John. „Za všechno můžou psi. Sme bloumali kolem sochy bejka a potkali nás dva týpci s chameleónem a zatáhli nás do nějaký jejich kavárny. Honza Škorpil se bál, že nás zabijou, tak šel domů. Pak jsem se pokoušel opít… což se povedlo. Ty voe ty škeble jsem neměl žrát. Pak jsme se rozhodli, že se půjdem vykoupat do moře, ale bylo špinavý a studený, tato tam bylo asi deset psů, tak jsme je domestikovali a teď čekaj v kruhu před hotelem.“ Načež sebou plácnul na postel a začal mocně a hlasitě chrápat.
Ráno se ukázalo, že opilý Škorpil si tak úplně nezapamatoval, kde se nachází náš hotel a tak chvíli bloumal Istanbulem v kruzích. Pak viděl týpka nasedat do červeného favorita, tak k němu přistoupil a plynulou češtinou se ho zeptal: „Dobrý den, nevíte, jak bych se dotal do tohohle hotelu?“ a vrazil mu do ruky vizitku s mapkou. Když se muž vzpamatoval z počátečního šoku, zaostřil na plánek a ukázal rovně a doleva. Škorpil řekl „Děkuji.“ A šel spát.
Neděle 19.7. 2009
Istanbul
Ve dvanáct hodin jsme vyklidili hotelové pokoje, což byl pro některé z pochopitelných důvodů téměř nesplnitelný úkol, nechali si na recepci batohy a vyrazili lodí do centra Istanbulu. Cestou jsme si ještě zjistili ten autobus do Kappadokie a koupili za 55 YLT na hlavu lístky do Nevşehiru.
Bylo celkem horko, teploměr ukazoval 43°C, tak jsme sebou na chvíli plácli v městském parku, kde bylo velmi příjemně a nedělní odpoledne tu trávilo mnoho Istanbulaňanů. Nutno podotknout, že turecká kuchyně je velmi dobrá a velmi rozmanitá a ulice jsou plné prodejců všeho možného na zub, tak jsme toho využívali. Obzvláště vydařená byla taková bageta s kousky kebabů velikosti malých karbanátků s pálivými papričkami a zeleninou (tuším, že se tomu říká köfte). Něco mezi gyrosem, plněnou bagetou a velkým hotdogem. MŇAM.
Ayu sophiu, pro nás s Verčou známou ze hry Civilizace IV., jsme si prohlédli z venku (byla před ní neskutečná fronta) a Modrou mešitu, co je hned naproti přes park, zevnitř. Protože člověk při vstupu do mešity musí být náležitě zahalen a bos, nafasovali jsme velké modré přehozy a igeliťáky na boty. Mešita zevnitř je impozantní, konečně člověk vidí, jak je ta hromada na sebe naplácaných kopulí vlastně postavená. A vstup je zdarma, takže rozhodně stojí za shlédnutí.
Pak jsme už jen tak courali městem a navečer se přeplavili zpět do asijské části, kde jsme chvíli hledali Škorpilovu imaginární sámošku, Šů si koupila zubní kartáček, jenžto si zapomněla doma, vyzvedli batohy z hotelu a šli na bus společnosti s názvem Metro. Bus nás dovezl na jakýsi centrální uzel společnosti Metro, někde mezi poli na periferii, kde byla moderní hala, prodávali dobroty a sváželi se sem lidi z různých místních poboček a odtud vyráželi na dálkové trasy. Když už bylo půl hodiny po plánovaném odjezdu našeho busu a my ještě stále stáli na nástupišti, povídá Holc: „Pro tuhle situaci znám jednu vhodnou německou větu: Ich bin eben nervös.“
Nakonec se ukázalo, že šlo o obyčejný „trafic jam“, autobus přijel a my odjeli nocí za svitu tureckého půlměsíce a stevardem podávanými nápoji, že jsme je ani nestíhali konzumovat, do asi 800km vzdálené oblasti zvané Kappadokia. Za zmínku stojí citronová chemika, kterou stevard opakované stříkal cestujícím na ruce, čímž Katce způsobil napoprvé nemalý šok. Desinfekci s citronovou vůní vám na ruce cpou ve všech busech po podávání teplých nápojů.
Pondělí 20.7. 2009
Příjezd do Göreme, courání po okolí
Ráno jsme dojeli do Nevşehiru, odkud jezdí zdarma bus do Göreme (spíš to bylo už v ceně za ten bus…). Zde v Göreme je infocentrum, kde je na zdi pověšeno spousty „prezentací“ hotelů s fotkami a popisky, ovšem infotýpek vám nesmí žádný doporučit, takže si nějaký vyberete, on tam zavolá a sdělí vám cenu a možnosti. Výběr je opravdu široký. My jsme si vybrali hotel Panoramic (nebo taky Panoromic či jak ještě to tam psali…) s nádherným výhledem a spaním ve skalních „homolích“ za cenu 140 YLT pro všechny za noc včetně snídaně – tedy cca 7Eur na hlavu. První dojmy z Kappadokie, které přetrvaly celý pobyt de – paráda, very nice bjůtyful.
Součástí pensionu bylo i veselé štěně Funny, které zpříjemňovalo pobyt. Protože jsme toho v noci v autobusu moc nenaspali, hodili jsme si na chvíli šlofíka a po poledni vyrazili na průzkum zdejších úža kaňonů. Šli jsme kaňonem Güvercinlik (Pigeon) Halley a to ne pořád po hlavní cestě. V jednom místě rostla halda jakýchsi rostlin s takovými černými lusky, které samovolně pukaly, takže to okolo nás dělalo PUK, PUK, PUK. Také tam byla různá minipolíčka a meruňkovníky a tak.
Holc: „Ty jo, tam rostl normální meloun.“
Ostatní: „Fakt, jo?“
Holc: „No opravdu, ale byl takovej malej, tak jsem ho nevzal.“
Po chvíli přišel Honza: „Rostl tam meloun. Holman ho chtěl utrhnout, ale já jsem mu to rozmluvil.
Holc: „No jó no.“
Z údolí jsme vyšli do vesnici Uçhisar, kteréžto vévodí skalní hrad. Občerstvili jsme se v místní hospůdce a jali se prolézat vytesané komůrky a chodbičky hradu. Protože to byl již třetí den, tak jsem se v souladu se svými cestovatelskými zvyklostmi vysral. Cestou zpátky jsme se rozhodli to vzít trošku jiným údolím. Ovšem cesta skončila na skalní vyhlídce. Tak jsme hledali cestu alternativní.
Holc: „Tady vede cesta, široká.“ Ťapy ťapy ťap.
Holc: „No ona to asi není cesta, ale vodní splavnice.“
Cesta se začala mírně komplikovat.
Holc: „Kudy projde voda, tudy projdem taky.“
Stupeň obtížnosti se stále stupňoval a prolézání a slézání přibývalo, až jsme skončili nad asi třímetrovým sešupem, pod kterým už bylo políčko a tedy i cesta. A zpátky se samozřejmě nikomu nechtělo.
Michal: „Pusť mě tam, já to nějak sešoupu…“ dřep, otočka, dřep. „Hm to nepůjde.“
Katka: „Pusť mě tam, já to nějak prostě skočim.“ Dřep, noha… „Ne, to nepůjde.“
Michal: „Pusť mě tam, Holc mě spustí na ruce a zbytek už nějak sešoupnu a pak vám zespodu budu držet nohy.“
Holc: „Tak mě drže ať nejedem oba.“
A povedlo se. Postupně jsme se dostali dolu až nahoře zůstala jen Katka, které už neměl kdo podat nahoře ruku, tak taknějak sjela Škorpilovi, který je nejvyšší, do náruče. Celý náš sestup sledovali návštěvníci hospůdky na vyhlídce a měli z toho velkou atrakci. Dole jsme se usadili na homoli a sledovali, jak stejnou cestou sestupuje John s Háčkařem, kteřížto předtím hledali nějakou jinou cestu.
„Oni určitě nebudou věřit, že jsme šli přes ten sešup a budou hledat, kudy jsme šli.“
Honza, když přišli: „Vy jste to slezli taky přes ten třímetrovém sešup? Tak to smekám.“
Na večer jsme si nakoupili víno a jídlo a do noci hodovali na verandonádvoří našeho hotýlku na skále s výhledem.
Úterý 21.7. 2009
Výlet po okolí Göreme
Na dnešní den jsme si zaplatili po 40 lirách výlet mikrobusem po okolních pamětihodnostech. První zastávka byla u Caravan Saray, kteréžto bylo ovšem zavřené. Pak si k nám přisedl průvodce (jeli totiž dva mikrobusy, tak to střídal) a svou angličtinou, která byla na podobné úrovni, jak ta moje, nám rozprávěl o místní oblasti a o turecké historii. Další zastávka byl skalní hrad se spoustou místností vytesaných do skály. Taková pěkná prolejzačka, např. dvoupatrová síň s ochozy kolem dokola, s vytesaným sloupovím, kaple, obytné místnosti… Celá Kappadokie je plná různých kaňonů (je jich přes 40) a obrovského množství takových skalních homolí podobných obřím termitištím, do kterých si lidé již za doby Chetitů vytesali obydlí, mnohapatrové hrady a holubníky. V jedné takové je i naše hotelová sluj pouze s postelí, jedním stolkem, dvěma okénky a několika koberci.
Poté jsme se zastavili na kopci na vyhlídce s výhledem mimojité na místa, kde údajně natáčeli nějakou scénu z hvězdných válek, ale nepřišli jsme na to, jakou, ač nám to bylo povědomé.
Další atrakcí přírodního typu byla procházka kaňonem Ihlara zakončená obědem v ceně, což byl jeden z důvodů, proč jsme se pro organizované výletnictví rozhodli. Kromě polévky, do které se vymačkával citrón, zeleninového salátu a kousku melounu coby zákusku, se podávala ryba nebo hovězí či kuřecí na dva různé způsoby. Nasyceni a s pivem v ruce jsme si dali siestu na jedné z mnoha takových dřevěných plošin s koberci a polštáři zbudované uprostřed říčky tekoucí kaňonem.
Další, zároveň poslední a zároveň nejúchvatnější zastávkou bylo, jak říkal náš průvodce, „andrgasty“ neboli underground city neboli podzemní město, které v dávných dobách sloužilo coby úkryt pro okolní obyvatelstvo. Když vám povím, že dokázalo pojmout až deset tisíc lidí, hospodářská zvířata a mělo osm pater do hlouby, je asi jasné, že je to naprostý úlet, který stojí za návštěvu, přestože z něj je přístupno asi jen deset procent. Schodiště vedoucí do podzemí se táhnou dlouhými úzkými chodbičkami, aby v případě napadení museli nepřátelští vojáci chodit po jednom a sehnutí, čímž se docílila jejich snadná zabitelnost. Mimoto se chodbičky daly zboku zavalit masivními kamennými kulatými dveřmi, které se nedaly otevřít jinak než zevnitř. Do té doby jsem si myslel, že podobné věci existují jen ve výmyslech autorů Indiana Jonese.
Zkrátka a dobře, prolézat takovéto podzemní město od shora až do nejposlednějšího patra bylo jako zmenšit se na velikost mravence a prolézat si mraveniště. Byl tu mimojité kostel, škola, prostory pro výrobu vína a zvláště impozantní byl pohled z osmého podzemního patra větrací šachtou vzhůru.
Cestou zpátky bylo v mikrobusu veselo. Nejdřív, že budeme zpívat. Tak první se pokusili průvodce s jediným Turkem, co s námi jel, zapět nějakou tu jejich tureckou, pak my sborem zapěli Polární noc a nakonec jsme průvodce přesvědčili, ať nám zatančí. Tak se ohulilo rádio a Turek to již roztáčí, až se tomu musí sám smát, co že se mu to v miniaturním mikrobuse jakože průvodci vlastně stalo a postupně bere dokola všechny naše holky, kteréžto se rozhodně nenechávají zahanbit, přestože se tanec musí v jedoucím mikrobusu s nízkou střechou stále prokládat pokusy o udržení rovnováhy. Jen čtyři Korejci, co s námi jedou, se stále tváří, jako by seděli na semináři o perspektivách hřebíku…mlčí, netančí a ani se nesmějí.
Večer jsme si koupili lahve vína a šli si posedět na kopec na sunset, ale byl tam mrak, tak jsme aspoň zjistili, že má Katka super brejle a že nám je musí u ní v Rockpointu taky objednat. Vína jsme dopili tradičně venku na posezení před pokojíkem ve skále.
Středa 22.7. 2009
Pěší výlet do Rose Valley a odjezd směr Pazar
Dopoledne jsme vyklidili pokoje a protože autobus do Pazaru, odkud se pokračuje na Kačkar, nám jel až večer, nechali jsme si bágly u pensionistů na recepci a po nějakym tom somření, pivku a melounu, se větší část výpravy vypravila na výpravu do Rose Vally, čiže Růžového údolí. Cestou jsme poobědvali místní něcojakogyros a horkým slunným dnem postupovali k údolí otrhávaje cestou meruňky a moruše z místních stromů.
MŇAU, MŇAU… kde se vzalo, tu se vzalo, z kopečku mezi skalnatými homolemi cupitá k nám koťátko, celé umolousané, srst plnou takových těch kuliček, co se s oblibou chytají na ponožky, a sotva jsme ho pohladili, začalo vrňánkovat. Když dostalo kus chleba s marmeládou a vodu, už jsme se ho nezbavili, takže zbytek výletu šlo s námi, nebo bylo neseno, protože jak se nás stále snažilo v horku a písku stíhat, mělo jazýček vyplazený a srdce mu tlouklo frekvencí kolibříka a nám ho bylo líto.
Cestou jsme opět prolézali ty zvláštní skalnaté příbytky. „Já bych chtěl bejt Tomb Rider.“ Halekal stále John, mizeje v průlezu, do již čtvrtého patra v jednom z nich.
Podívali jsme se na Růžové údolí, které je skutečně růžové a cestou zpět museli kotě hodit (jemně) za jednu takovou zídku, protože jinak už bychom se ho nezbavili. Být to v Čechách, tak už by měli Preclík s Uhlíkem nového kamaráda s pracovním názvem Explorer.
Šů se Škorpilem, jenžto se vycházky neúčastnili, mezitím pořídili sobě turecké hazuky a Škorpil se nechal oholit – břitvou.
Když jsme čekali na autobusáčku v Göreme, odkud jezdí zdarma servis autobus do Nevşehiru, odkud nám v devět večer jel bus do Pazaru, vyzískala Katka od nějaké malé holčičky trs jakéhosi plevele, který se nakonec ukázal být cizrnou. A tak jsme tam seděli na obrubníku a loupali z lusků cizrnu.
Čtvrtek 23.7. 2009
Přesun dolmušem do Yukari Kavronu
Po noci strávené v autobuse, jenžto byl poloprázdný a prostorný, takže se dalo celkem i spát, jsme těsně před polednem vystoupili v příčernomořském Pazaru. Bohužel bylo pod mrakem a chladno, takže jsme asi jedinou vyhlídku na vykoupání v moři zavrhli už v autobusu. Hned po vystoupení z autobusu se nám nabídli týpci s dolmušem, že nás vezmou do Yukari Kavronu, a protože jiný dolmuš tu nebyl, a podle některých průvodců to vypadalo, že by taky mohl jet jen jeden či dva denně, tak jsme na to, ač ne úplně bez obav, kývli, naložili si k nim batohy a domluvili si odjezd za hodinu, abychom si stihli ještě ve městě dokoupit, co komu do hor chybělo, jako třeba chleba, sýr a hlavně líh do některých vařičů. Benzín do těch benzínových jsme již pořídili předešlého dne u pumpy v Nevşehiru. Ze shánění lihu se stala taková malá bojovka, do níž se postupně zapojili asi čtyři různí obchodníci barvy laky počínaje přes outdoor vybavení, až jsme skončili v jakémsi krámku typu všemožné harampádí pro všelijaké kutily, kde se konečně objevily plastové lahve fialového obsahu vykazující všechny atributy lihu. Jelikož většina Turků neuměla moc anglicky, probíhalo pátrání po lihu asi takto: „Alkohol pro vařič. Né na pití. Né benzín. Né plyn. Alkohol. Spirit. Ale né na pití…“
Pozn. k Pazaru: Co mě zaujalo, byly místní domy. Zjevně se totiž nedostavují a nekolaudují jako celek. Je zde zcela běžné, ž máte pouze betonovou kostru několikapatrového domu a uprostřed jsou dva dodělané byty s dostavěnými stěnami, platovými okny a barevnou fasádou. Vypadá to fakt zvláštně.
John s Katkou, kteří mezitím hlídali na autobusáku a zjistili, že skutečně jiný dolkáš nyní nejede a že lepší cenu než 230 lir dohro bychom nikde nedostali. A tak jsme vyrazili dolmušem směr Ayder. Jestli si pod pojmem dolkáš představujete, stejně jako já, nějaký rozkodrcaný mikrobus, jaké jezdí na Ukrajině, jste na omylu, tohle byl vytunningovaný mercedes se sedačkami v červené kůži. Stejně tak vesnička Ayder, kde jsme zastavili, aby se sundal, do nadcházejícího terénu nevhodnu, tunning z předního nárazníku, vypadala jako rakouské turistické centrum plné restauraček a penzionků. Cesta dále do Yukari Kavronu více než cestu pro automobily připomínala blátivé úzké cosi (mnohem blíž to mělo k oslí stezce než k „silnici“), přes co tečou potoky padající rovnou do údolí a dolmuš zde balancoval a klátil se sem tam, až byla Verča celá bledá, přesto, že měla většinu cesty zavřené oči. A zde se, podobně jako v jiných zemích projevili taxikáři jako pěkný kurvy. Po krátké rozmluvě s řidičem jedoucím v protisměru odbočili na jednu cestu, po které už se dál jet nedalo a že prý je to už jen dva kilometry a že ta druhá, sjízdná cesta, vede jinam. No co jsme měli dělat? (ano, zaplatit jim tak půlku peněz) Tak jsme vystoupili a zaplatili. Jen Hučkař byl nekompromisně nedůvěřivý (ovšem to byl pokaždé, i když bylo vše v pořádku) a říkal jim: „Já ti nevěřim.“ a „To je tvůj problém.“ To já jsem neprotestovala, byla jsem sakra ráda, že už do toho vozidla nemusím nastoupit…
Nakonec z toho byla zbytečná hodinová procházka, protože ona druhá cesta do Kavronu samozřejmě vedla a nás míjeli dolmuše s mávajícími turisty. „Taky i připadáš jako čůrák?“ „Naprostej.“ Byla mlha a pršelo.¨
V Yukari Kavronu jsme zapadli do první chýšoputyky a začali objednávat piva, která ovšem museli donést z jiné putyky. Když už šla asi čtvrtá objednávka, donesla jich pro jistotu, místní malá holčička, v igelitce plnou náruč (plechovkový Efes), že to málem neunesla. Až sem příště přijedou nějací Češi, tak už budou vědět, co dělat. Protože se nám moc nechtělo stavět stany, dohodli jsme se s obsluhou chýšoputyky (taková omladina), že bychom tu za 7 lir na hlavu přespali, ale nakonec z toho sešlo, protože se tu sešla omladina z celé vesnice a do půlnoci hráli a zpívali a my byli po noci strávené v busu ospalí. Nicméně než jsme se za tmy vyvalili před chýšoputyku, kde jsme si na plácku postavili stany, strávili jsme tu pár příjemných hodin u piva, rybí polévky a rozhovorů s místní holčičkou, kterážto se trošku učila anglicky a mě na oplátku učila turecky počítat. V jasných chvilkách jsem to zvládl do dvaceti. Káťa s místními balila nějaký místní pokrm sestávající z rýže zabalené do jakéhosi ovařeného listu a holčičku (jmenovala se Nuda) obdarovala píšťalkou.
Pátek 24.7. 2009
Začátek túry po Kačkaru, spaní nad jezerem
Nad ránem se kousek od stanu ozval zvuk podivného zvířete. Znělo to jako kříženec nasraného býka, grizzlyho a pekelného démona. Tvor se přiblížil a přes plachtu stanu bylo slyšet, jak funivě očichává náš šusťákový příbytek. Podle řevu, který na náš stan spustil, se mu naše zelená kopule moc nelíbila. „Eben nervos“ jsme s Verčou očekávali, kdy nám plachtou stanu projedou býčí rohy, kopyto, případně medvědí tlapa či tesáky. Jemným „kšššš“, abych ho moc nenaštval, jsem tvora odeslal k Holmanovu stanu, za což mi Holman nebyl vůbec vděčný.
Verča: „Co to bylo?“
Já: „Kráva.“
Verča: „Kráva nevrčí!!!“
Já: „Hmm.“
Ráno jsme uvařili čaje, posnídali a za zvuků tureckých písní linoucích se z chýšoputyky vyrazili vzhůru podél potoka rozkvetlými loukami směr Kačkar Dagi. Stoupání bylo konstantní a mírné, ideální pro první den, kdy ještě nohy nejsou zvyklé šlapat. Než jsme došli k jezeru, dohnal nás odspodu mlhomrak a vše zahalil do šedobíla. Protože u jezera nebyl žádný rozumný plácek na stany, navíc bylo ještě dost brzo, vytyčili jsme si podle staré ruské mapy a občasných děr v mlze směr na sedlo, které jsme chtěli přejít a začali stoupat. Cestou necestou jsme pojednou narazili na takový útulný travnatý plácek u potůčku a protože se nám líbil, řekli jsme si, že to první den nebudeme se šlapáním přehánět, ubytovali jsme se na něm. Počasí bylo chladné a mlhavé a Holman usoudil po dlouhém pozvolném vaření těstovin, že jeho liháček se hod spíše do muzea a nikoli do hor a více ho už nepoužil.
Sobota 25.7. 2009
Přes sedlo do údolí a dementní zakufrování
V noci dost pršelo, až to na protějším svahu strhlo šutrákovou lavinu, jejíž burácení nás probudilo.
Vylezli jsme do sedla a napojili se na traverzovaní pěšinu, která pravděpodobně vedla už odněkud z údolí a po které jsme došli do dalšího sedla. Odtud jsme měli dvě možnosti. Buďto to traverzovat přes hřebínky k jezeru Nameless lake a nebo dojít tamtéž skrz údolí – prý by to mělo vyjít nastejno. Protože byla mlha a tedy nebylo naprosto jasné, kam že bychom to měli vlastně traverzovat, rozhodli jsme se pro cestu skrz údolí, protože údolí se i v mlze a posléze i v dešti jen tak minout nedá. Co se ovšem minout dá je odbočka, kde bychom měli začít zase stoupat, což se nám taky stalo. A zde se projevila naše nepochopitelná a naprostá demence. Místo, abychom se, když nám to došlo, ten kousek vrátili a šli správně (toto jasné řešení dokonce ani nikdo nevyslovil nahlas), napálili jsme to po jakési pochybné kozí stezce do kopce a začali drásat na nějakou neznámou horu, jakože to do toho správného údolíčka přelezem přes ní. Asi v půlce hory jsme si řekli, že už toho máme pro dnešek dost, našli jsme plácky na spaní a zapíchli to (no ono už taky bylo dost pozdě a ve finále jsme měli štěstí na rovný plácek, protože všude kolem to byl samý krpál) s tím, že druhý den si dáme takový rest day a pouze dojdem do údolíčka s Nameless lake a dost.
Neděle 26.7. 2009
Neplánovaný aklimatizační výstup na neznámou horu a návrat na původní trasu
Když jsme drásali zbytek neznámé hory, objevila se jistá paralela mezi námi a společenstvem prstenů. Minimálně to, že nás je devět a z toho čtyři holky – hobiti. „Tak Škorpil je jasnej temnej čaroděj Gandalf.“ Katka: „Hm, tak to já jsem asi Sam, protože táhnu nádobí.“ Ve finále se všechny postavy na nás tak nějak přiřadily samy od sebe.
Když jsme se dodrápali na jakýsi vrcholek u sedla, zaběhl se John podívat na druhou stranu sedla, kde vypadaly skály dost divoce rozeklané, jestli se tam tudy dá pokračovat dál nebo je na druhé straně jen skalnatý sráz. A v tom přišel hustý mrak, zahalil vše do mlhy a začalo pršet.
Katka o Johnovi: „No to je mi fakt hraničář… šel bez bundy a bez vysílačky.“ A cvičně pískla do mlhy „Pííííísk“ a z mlhy se ozvalo „frrrfrrr…“ …. Haha, někdo tam je, ale neumí pískat…
Situace vypadala tak, že dál se jít skutečně nedalo. Už málem začínala frustrace, že snad budeme muset zpět stejnou cestou, pokud by ovšem nešlo sestoupit ze sedla rovnou do údolí, kteréžto bylo to naše. Ovšem vzhledem k husté mlze jsme netušili, zda to jde a zda to není také jen strmý sráz.
Já: „Až bude v tý mlze nějaká trhlina, tak to rychle vyfoť, ať víme, jako to vypadá.“
John: „Počkej, já to možná vyfotil, když jsme sem přišli a nebyla mlha.“
A skutečně. Podle fotky jsme usoudili, že to dáme. „No já to možná vyfotil trochu nakřivo, takže v reálu to bude možná trochu prudší.“
Nakonec mlha začala řídnout až prořídla úplně a my celkem prudkým, ale choditelným polosuťákovým svahem sestoupili do údolí zpět na správnou cestu. (I když Michal po celou dobu sestupu do údolí kroutil hlavou a několik nešťastníků v jeho blízkosti strašil, že to možná nebude ještě to správné údolí a že budeme muset přelézat ještě další a další sedla…To ho přešlo až ve chvíli, kdy už jsme byli dole a začali taky pomalu propadat panice…)
„A nemělo tady někde bejt nějaký jezero?“
„Já už vám nevěřim, že nějaký jezero existuje.“
„Támhle to vypadá, že bylo jezero.“
„A kde je teď?“
„No odteklo, támhle tudy!“
…a tak probíhaly zábavné debaty o jezeře. Našli jsme si pěkný rozlehlý travnatý rozkvetlý kopeček a v souladu s rest dayem rozbili v brzkém odpoledni tábor. Mlha ustoupila, obloha se vymetla do modra, sluníčko svítilo a my polehávali a posedávali na rozkvetlém kopečku, vařili si véču, koukali na horu, přes kterou jsme přišli, a říkali si, že to byl vlastně dobrý fyzický i aklimatizační trénink před Kačkarem a že vlastně aspoň budeme v horách, kde se nám líbí, o den dýl. No nějak si tu dementní zacházku člověk prostě omluvit musí.
Pondělí 27.7. 2009
Kačkar
Tak se ukázalo, že jsme spali kousek pod jezerem Nameless Lake. Od něj jsme to vzali přes sedlo, kde jsme potkali pár Íránců, od nichž jsme si vyfotili celkem kvalitní mapu Maškaru a sešli k jezeru Deniz gölu, kde už bylo rozloženo asi šest stanů a odkud se vyráží na Kačkar Dag. Obě jezera vypadal tak, jak obvykle horská jezera vypadají – krásně zelenomodrá. Protože nejsme žádní ranní vstávači, bylo už něco těsně před dvanáctou a my jsme zvažovali, jestli vyrazit na Kačkar, který nebyl skrz mlhu vidět, takže jsme nevěděli, jak je daleko, či nevyrazit. Cestopisy a průvodci se v časech různili a my navíc nevěděli, jestli je psali nějací líní zevláci, nařachaní nadržení sportovci, nebo spolek turistů důchodového věku. Podle průměrných údajů to vypadalo, že bychom to mohli na knop stihnout do tmy, tak jsme si řekli, že půjdem a když nebudem do půl pátý na vrcholu, tak to otočíme. Ani ne za půl hoďky jsme byli v sedle nad sněhovým jezerem, kraťoučký sešup dolů chvíli sutí, přes skalnatý masívek, vzhůru do protějšího svahu, kde jsme došli partičku, kterou jsme viděli vycházet, když jsme byli v sedle nad jezerem Deniz gölu. Cesta byla celkem dobře značena mužíky a protože jsme si nechali batohy u jezera v za tím účelem narychlo postaveném stanu, šlo se nám celkem dobře. Když ve stoupání zmiňovaným svahem cesta najednou uhla kolmo doprava a začala svah traverzovat, došlo nám, že je to již stěna Maškaru, což bylo příjemné zjištění, protože bylo jasné, že to stihnem s prstem v nose. Po traverzíku zpestřeném malinkým dvojkovým přelezem se trasa stočí přímo vzhůru suťákem až pod hřeben, podél nějž se dojde na vrchol osazen tureckou vlajkou a sešítkem s tužkou. Cesta od jezera Deniz na vrchol Maškaru trvala slabé tři hodinky. Tak jsme zevlili na vrcholku, fotili se s vlajkou, baštili čokoládu, kouřili cigarety a čekali, jestli se trochu nerozestoupí mlha, abychom se mohli podívat na výhledy do údolí. Bohužel se tak až na drobné výjimky nestalo, tak jsme se sebrali a šli dolů. Protože Kačkar Dagi měří téměř čtyři tisíce metrů (3937mnm), začala se na nás projevovat výška. Někomu se trochu motala hlava, někoho trochu bolela, Verču bolela hodně a někdo se cítil normálně. Cestu dolů jsme si zkrátili tím, že jsme se vyprdli na traverz a řízli to šikmo dolů rovnou na kamenný masívek, přičemž jsme si sestup zpestřovali „slyžováváním“ sněhových polí na botách.
Holcman: „Co to je za postoj? No to je hned vidět, že už nelyžuješ, ale jezdíš na prkně.“ No jo, vlastně už jsem na lyžích pár let nestál, měl bych to v zimě napravit a zase si trochu zalyžovat. Kolem půl šestý jsme byli zpátky u jezera a protože už tu nebylo dost volných plácků, kde by se daly postavit čtyři stany, sešli jsme pár metrů dolů podél potoka a tam na tři plácky nacpali naše čtyři stany. Protože foukal studený vítr a vůbec bylo nevlídno, akorát jsme si uvařili a zalezli do stanů. Verča: „Doufám, že mě ráno vzbudí horko a sluníčko.“ Stany máme totiž přímo na východ.
Úterý 28.7. 2009
Sestup
Asi v pět nás klepáním se stanem vzbudil jakýsi guide, co vedl na Kačkar turisty, že tady se stanovat nesmí, ať se sbalíme a jdeme do base campu v údolí, tak jsme mu řekli OK a spali dál.
Ráno nás vzbudilo horko a sluníčko. Bohužel ani ne do dvou hodin, než jsme se stačili po ránu vysomřit, se zatáhlo, začalo pršet, a nakonec přišla sněhová fujavice. Narychlo jsme sbalili stany na nichž značnou rychlostí přibývalo sněhové břečky a ve fujavici metelili dolů do údolí.
Hulákám do větru: „Tomuhle konečně říkám hory, tak jsem si je představoval. Tohle je to správný společenstvo prstenu. Úplně vidim toho Sarumana, jak tam hajzl stojí na tý věži a zaříkává. Škorpile, dělej s tím něco!“ Ťapy ťapy ťap, fůůů, fůůů, sněž, sněž. „To je ještě dobrý, protože nám fouká zezadu, kdyby nám ten sníh fučel do xichtu, to by byl teprv vopruz.“ Pár minut po tom, co jsem to dořek, se vítr otočil.
Jak jsme scházeli údolím níž a níž, sněžení se pozvolna proměnilo v déšť. Prošli jsme base campem s erárními stany, toytoykou a jakousi hromadou hnědých plachet a dřevěných kůlů, což byl asi původně jakýsi společenský stan, který ovšem díky vichřici vypadal jako by v něm proběhla obří kalba zakončená odpálením ručního granátu. Údolí, kterým jsme scházeli do Olgunlaru, bylo se svými potoky s vodopády, skalními štíty a rozkvetlými loukami vskutku nádherné. Se Škorpilem jsme se shodli, že takhle nějak vypadala roklinka, než ji elfové zurbanizovali. Po nějaké době, podotýkám, že stále pršelo, jsme začali míjet turisty mířící do base campu. Byl to takový ten typ turistů, co pravděpodobně nikdy nebyli v horách, tudíž je nenapadlo, že by tam mohlo být chladno a pršet a nemají na to vybavení. Zaplatí si cestovku, která je ubytuje ve stanech, doveze jim na mulách věci, nasytí je ve společenském stanu (jestli ho zvládnou opravit) a ráno je guide vyvede na Kačkar. Spíše než jako turisti to vypadalo jako přehlídka adeptů na vítěze soutěže „najdi pošuka“. Peleton zahajoval metelící zrzavý týpek v promočených červených kraťasech a tričku, který sebou těsně přede mnou říznul na zem. Pak následovala plejáda více či méně vtipných modelů, až se ukázal vítěz soutěže: tričko, džíny, na zádech jakýsi vakobágl na jednom rameni a přes celé tělo včetně báglu měl přetažený jakýsi neforemný igelitový pytel, z něhož mu dírou uprostřed trčela úplně holá, opršená hlava se sluchátky v uších. Nedanpad mě vhodnější pojmenování tohoto modelu než protřený prezervativ.
Než jsme přišli do Olgunlaru, přestalo pršet a vysvitlo slunce. Hned první barák ve vesnici byla chýšorestaurace, u níž byla nádrž se stále protékající vodou, která byla plná pstruhů a u níž byla na sloupu cedule „čerství pstruzi“. A tak jsme poobědvali čerstvé pstruhy. Kdyby Šů věděla, že uvidí, jak jim hospodský láme vazy, asi by se zavčasu otočila. Okolo procházeli turisté přiváženi dolmuši z údolí, aby se pokochali místní nádhernou krajinou v okolí vesnice vystavěné na soutoku dvou horských potoku a obklopené rozkvetlými loukami a skalami – prostě idylka. Domy ve vesnici byly až na drobné výjimky chatrče v naprosto dezolátním stavu, ovšem i na té nejztrouchnivělejší kůlně nechyběl satelit…asi nějaký vládní dotace, aby lidi čuměli na bednu a nedělali bordel.
Po pohodlné silnici jsme došli do vesnice Hevek, kde jsme si domluvili odvoz dolmušem, který měl přijet za hodinu. Tak jsme se vyprdelili na takovém plácku u cesty a pod zkoumavým pohledem babky v růžovém domku usušili stany a sežrali v místním krámku zakoupený meloun. Cesta dolmušem řítícím se z kopce údolím podél skalnatých štítů, místy vysoko nad průzračnou řekou zpěněnou peřejí, byl zážitek sám o sobě, který ve mně zanechal hezkou vzpomínku na tento kus země a sice, že pohoří Kačkar je krásné a veliké.
Byla už tma, když jsme dojeli do městečka Yusufeli. Dolkáš nás vyhodil hned před hotelem, z něhož okamžitě vyběhl mladý hoteliér a jal se nám nabízet ubytování za 20 lir na hlavu. Už cestou jsme si řekli, že budem bydlet za patnáct, tak jsme řekli patnáct a on řekl OK. No kdyby někoho z nás bavilo smlouvání a byl v něm zběhlý, určitě bychom byli schopni většinu cen dost výrazně snížit, protože jako devítičlenná skupina máme ohromnou vyjednávací sílu – naplníme celý dolkáš tranzit, či naplníme tři až čtyři pokoje v hotelu, což je příležitost, jakou si žádný místní podnikavec nenechá ujít. Bohužel místní podnikavci jsou zběhlejší a protřelejší než my, takže většinou asi máme ceny turistického standardu, ovšem shánění dolmušů jde úplně samo.
Hotel byl takový chudší, okno nám musel zatlouct hřebíkem a aby tekla teplá, musel jít nejdřív zatopit, takže ti, co se do sprchy těšili nejvíc, to museli vydržet ve studené, kdežto třeba já, který to odložil až po nacpání se výbornou pide (místní něco jako pizza) v jedné restaurace a zalitím pivem v další, ve které posléze proběhlo vtipné řezání větve, se sprchoval v krásně vařící vodě až se zrcadlo zamlžilo.
Středa 29.7. 2009
Cesta pod Ararat, Doğubayazit
Autobusem v jedenáct hodin (jely i dřív, ale jak říkám, nejsme ranní vstávači) jsme se přesunuli do Erzurumu, kde jsme si se Škorpilem odskočili na skutečně hnusný muší záchod a kde byl autobusák naprosto prázdný, okolní kanceláře a obchody vy bydlené a opuštěné – asi někdejší kurdský konflikt rozkvět tohoto kraje poznamenal. Abych nezapomněl v autobusu s námi jeli dva Mišelové.
Vzhledem k rozkladu, v jakém se autobusák nacházel, odtud žádný autobus do Doğubayazitu – městečku přímo pod Araratem, nejel. Zato tu pobíhal taxikář s tím, že nás hodí na autobusák, ze kterého nám autobus jede a že nás to vyjde 2 libry na hlavu. Protože se nám nechtělo v horku dupat přes nezajímavé město, rádi jsme ceny lístku na tramvaj zaplatili a nadvakrát se nechali odvézt. No nebyl to ani tak autobusák, ale jen jedna budka s miniaturním parčíkem hned u silnice. Verča se zeptala na toalety a jeden z mužů jí pokynul, ať jde s ním a vyrazil směrem místní paneláky. Ani jsem nepotřeboval zachytit Verči prosebný pohled a šel jsem s ní. Z balkónu na nás nejdřív nesměle a pak s velkou zábavou volali místní holčičky „Turis, hello, turist!“ Nějací lidé na betonovém plácku před panelákem štípali sekerou bývalý nábytek. Dovedl nás na záchod, jenž byl u mešity, samozřejmě pouze pánský. Verča trochu rozpačitě zmizele do prostor WC a já čekal nad schody u jakéhosi kašno-kohoutko-umyvadlo-napajedla obsypaného hejnem kluků rozličného věku a dělal jim standardní atrakci „turista ze západu“, tedy usmíval se a odpovídal na „hello. Where are you from? What is your name?“ a „How are you?“ Zde dost často jejich angličtina končila… Krom slovíčka „many“ samozřejmě, ale to nebyl tento případ. Musím říct, že to opravdu byl velmi zvláštní pocit – zároveň jsem mi bylo trapně jít na pánský záchod u mešity, ale zároveň se mi fakt strašně chtělo. Záchodky byly standardně špinavé a předcházela jim velká umývárna nohou, která na mě taky nepůsobila nijak vypulírovaně…Oddechla jsem si, když jsme mazali zpět k místu, odkud nám jel busík.
Když si vezmu celkové vzezření zdejší oblasti s jejími polorozpadlými či nedostavěnými baráky, hromady na slunci se sušícího trusu uplácaného do kvádrů, místní bubáky neboli ženy zahalené do burek a samozřejmě všudypřítomnou armádu v podobě oplocených vojenských prostor, projíždějících obrněných transportérů s kulometnými věžmi, zakopaných tanků a hlaviček v zelených helmách vykukujících spolu s hlavněmi útočných pušek skrze opevnění z pytlů s pískem, mohu konstatovat, že jsme se konečně dočkali atmosféry, jež jsme loni, skrze rychle se rozrůstající turistický ruch marně hledali v Albánii.
Ještě než dorazil druhý taxík, byl tu dolmušobus (větší než dolkáš a menší než autobus) a v něm akorát devět míst. Nevím, jak to dělají, protože zdejší autobusová doprava s ohromným množstvím malých společností mi připadla více živelná než organizovaná, ale nikdy není problém sehnat autobus a prakticky vždy jede akorát naplněn.
A tak jsme jeli k Araratu. V každém autobuse je kromě řidiče minimálně jeden jakýsi organizátorostevard. Zde to byl takový milý srdečný děda, který si s námi povídal, rozdával chladnou vodu balenou do kelímků podobně jako jogurty a vzájemně jsme si ukazovali fotky z Turecka. Někde v polovině cesty přistoupil jeho vnuk, který byl velmi rozverný, jak už tak kluci obvykle bývají, když mají obecenstvo. Jak jsme se blížili k Araratu, přes pět tisíc metrů vysoké (5137mnm), krásné, zasněžené sopce, tím víc jsem se těšil, že se podíváme na vrchol a zároveň se obával, zda se nám to skrze zdejší ne úplně legální systém podaří.
Někdy k večeru jsme vystoupili v nejbližším městě u Araratu s názvem Doğubayazit. Šů s Johnem šli omrknout hotely a my zůstali před prodejnou s koberci, kde opřený o vystavený exemplář postával prodejce. Byl to člověk evropského typu i vzezření, takže nám nic netlačil, takže jsme lehce nezávazně pokonverzovali co kde jak a pak se od něj nechali pozvat na čaj mezi koberce. Já jsem zůstala raději před obchodem u batožiny…Brzo dorazili zvědové zpět. V jednom hotelu si řekli 35 lir na hlavu po odmítavých pohledech to shodili na 25 a pak Šů s Johnem odvedl kluk, který celou situaci bedlivě špiónoval do hotelu Starat, kde byla po konzultaci se špiónem nabídnuta cena 20 lir i se snídaní. Hned se nás ujal jakýsi Safet (?), který nám chtěl všechno zařídit, všude zavést, všechno domluvit a hlavně nás nespustit z očí, až se z něj stala za čas dost nepříjemná osina v zadku, zvláště po tom, co jsme ho další den odmítli a on nás začal nenávidět, což ovšem nemělo (bohužel) žádný vliv na jeho neustálé motání se kolem nás, protože to mu prý nařídil boss. Samozřejmě se nabídl, že on je ten pravý, kdo nás vezme na Starat a že je opravdu levný. Tak jsme se ubytovali a šli si posedět do hotelové haly, abychom u čaje dojednali co a jak. Když jsme z něj konečně dostali cenu, což byl pro nás odrazový můstek jakéhokoli dalšího jednání, ukázalo se, že levným myslí 350,- eur na hlavu. Naše výrazy vypadaly asi jako kdybychom si chtěli koupit sirky a on vytáhl z kufříku atomovku. Tak jsme mu vysvětlili, že skutečně nepotřebujeme, aby nám batohy nesli koně, že máme vlastní stany, jídlo, vařiče a že potřebujeme jen jednoho typana, aby šel s námi kvůli milici. Trochu zklamán, že z nás nebude vejvar (zkuste si vynásobit 350 eur devíti a vyjde vám pěkně tučná suma na to, že jde o třídenní podnik), nám tedy nabídl 700 eur za všechny, že níž už to nejde, že nám klidně dá kontakty na jiné týpky, ať si to ověříme. Když jsme řekli, že si to teda ověříme sami a druhý den mu dáme vědět, jak jsme se rozhodli, vypadal dost překvapeně. Pak jsme si zašli na véču, samozřejmě do s hotelem spřátelené restošky sruboidního typu a večer zakončili pivním dýchánkem na našem čtyřlůžkovém pokoji. Škorpil to prospal pod americkou vlajkou na dece, protože se včera opil a dnes měl celý den megakocovinu. Protože jsme byli v pokoji, kde obvykle přebývá a kalí šéf hotelu, nechali nám tu po něm láhev Raki, které se ujal Hučkař.
Čtvrtek 30.7. 2009
Doğubayazit, večeře na verandě
Po hotelové snídani sestávající z vařeného vejce, vaničkové marmelády, něco ovoce a zeleniny a samozřejmě čaje, jsme Safetovi řekli, že s ním tedy na Ararat půjdem, protože podle toho, co jsme četli, byla cena dobrá. Jinak jsme si ale jeho informace neověřili… Pak jsme vyrazili do města dokoupit zásoby na zdolání Araratu jako čokolády, sušenky a tak a poté se zbytek výpravy mimo mne vypravil na výlet k paláci. Já jsem nešel, protože nejsem velkým přítelem slunce toho dne šajnícího na plný kotel a představa ťapání dvě hodiny po silnici pod jeho žhavými paprsky mi nepřipadalo jako výlet, ale jako peklo. Tak jsem si jen skočil pár bloků od hotelu za vojenským prostorem pro kebab k obědu. Prodával ho přátelský děda, který si se mnou hned třásl rukou, pak rozkrojil celý chleba, do něhož začal sypat zeleninu a maso, které mi dával během tvoření kebabu ochutnávat, pak to zabalil do tureckých novin na nichž byla nějaká pěkná baba ve spodním prádle a článek o Majklu Džeksnovi. Zaplatil jsem 2 liry a spokojeně si šel sníst svůj oběd do chládku hotelového pokoje. Tak jsem trávil, polehával, chystal si věci na Ararat (to, co s sebou nebudeme potřebovat si ty tři dny můžeme uschovat v hotelové recepci), krémoval nám boty vyhřáté sluncem na balkóně…když tu se ve dveřích objevila udýchaná Verča:
„Pojď dolů…“ „To už jste byli v paláci??“ „Ne, my jsme tam nedošli, protože jsme potkali nějakého týpka, kterej má manželku Češku a ten nám řekl, že ten náš týpek nemá licenci či co, aby nám mohl vyjednat permit a vzal nás za nějakým guidem, kterej nám to prej do zítra vyjedná. Jmenuje se Džuma a byli jsme u něj v kanceláři a dá nám to za 600 eur, takže je o stovku levnější.“ „To je ten z průvodce?“ „Asi jo, máme si vzít pasy, že si je okopíruje, aby mohl od vojáků posehnat razítka. Teď všichni sedí dole a řeší se to, tak pojď.“
Tak jsem si vzal pas, sešli jsme tři patra dolů do hotelové haly, kde už všichni sedili a řešilo se to. Z důležitých hráčů tam seděli Safet se sklopenou hlavou tvářící se jako by právě dostal výprask od rodičů, hotelový boss tvářící se jako boss, Juma tvářící se jako horský vůdce a my tvářící se jako turisti, co se chtějí dostat na Ararat. Dopadlo to tak, že na Ararat půjdeme s Jumou, protože nám prý dokáže sjednat permit, Safet nás začal nenávidět, protože z velkého šéfa, co nás vezme na Ararat klesl na pouhého pomocníka v hotelu, což asi ve skutečnosti byl a boss zůstal bossem a pozval nás na večeři na verandu u rozbitého a nepoužívaného hotelového bazénu, což nám ovšem sdělil, jak bylo jeho zvykem, po Safetovi, kterýžto se při onom sdělování tvářil podobně, jako když se Kryton snažil naučit emoci ambivalence. Po vyřízení formalit s Jumou a drobných odpoledních zmatcích jsme se nakonec všichni sešli na verandě u rozbitého hotelového bazénu, kde už byly stoly prostřeny saláty, melouny, jogurty, lahvemi červeného vína a vedle na grilu se pekly kousky jehněčího. Sešlo se tu asi šest místních rozličného věku a povolání: náš boss, Safet a jeho mladší kámoš špión naháněč, mladý turecký voják, starší horský vůdce v tričku slovenské expedice, jakýsi starší pán v obleku a mladý klučina co běhal pro piva. A tak se pilo, jedlo, hodovalo, pokuřovalo, rozprávělo, zpívaly se turecké i české písně. Nejvýřečnější byl mladý voják, toho času již vyměnil uniformu za supermaní tričko, co se jmenoval Vulcan a my si z něj dělali legraci, že je z Kryptonu. Každého se ptal, jak se jmenuje a co dělá, na což mu Škorpil řekl, že je „land lord a rentiér“. Honzům říkal Honda a pak si vzal na každého email. My jsme na oplátku od něj zjišťovali, jak je to tu s armádou, kolik je ve městě vojáků (6000), jaké používají zbraně (M16 a AK) a tak dále. Během večera se ukázalo, že ne všichni u stolu se mají navzájem úplně v lásce – ten byl z jiné skupiny guidů, ti si konkurovali v prodeji koberců, ten byl turecký voják mezi samými Kurdy, nicméně nás devět byla dostatečná vata, přes kterou žádné spory nevypluly na povrch a jen se vesele pařilo. A oni na oplátku byli dostatečná vata, která včas utnula naši debatu se Sametem, jak že je to s tím permitem. Naši hostitelé se skutečně neflákali, stále dolévali výborného silného červeného vína, nosili piva tlačili do nás jednu cigaretu za druhou. První se zvedl Škorpil a potácivým krokem se odpotácel k hotelu s tím, že jde spát, že jdem zítra na Ararat. Nějakou dobu po něm jsem odešel i já, vědom si toho, že se zítra vyráží ráno v 7:30 a že si musím zabalit. Prý to bylo okomentováno tím, že je neslušné odejít dřív, než oslavenec (někteří tvrdili, že boss má narozeniny, ale jiní tvrdili, že nemá), což mi bylo jedno, protože radši budu zítra neslušném, ale vysmátej pobíhat po Araratu, než se tam ve vší slušnosti potácet s magakocovinou. Než jsem usnul, linula se z verandy jedna píseň za druhou, dohromady se vypilo něco kolem sedmi lahví vína a spousta piv a v tlak v rozdávání zapálených cigaret po mém odchodu tak zesílil, že to obvykle nekouřící Katka druhý den hezky těžko rozdejchávala. Asi jediný drobný spor, který během večera nastal, dá-li se tomu vůbec říkat spor, bylo, když jeden ze starších potutelně šťouchnul do Káti, ať se dívá, co se bude dít a začal zpívat nějakou asi ódu na Kurdistán. Dělo se to, že mu voják řekl, něco tak vážně, že Kurd okamžitě zmlkl.
Pátek 31.7. 2009
Na Ararat
Po ranním pobalení a naskládání nepotřebných věcí do recepce jsme si posedali do dolmuše a vyrazili náhorní plošinou Kurdistánu k majestátní a legendami opředené (nějakej týpek tam prej kdysi připlul s plovoucí zoo a říkali mu Noe) sopce vysoké 5137 mnm jménem Ararat. Juma nám ještě naložil mačky, že to prý bez nich nejde a že prý nás dojede v base campu, kam donese i permity, no to už nám bylo jasné, že asi termity nikdy neuvidíme a dost jsme pochybovali, že s námi nakonec Juma vůbec půjde, což se ukázalo, že jsme se v ani jednom nemýlili, ale že to vlastně ani nevadilo, protože s námi šel celkem sympatický guide. Takový ten štíhlý šlachovitý typ, o něco mladší než my (ačkoli vypadal, že je aspoň o 5, 10 let starší), co prostě vodí turisty a neřeší nějaký místní intriky. Když jsme vystoupili z dolmuše, rozdělili si mačky a nandali batohy, konečně začalo to, na co jsem se těšil (a z čeho já měla největší obavy); už s nikým nic neřešit a jen postupně ukrajovat metr po metru až k vrcholu, jen my a hora a vše ostatní se pozvolna noří do nepodstatného pozadí a zahaluje se mlhou nedůležitosti. Cesta byla pozvolná…