Deník

Den 1. - čtvrtek + pátek 30.6.06 - Kurva do čeho sem se to zase navez!!!
Den 2. - sobota 1.7. 06 - Vlak
Den 3. - Neděle 2.7.06 - Z Araňecu do Araněcu vlakem, autem, lodí
Den 4. - Pondělí 3. 7. 06 - Tápání močály
Den 5.,6.,7. - úterý 4.7. - čtvrtek 6.7. 06 - Močály
Den 8. - Pátek 7.7. 06 - Spásný srub
Den 9. - Sobota 8.7. 2006 - Super Veget
Den 10. - Neděle 9.7. 2006 - Zelené peklo
Den 11. - Pondělí 10.7. 2006 - Rest Day
Den 12. - Úterý 11.7. 2006 - Kámen, pot a komáři
Den 13. a 14. - Středa 12.7. a čtvrtek 13.7. 2006 - Two rest days
Den 15. - Pátek 14.7. 2006 - Dva výlety
Den 16. - Sobota 15.7. 2006 - Back to srub
Den 17.-19. - Neděle 16.7. - úterý 18.7. 2006 - Konečně správná dovolená
Den 20. - Středa 19.7. 2006 - Tour de swamp I.
Den 21. - Čtvrtek 20.7. 2006 - Tour de swamp II.
Den 22. - Pátek 21.7. 2006 - Tour de swamp III.
Den 23. - Sobota 22.7. 2006 - Tour de swamp IV.
Den 24. - Neděle 23.7. 2006 - Tour de swamp V.
Den 25. - Pondělí 24.7. 2006 - Pečora splněných přání
Den 26. - Úterý 25.7.2006 - Borec Saša
Den 27. - Středa 26.7. 2006 - Odjezd
Den 28. - Čtvrtek 27.7. 2006 - Vlak
Den 29. - Pátek 28.7. 2006 - Moskva = Wogoni hadr
Den 30. - Sobota 29.7. 2006 - Na skok v Moskvě a doma
..........................................................................................
Báseň Ural
Úryvky z Tomášova deníku

Den 12. - Úterý 11.7. 2006

Kámen, pot a komáři

Dnes jsme vstávali relativně brzo. Naplánovali jsme si totiž výstup na jeden štít vpravo od Šavle. Nevíme ani, jak se jmenuje. Když jsme to později rozebírali s VHčkem, říkal jsem, že mi připomíná žraločí ploutev, má stejný tvar a je i po celé délce stejně tenká, a on, že jemu spíš žraločí zub. Později jsem si uvědomil, že ho ve svých myšlenkách nazývám Dračím zubem. Budiž, ať už se jmenuje jakkoliv, budu ho v tomto příběhu nazývat Dračím zubem.

Posnídali jsme (ovesnou kaši se sušenými švestkami a rozinkami), přebrali matroš a vyrazili. Když jsme vylezli na takový malý hřebínek, no spíš takový půlkruhový val ze šutrů (moréna? se tomu říká) zkrátka takové to kamení, co před sebe nahrne ledovec, spatřili jsme to, co mělo být Hofmanovým ledovcem - krásné tyrkysové, do sněhu zabalené pleso, se spoustou sněhových ker, líně si plujících po hladině zčeřené mírným vánkem a pomalu se rozpouštějících ve slunném dni připolárního léta. To už asi ledovci zní umíráček - ale zní krásně.

Zde se oddělili Honzové, kteří se rozhodli zdolat štít jedním z pilířů na jižní stěně. My ostatní jsme pokračovali dál na východní hřeben. Jak název kapitoly napovídá, svítilo sluníčko až z nás pot lil a komáři hodovali, až z nich krev stříkala, poté, co jste je rozplácli. Netrvalo dlouho a přidal se i těžký kalibr - obří bzučící hovada.

Když se hřebínek začal napřimovat, odhodil jsem do trávy svou hůl, abych mohl používat ruce. Když se hřebínek začal napřimovat ještě víc, rozhodli jsme se již navázat a začít skutečně lízt.

První dvojka, Tomáš s Ondrou, druhá já a Jací. Kluci byli rychlí, tak se nám začali rychle vzdalovat. Ukázalo se, že tahle hora není taková užší pyramida, ale spíš taková širší špičatá zeď, taková ploutev, po jejíž hraně jsme lezli. Takže, ať jste přelezli trochu víc doprava či doleva, vdy vás zastavila téměř kolmá šluchta dolů. Navíc celý štít byl úplně rozsypaný (jako vše v tomto prastarém pohoří), takže každý druhý šutr byl lokr či byl součástí hromady lokrů. Asi po čtyřech dýlkách, během kterých jsem zatloukl i prvních pár skob v mém životě a kupodivu jsem ji věřil o trochu více než frendům a abalakům, jsem usoudil, že tohle je na mě trochu vysokej level (přeci jen už sem začal pociťovat ubývání energie, kterou už notnou chvíli prázdný žaludek nemohl doplňovat, a také drobnou dehydrataci) a přenechal jsem tahání zbylých délek Jacímu. Nakonec jich bylo asi dvanáct vesměs trojkové nebo čtyřkolé obtížnosti s pár pětkovými místy. Vzhledem k našemu stavu a k neustálým a nepřetržitým atakům ze strany komárů, to bylo tak akorát. Jací je starej harcorář a se slovy "jako Rebifat" to celý vylezl v pohorkách. Lezlo se mu dobře a má svou jistotu. Já se zbytek výstupu vezl na druhym a občas sem byl rád, že mám lezečky. Musim říct, že jsem se zde necítil moc dobře. Špatný pocit nepramenil z toho, že bych se bál, že nějaký krok nezvládnu, či, že by mě v případě pádu Jací či jeho jisto neudrželo, ale z toho, že by to nemusela udržet ta skála. Byla hodně rozlámaná. Byla místa, kde měla řádově dva metry v průměru a po obou stranách téměř kolmé, víc jak sto metrů vysoké srázy. A celá tahle "zeď" nebyla nějaký pevný kus skály, ale spíš tak halabala vyskládaná z šutrů. Když jsme seděli nahoře asi 1150mnm. (náš BC byl asi 500m) na hromadě kamenů, ze kterých se při neopatrném pohybu sem tam nějaký odvalil a koukal jsem z těch příkrých srázů na obou stranách dolů do hluboko pod námi ležících dolin, už jsem se nemohl dočkat, až budu taky dole. Zkrátka jsem měl abstraktní představu, že se ta hromada šutrů pod námi rozsype.

Když dolezli i Honzové a snimi další příval komárů, ano ty svině byly i tady a to v množství větším než velkém, začlo se se sestupem. Moje nejmíň oblíbená část lezení. Příště radší na nějakou pěknou čistou pevnou skálu, někde u moře a bez komárů, třeba do Paklenice. A už se těšim do Tater, žádní komáři a večeře s polívkou a pivo…

První dýlka se slanila přímo po hřebeni. Smyku utíkáčku, která zde již byla (bohužel, trochu jsme doufali v prvovýstup) jsme podpořili jednou naší. Musím přiznat, že balancovat po špičatém hřebeni a nespadnout přitom ani na jednu stranu mi nedělalo už vůbec dobře.

Další dvě dýlky už dolů po jižní stěně, jediná příjemná část sestupu. A pak různě travou či downwalling po skále proložena asi jedním nebo dvěma slaněními, při kterém uvolněný kámen seknutim znehodnotil jednu Jacího půlku (né prdel, ale lano). Už jsem říkal, že nesnáším down walling? NESNÁŠÍM DOWNWALLING. Což o to, sám o sobě by nebyl tak hroznej, kdyby v té době nebylo rozpoutáno hotové komáří peklo. A tak jsem se střídavě potil zakuklen v bundě a nebo nechával žrát komáry. Bylo jich tolik, že když mi ve svých útocích naráželi do kapuci, znělo to podobně, jako když prší. Když už jsme byli konečně dole a táhli po moréně do BC, každý už sotva pletl nohama. "Tome, ty koukám taky už chodíš jak namrdanej kačer". Jací nezklamal. Jak jsme se tak potáceli s hejnama komárů kolem sebe a s cinkotem matroše na sedáku, který nikdo neměl energii balit do báglu, připadalo mi to jak pochod nějakého pekelného stáda. Mrtvoly ožírané komáry ploužící se s ovčími zvonci. Aby toho nebylo málo, sklouzl jsem jednou nohou do potoka, ale to už bylo jedno, to už bylo skoro doma. Padl jsem do stanu, zatáh' za sebou zip a chvíli jen tak ležel v propocené bundě hlavou skopce a užíval si ten slastný pocit, kdy vám do obličeje nebuší desítky malých třepotavých tělíček. Ač jsem byl hladovej, usnul jsem dřív, než jsem si stačil uvařit jídlo. Byly dvě hodiny ráno.

Obsah