Deník

Den 1. - čtvrtek + pátek 30.6.06 - Kurva do čeho sem se to zase navez!!!
Den 2. - sobota 1.7. 06 - Vlak
Den 3. - Neděle 2.7.06 - Z Araňecu do Araněcu vlakem, autem, lodí
Den 4. - Pondělí 3. 7. 06 - Tápání močály
Den 5.,6.,7. - úterý 4.7. - čtvrtek 6.7. 06 - Močály
Den 8. - Pátek 7.7. 06 - Spásný srub
Den 9. - Sobota 8.7. 2006 - Super Veget
Den 10. - Neděle 9.7. 2006 - Zelené peklo
Den 11. - Pondělí 10.7. 2006 - Rest Day
Den 12. - Úterý 11.7. 2006 - Kámen, pot a komáři
Den 13. a 14. - Středa 12.7. a čtvrtek 13.7. 2006 - Two rest days
Den 15. - Pátek 14.7. 2006 - Dva výlety
Den 16. - Sobota 15.7. 2006 - Back to srub
Den 17.-19. - Neděle 16.7. - úterý 18.7. 2006 - Konečně správná dovolená
Den 20. - Středa 19.7. 2006 - Tour de swamp I.
Den 21. - Čtvrtek 20.7. 2006 - Tour de swamp II.
Den 22. - Pátek 21.7. 2006 - Tour de swamp III.
Den 23. - Sobota 22.7. 2006 - Tour de swamp IV.
Den 24. - Neděle 23.7. 2006 - Tour de swamp V.
Den 25. - Pondělí 24.7. 2006 - Pečora splněných přání
Den 26. - Úterý 25.7.2006 - Borec Saša
Den 27. - Středa 26.7. 2006 - Odjezd
Den 28. - Čtvrtek 27.7. 2006 - Vlak
Den 29. - Pátek 28.7. 2006 - Moskva = Wogoni hadr
Den 30. - Sobota 29.7. 2006 - Na skok v Moskvě a doma
..........................................................................................
Báseň Ural
Úryvky z Tomášova deníku

Den 26. - Úterý 25.7.2006

Borec Saša

Dnešní den byl naprosto neuvěřitelném. Ráno jsme vydatně posnídali v místním bifé (jogurty, pirohy, čaj…) - Jací se přežral jako prase (jako několikrát během včerejška), pak jsme dali s Ondrou sprchu (plechová sprchová vana, orezlý trubky, bojler, zašlý dlaždičky, kus igelitu…ale po třech týdnech studené vody super) za 50 rublů, na což jsme dostali i stvrzenku. Jakési zkostnatělé byrokratické chování je tu stále hodně znát. Komunismus zde ještě zdaleka nevymizel. Včera si nás přišel zapsat týpek z milice. Podle toho, co říkala džórnaja, jsou pod stálou kontrolou. Holt státní podnik se vším všudy.

Pozn.: V TV dávali velmi inspirující pohádku ve 3D.

Tak někdy v poledne jsme se vypravili na trh na obhlídku Pečory. A co se nestalo, na jedné křižovatce, kde se vzal, tu se vzal, Saša. Ten týpek ze srubu cestou na Šavli. Skoro bych ho nepohznal v těch čistejch hadrech a až na knírek a hladce oholeného.

Pořídili jsme pár drobností na trhu a zapadli do bifé. Zvláštní je, že tu nejsou žádný hospody, ani restaurace, kde by vařili. Co jsme se ptali, tak nikdo o ničem nevěděl, prej dobře se vaří akorát doma. Dali jsme si staropramen, Sašovi jen čaj, kvuli práci, a začali plenit místní zásoby pirohů a salátů. K našemu zklamání došel bramborovej salát. podle toho, jak všichni včetně Saši koukali na naše hody, tak tady asi skutečně nejsou zvyklí jíst jinde než doma. Jací se zas přežral jako prase, skoro nemoh chodit.

Saša nás trochu proved po Pečoře (kus jsme se svezli autobusem). Skutečně toho v tomto malém, asi šedesátitisícovém, městě moc není. Žádný náměstíčko, nebo tak něco, spíš tak do přírody nasázený omšelý domy a mezi nima, tam kde jezdí auta, nalitej asfalt. Chodníky jsou často jen blátivé pěšinky.

V jednom malym turistickym krámku jsme zkoukli přesně to vybavení, co nám v bažinách chybělo - atombordelový boty, holinky…mě nejvíc zaujala bunda z pevný celtoviny s rozepínáním jen u krku, jíž se dala dopředu na kapuci zipem přidělat moskytiéra.

Po shlédnutí místního památníku na břehu řeky Pečory a chvíli bloumání nás tak jakoby mimoděk pozval k sobě domů, mrknout na jeho fotky a videa z Uralu, že prý bydlí patnáct minut od nádraží.

Zdejší sídliště a Sašův panelák vypadalo tak, že potkat podobnou čtvrť v Praze, asi bych se do ní ani neodvažoval.

Otevřela nám jeho asi dcera, hezká, ale hned zmizela, škoda. Byt měl hezkej, ne moc velkej, ale dva pokoje, co jsem viděl, byly nabušený elektronikou. V každý komp s LCDčkem a plazmový telky, DVDčka atd. I v kuchyni, ač byla mrňavá, měli nacpanou telku. Pustil nám nějaký fotky z cest po Urale (evidentně ho má solidně prolezlej a jezdí tam často na vandry) a že jde ještě koupit něco k pití. Doufal jsem, že nám nabídne aspoň čaj, páč jsem po sprše neměl ještě úplně suchou hlavu, tak jsem byl trochu prochladlej (bylo asi 12°C). Když se vrátil, řekl, ať jdeme jíst. A to jsme čuměli všichni. V kuchyni sedm talířů s bramborovym salátem, chleba, sýr a štamprličky s nějakou jeřabinovicí. Ten borec to celou dobu neřekl, ale teď jsem si vybavil, že z toho bufíku, kde jsme jedli, telefonoval. On prostě poslouchal, jak marně sháníme restošku a sníme o brsalátu, tak zavolal ženě, ať navaří kotel salátu, pak nás tahal po městě, aby měla čas to připravit a nakonec, aniž by dal cokoli znát, nás pozval domů, jako že jen na fotky. Co k tomu říct, prostě borec. Když jsme dojedli salát a ochutnali další štamprdli zase jiného místního lektvaru, říkal jsem si, že bych ještě něco zdláb. Dnešní den je prostě den splněných přání. Ježíšek Saša naservíroval na stůl hrnec teftelů ve smetanové omáčce (takový karbanátky s rejží). Prostě borec. Když jsme pak, po kávě, odcházeli, nabalil nám ješě mapu Uralu, dvě krabičky nějakýho čínského čaje a hudební CD. Tak jsme si na něj vzali aspoň adresu a musíme mu něco poslat.

Je až neuvěřitelném kontrast mezi lidma, jako je Saša a vůbec lidma okolo hor, a těma kokotama z vlaku.

Koupili jsme si v krámě tu jeřabinovici (usoudili jsme s Tomem, že je to daleko lepší dárek pro známý, než klasická vodka) a Jací do sebe natlačil banán a bounty a už byl zase přežraném jako prase.

Po příchodu šli Tomáš, John a Jací prověřit jakési bistro, kde měli točený a i trochu vařili, ale byla to prej katastrofa.

My ostatní jsme zatím slintali nad pořadem, kde čtyři páry odvezli na ňákej prosluněném ostrov v Indickym oceánu, oddělili je od sebe a na kluky přišlo deset roštěnek, který měly otestovat jejich věrnost. V tomhle díle to začlo přehlídkou mokrejch triček. To je dovolená - pláže, slunce, žádný komáři, popíjíte drinky a deset koček se vás snaží dostat do postele. A né jako my, trmácet se močálama s třiceti kilama na zádech pomalu o hladu.

Jací se ten večer přžral jako prase rybíma teftelama, šprotami a chlebem se sýrem. Ležel, že už nemůže ani sousto. Asi za dvě hodiny už do sebe ládoval zmrzlinu a další sladkosti. A zase se přežral jako prase. "A jestli mě naserete, tak si ještě koupim milkyway!"

Pozn.: Je ráno a Jací už byl dvakrát srát.

Pozn.: Když jsme nakupovali a Tomáš zrovna platil u jedné starší pokladní, zadíval jsem se na mladší prodavačku. Ona se na mě taky tak zvláštně podívala, tak jsme si chvíli jen tak hleděli do očí…no a pak mi došlo, že čeká, až si konečně řeknu, co chci koupit. Ehm…

Pozn.: V kanclíku na nádraží měli úža nádražáckém kalendář. Tomášovo slovo dalo slovo a už ho vezu Idýsovi.

Pozn.: Každej tu po nás divně kouká. Kromě toho, že jsme v Pečoře asi jediný výrazný turisti za hodně dlouhou dobu a kam přídem tam si nás pamatujou (když přijde např. Ondra na trh, automaticky dávaj na váhu banány), tak jsem vypozoroval dva hlavní důvody:
1) Oblečení - kromě toho, že někteří z nás jsou adepti na výhru v soutěži "najdi pošuka", nikdo jinej tu nenosí červený hadry.
2) Vlasy - všíchni kluci našeho věku mají sestřih ala ruskej námořník, tzn. téměř dohola.

Obsah