Deník
Den 1. - čtvrtek + pátek 30.6.06 - Kurva do čeho sem se to zase navez!!!
Den 2. - sobota 1.7. 06 - Vlak
Den 3. - Neděle 2.7.06 - Z Araňecu do Araněcu vlakem, autem, lodí
Den 4. - Pondělí 3. 7. 06 - Tápání močály
Den 5.,6.,7. - úterý 4.7. - čtvrtek 6.7. 06 - Močály
Den 8. - Pátek 7.7. 06 - Spásný srub
Den 9. - Sobota 8.7. 2006 - Super Veget
Den 10. - Neděle 9.7. 2006 - Zelené peklo
Den 11. - Pondělí 10.7. 2006 - Rest Day
Den 12. - Úterý 11.7. 2006 - Kámen, pot a komáři
Den 13. a 14. - Středa 12.7. a čtvrtek 13.7. 2006 - Two rest days
Den 15. - Pátek 14.7. 2006 - Dva výlety
Den 16. - Sobota 15.7. 2006 - Back to srub
Den 17.-19. - Neděle 16.7. - úterý 18.7. 2006 - Konečně správná dovolená
Den 20. - Středa 19.7. 2006 - Tour de swamp I.
Den 21. - Čtvrtek 20.7. 2006 - Tour de swamp II.
Den 22. - Pátek 21.7. 2006 - Tour de swamp III.
Den 23. - Sobota 22.7. 2006 - Tour de swamp IV.
Den 24. - Neděle 23.7. 2006 - Tour de swamp V.
Den 25. - Pondělí 24.7. 2006 - Pečora splněných přání
Den 26. - Úterý 25.7.2006 - Borec Saša
Den 27. - Středa 26.7. 2006 - Odjezd
Den 28. - Čtvrtek 27.7. 2006 - Vlak
Den 29. - Pátek 28.7. 2006 - Moskva = Wogoni hadr
Den 30. - Sobota 29.7. 2006 - Na skok v Moskvě a doma
..........................................................................................
Báseň Ural
Úryvky z Tomášova deníku
Den 29. - Pátek 28.7. 2006
Moskva = Wogoni hadr
Někdy v půl jedenáctý jsme vystoupili v Moskvě. Vyměnil jsem zbylý dolary - dvě pětidolarovky mi nevzali… příště nebrat starší bankovky - a vyrazili jsme metrem směr Lomonosovova univerzita, kde by podle zpráv z netu měla bejt možnost levnýho ubytování na vysokoškolskejch kolejích. Žel, ač jsme se ptali kohokoliv (dovnitř nás nepustili, že prej musíme mít jakousi propustku, kterou nám samozřejmě nemůže nikdo vydat), nikdo o tom nevěděl. Inu, rozhodli jsme se pro nejbližší hotel s názvem něco jako "Univerzitní ubytovna". Chtěli 600 rublů za osobu a noc, ale hlavně tvrdohlavě vyžadovali potvrzení o registraci, který jsme neměli a bez kterého nás prej nemůžou ubytovat. Máme si ho zajít vyřídit na milici a protože jsme to neudělali do 24 hodin po příletu do země, jak nařizují zdejší zákony, budeme muset asi zaplatit i ňákou pokutu, ael že prej není velká. Protože bez registrace bysme mohli mít problémy i na letišti, rozhodli jsme si jí tedy vyřídit i za cenu pokuty. Milice je prý za rohem. Tomáš s Johnem se tam vypravili a my ostatní čekali v hale gostinice. Nevraceli se hodinu. Nevraceli se dvě hodiny. To už jsme seděl v místní restauraci a dávali si konečně normální jídlo . Nevraceli se tři hodiny. Už jsme si říkali, že je tam rovnou zavřeli. Když se konečně vrátili, ukázalo se, že s milicí žádnej problém neměli, nicméně registraci skrz zkostnatělý ruský byrokratický systém nevybojovali. Z milice je totiž poslali na pasovku, která měla bejt ve stejný ulici. Nakonec se ukázalo, že jako tatáž ulice se počítá i spousta jejích odboček a že když je číslo domu 17, dělí se ještě na 17-1, 17-2 případně 17-a, 17-b. Nicméně nakonec pasovku našli. Poctivě vystáli frontu (na což někteří místní evidentně srali) a když se dostali konečně k okýnku, oznámili jim, že musí nejprve k jiné přepážce. Nu což, opět stáli frontu u té jiné přepážky. Když se dostali na řadu, světe div se, poslali je zase k jinému okénku. Inu opět se postavili do další fronty a čekali. Ale na řadu se už nedostali, protože úřad zavíral. Vzpomenu si na tuhle příhodu, až někdy budu mít pocit, že u nás úřady nefungujou.
Tomáš to ještě zkoušel s recepční domluvit na zvací dopis a lejstra, co jsme měli z Letory, ale zkrátka, jak v tomlhe úřednickym zřízení nevlastníte ten správném formulář s těmi správnými razítky, neudělá nikdo nic. Obchodní duch tady nikomu nic neříká a většinu lidí tady jejich práce akorát sere a zákazník je tu někdo, kdo s něčim otravuje.
Opět jsme seděli v restošce, baštili boršče (nic moc, u nás se dělaj chutnější), popíjeli čaje a řešili, co dál.
Usoudili jsme, že v ostatních hotelích to bude to samý a rozhodli se odjet na letiště už dnes v noci, noc tu přečkat a zítra se rozdělit na dvě skupiny, přičemž jedna bude hlídat batohy a druhá šourat po městě a pak se prohodíme.
Bylo už po osmý, tak jsme se sebrali a dojeli na konečnou metra, odkud jede bus na letiště. Tady jsme nějakou dobu pobyli. Většinu času jsme trávili pro změnu konzumací zmrzlin a různých pirohů. Konečně veselá, usměvavá, sympatická prodavačka (i prodavač). Zdejší piroh se sosiskom se po dochucení hořčicí už konečně podobal našemu párku v rohlíku. Huray.
O půl dvanáctý jsme odjeli na letiště Šeremctěvo. Kryptofašistickej přírodopisném seriál stále ještě běžel. Osquatovali jsme jednu trojsedačku a přilehlé okolí v departure hall a tím skončil náš první ze dvou dnů v Moskvě. Nevidět Lomonovovu univerzitu, tak stál dost za hovno.
