Deník
Den 1. - čtvrtek + pátek 30.6.06 - Kurva do čeho sem se to zase navez!!!
Den 2. - sobota 1.7. 06 - Vlak
Den 3. - Neděle 2.7.06 - Z Araňecu do Araněcu vlakem, autem, lodí
Den 4. - Pondělí 3. 7. 06 - Tápání močály
Den 5.,6.,7. - úterý 4.7. - čtvrtek 6.7. 06 - Močály
Den 8. - Pátek 7.7. 06 - Spásný srub
Den 9. - Sobota 8.7. 2006 - Super Veget
Den 10. - Neděle 9.7. 2006 - Zelené peklo
Den 11. - Pondělí 10.7. 2006 - Rest Day
Den 12. - Úterý 11.7. 2006 - Kámen, pot a komáři
Den 13. a 14. - Středa 12.7. a čtvrtek 13.7. 2006 - Two rest days
Den 15. - Pátek 14.7. 2006 - Dva výlety
Den 16. - Sobota 15.7. 2006 - Back to srub
Den 17.-19. - Neděle 16.7. - úterý 18.7. 2006 - Konečně správná dovolená
Den 20. - Středa 19.7. 2006 - Tour de swamp I.
Den 21. - Čtvrtek 20.7. 2006 - Tour de swamp II.
Den 22. - Pátek 21.7. 2006 - Tour de swamp III.
Den 23. - Sobota 22.7. 2006 - Tour de swamp IV.
Den 24. - Neděle 23.7. 2006 - Tour de swamp V.
Den 25. - Pondělí 24.7. 2006 - Pečora splněných přání
Den 26. - Úterý 25.7.2006 - Borec Saša
Den 27. - Středa 26.7. 2006 - Odjezd
Den 28. - Čtvrtek 27.7. 2006 - Vlak
Den 29. - Pátek 28.7. 2006 - Moskva = Wogoni hadr
Den 30. - Sobota 29.7. 2006 - Na skok v Moskvě a doma
..........................................................................................
Báseň Ural
Úryvky z Tomášova deníku
Den 3. - Neděle 2.7.06
Z Araňecu do Araněcu vlakem, autem, lodí
Vzbudili jsme se ve vlaku někde kolem Pečory a začali se chystat na výsadek. Nacpaný v uličce jsme čekali až nám džórnaja potvrdí, že zastávka, kde jsme právě zastavili, je Araněc. "Étot ňet Araňec " praví džórnaja. "Ale tam bylo na ceduli Araňec!!", praví někdo z nás. Džórnaja se zatvářila jak vyplašená mula a začla kroutit nějakejma páčkama, díky čemuž se pravděpodobně vlak nadrženej na rozjezd nerozjel a my mohli otevřít dveře a zjistit, že v Araňci skutečně jsme. Představte si několik kolejí s nádražním domkem uprostřed zelené nicoty, která se jmenuje úplně stejně jako ves, do které jsme chtěli a která je úplně, ale úplně jinde. Zkrátka Araňců je víc a tohle "nic" ten náš není. Takže po konzultaci s celým osazenstvem místní zastávky jsme, po přebalení batohů a nějaké té hoďky zevlování, nasedli na vlak, co jel zpět do Pečory.
Pozn. Jestli si myslíte, že Rusko je sto let za opicema, tak jste na omylu. Myslím, že máme co dohánět. V týhle úplný opuštěný prdeli měli kompy s LCD monitorem Huynday, ajzlboňák, co nám přišel poradit, se divil, jak jsme mohli zabloudit, vždyť se prý stačilo podívat na GPS, a ve finále vytáhl z kapsy digitální foťák Sony s tim, že takový exoty si prostě musí vyfotit. Ve vlaku do Pečory roštěnka za 1.
Nakonec se vše v dobré obrátilo, protože nám železničáři domluvili kontakt na týpka od místních záchranářů, kterej nás před nádražím v Pečoře odhalil a tak dřív než jsme stačili dopít právě zakoupené zlaté bažanty, jsme frčeli k nim na stanici. Místní asi kápo, vysokej sympatickej typ s knírkem nám poradil u jejich mapy cestu a Toma odvez ke správě parku, kde dojednal vlezný do parku. Nenechali se ukecat na míň než 200$ parchanti vydřidušský. Mezitím jsme na stanici popíjeli čaj a baštili výborný sušenky - to fakt bodlo.
Když bylo vše domluveno a dořešeno a z nádrže přečerpána část benzínu do našich vařičů, naskládali jsme se do jejich UAZU (něco jak sanitka, akorát pro nás) a už jsme frčeli po rallye cross "silinici" v oblakách prachu přes vísku Koněcbor až k soutoku Pečory s říčkou Araňec. Až na samý soutok jsme šli pěšky a poprvé otestovali naše moskytiéry. Zde nás náš průvodce opustil s tím, že musíme odchytit nějakou loďku, co nás převeze přes říčku Araňec. No nakonec, když už čekání bylo dlouhé, se VHčko svlékl a s napsanými frázemi jak domluvit loďku, říčku přeplaval. Zanedlouho už jsme vystupovali z plechové pramice se závěsným motorem v malé dřevěné vísce jménem Araňec. Sem skutečně koleje nevedou. Prošli jsme vesničkou - opravdu malou, chudou, dřevěnou, se psi, ovcemi, klidně polehávajícími krásnými koňmi - za doprovodu jakéhosi Míši Pistina, na kterého nás odkázal knírek. Vesničan Míša nás dovedl po cestě do lesa a asi po kiláku po chvilce přemýšlení nad mapou u křižovatky nás opustil. Znal trochu jinou cestu než "knírek", ale dál k Uralu po ní nikdy nešel. Zakempili jsme kus zpátky, kde byl sušší les a míň komárů. Kluci šli po cestě, dle Míši, k říčce pro vodu - byla dost hnědá a říčka je prej solidní bahnotok, takže jsme se rozhodli zkusit zítra cestu podle knírka. Do vody jsme dali čistící chemku, uvařili véču, zavolali satelitním telefonem domu, aby blízcí neměli strach. Tak začal náš několikadenní pobyt v močálech.
Pozn. Jelikož jsme kousek od polárního kruhu a je právě vrchol polárního dne, je tu světlo permanentně i v noci, takže čelovky táhnem úplně zbytečně.
