Deník
Den 1. - čtvrtek + pátek 30.6.06 - Kurva do čeho sem se to zase navez!!!
Den 2. - sobota 1.7. 06 - Vlak
Den 3. - Neděle 2.7.06 - Z Araňecu do Araněcu vlakem, autem, lodí
Den 4. - Pondělí 3. 7. 06 - Tápání močály
Den 5.,6.,7. - úterý 4.7. - čtvrtek 6.7. 06 - Močály
Den 8. - Pátek 7.7. 06 - Spásný srub
Den 9. - Sobota 8.7. 2006 - Super Veget
Den 10. - Neděle 9.7. 2006 - Zelené peklo
Den 11. - Pondělí 10.7. 2006 - Rest Day
Den 12. - Úterý 11.7. 2006 - Kámen, pot a komáři
Den 13. a 14. - Středa 12.7. a čtvrtek 13.7. 2006 - Two rest days
Den 15. - Pátek 14.7. 2006 - Dva výlety
Den 16. - Sobota 15.7. 2006 - Back to srub
Den 17.-19. - Neděle 16.7. - úterý 18.7. 2006 - Konečně správná dovolená
Den 20. - Středa 19.7. 2006 - Tour de swamp I.
Den 21. - Čtvrtek 20.7. 2006 - Tour de swamp II.
Den 22. - Pátek 21.7. 2006 - Tour de swamp III.
Den 23. - Sobota 22.7. 2006 - Tour de swamp IV.
Den 24. - Neděle 23.7. 2006 - Tour de swamp V.
Den 25. - Pondělí 24.7. 2006 - Pečora splněných přání
Den 26. - Úterý 25.7.2006 - Borec Saša
Den 27. - Středa 26.7. 2006 - Odjezd
Den 28. - Čtvrtek 27.7. 2006 - Vlak
Den 29. - Pátek 28.7. 2006 - Moskva = Wogoni hadr
Den 30. - Sobota 29.7. 2006 - Na skok v Moskvě a doma
..........................................................................................
Báseň Ural
Úryvky z Tomášova deníku
Den 4. - Pondělí 3. 7. 06
Tápání močály
Tak jsme vyrazili do pětidenního močálo-komářího pekla. Cestu jsme úplně netrefili, její kvalita silně klesla a po čase křižovala neobejditelný močál. VHčko s Johnem zkusili cvičnej přechod bez batohů (a bez kalhot), přičemž natáhli přes močál lana- jedno nestačilo. Protože batohy měly okolo 35 kilo, dosáhly i ti nejlehčí z nás váhy 100 kg, tak jsme radši náklad rozdělili a šli na dvakrát. Zout boty, ponožky, kalhoty - nevnímat desítky komářích bodanců na odhalených nohách, batoh na záda, chytit se lana a vzhůru do močálu. Při každém kroku se hustým mechem porostlá hladina zavlnila jak obří vodní postel, noha se zanořila do půlky holení do mechu a člověk cítil, jak se rašelina pod bosou nohou protrhává a člověk se noří hloub do vody. Další krok, všechno se zhoupne a rozvlní ...houp...houp...houp...najednou cítím, že rašelina pod mou nohou narušená předchozími chodci už mě neudrží a další krok už nestihnu. Posledních pár protrhnutí rašeliny a hup, zajel sem do vody až po trenky, naštěstí jsem pod nohou ucítil tuhou jílovitou zem...to mě uklidnilo. Další přechod už byl skoro zábava. Přeběhnout padesátimetrovou vlnící se vodní postel a nepropadnout. Osušit, oblíct, nandat batoh - což sám bez cizí pomoci zvládl jen málokdo.
Další větší překážka byla trochu víc vodní a protože do brození se už nikomu nechtělo, našli jsme nejužší místo a obětovali trochu času stavěním provizorní lávky z klád a klacků, co jsme kde našli.
Cestou jsme co chvíli stavěli a za pomoci GPSky a mapy se snažili lokalizovat, kde jsme, což nebylo úplně snadný, protože mapa byla z roku 76, takže cesty až úplně neseděli a na souřadnice se také nedalo moc spoléhat. Většinou jsme se orientovali podle vzdálenosti a azimutu k soutoku. Když cesta najednou skončila ve slatích a my zjistili, že na správnou odbočku se musíme 2 km vrátit, a to ani nevíme, jestli tam správná odbočka je, už tak pokleslá nálada ještě klesla. Když jsme se vrátili na místo, kde by měla být odbočka, udělali jsme to nejlepší, co jsme mohli - našli sušší místo a zakempili. Byli jsme unavení, nohy promočený, zdecimovaní podáním komárů a celodenním koukáním skrz zelenou moskitiéru - a nevěděli jsme co budem dělat dál.
Varianta A: zkusíme jít po možná správné odbočce, která je ovšem mizerné kvality a nikdo neví, jestli je to skutečně ona a nezavede nás do ještě větších sraček.
Varianta B: vrátit se a zkusit přebrodit onu bahnitou řeku a jít po cestě dle Míši Pistina, což znamená ztratit další den a stejně nemít jistotu, že ta cesta bude lepší.
Někdy kolem půlnoci (jak jsem říkal, světla jako ve dne) se lehce ochladilo, čímž ubylo komárů a dalo se existovat i bez moskitiéry. Zároveň vysvitla nová naděje = varianta C. Začali probíhat nezávislá měření a nakonec padlo rozhodnutí, že jsme na jedné větší cestě, kterou nám sice nikdo nedoporučil, ale podle všeho vede na stejné místo jako ta, na kterou máme odbočit. Navíc by po pár kilometrech měla křížit řeku, takže budeme vědět, jestli jsme se mýlili nebo ne. A navíc cesta je docela "solidní" , takže fuck off odbočky. Tomášovi se do týhle varianty moc nechtělo...tahle expedice je vlastně tak trochu jeho dítě a tak to bere trochu víc zodpovědně a nechce, abychom se vrhli do ňákýho průseru. Přeci jen, kdyby jsme dostali nějaký žaludeční křeče z tý vody z močálu, co pijem, která je fakt hnědá jako že doopravdy hnědá, a do toho byli někde v prdeli, tak bychom byly skutečně v prdeli.
Pozn. VHčko se ukázal jako nedocenitelný motor výpravy. Kdykoli jsme se zastavili a nevěděli jistě, že jdem dobře, vyrazil třeba kilák na průzkum, aby zjistil, na čem jsme.
