Deník
Den 1. - čtvrtek + pátek 30.6.06 - Kurva do čeho sem se to zase navez!!!
Den 2. - sobota 1.7. 06 - Vlak
Den 3. - Neděle 2.7.06 - Z Araňecu do Araněcu vlakem, autem, lodí
Den 4. - Pondělí 3. 7. 06 - Tápání močály
Den 5.,6.,7. - úterý 4.7. - čtvrtek 6.7. 06 - Močály
Den 8. - Pátek 7.7. 06 - Spásný srub
Den 9. - Sobota 8.7. 2006 - Super Veget
Den 10. - Neděle 9.7. 2006 - Zelené peklo
Den 11. - Pondělí 10.7. 2006 - Rest Day
Den 12. - Úterý 11.7. 2006 - Kámen, pot a komáři
Den 13. a 14. - Středa 12.7. a čtvrtek 13.7. 2006 - Two rest days
Den 15. - Pátek 14.7. 2006 - Dva výlety
Den 16. - Sobota 15.7. 2006 - Back to srub
Den 17.-19. - Neděle 16.7. - úterý 18.7. 2006 - Konečně správná dovolená
Den 20. - Středa 19.7. 2006 - Tour de swamp I.
Den 21. - Čtvrtek 20.7. 2006 - Tour de swamp II.
Den 22. - Pátek 21.7. 2006 - Tour de swamp III.
Den 23. - Sobota 22.7. 2006 - Tour de swamp IV.
Den 24. - Neděle 23.7. 2006 - Tour de swamp V.
Den 25. - Pondělí 24.7. 2006 - Pečora splněných přání
Den 26. - Úterý 25.7.2006 - Borec Saša
Den 27. - Středa 26.7. 2006 - Odjezd
Den 28. - Čtvrtek 27.7. 2006 - Vlak
Den 29. - Pátek 28.7. 2006 - Moskva = Wogoni hadr
Den 30. - Sobota 29.7. 2006 - Na skok v Moskvě a doma
..........................................................................................
Báseň Ural
Úryvky z Tomášova deníku
Den 11. - Pondělí 10.7. 2006
Rest Day
Dnešní den jsme si naordinovali odpočinek. Každém má nějakou tu nepříjemnost, co potřebuje aspoň den odležet, ať už to jsou kluků monstrózní puchejře na patách či moje opět se probudivší bolest v kolenou… tyhle věci zkrátka ve vlhkém močálu s třiceti kily na zádech nevyléčíte.
Další problém, který si žádá pauzu je doplnění energie. My vyžlata (já, Jací a Tom) jsme své drobné tělní energetické zásoby spálili snad už první den, takže jedeme na to, co do sebe přes den naházíme. No a když máte k snídani kaši, k obědu kousek čokolády a pak už jen jedno jídlo k večeři a to nijak velké (no zkuste si zabalit jídlo na třicet dní, když si na zádech nesete lezeckém matroš včetně lan, železa, kladiva apod. plus stan, spacák, oblečení, lékárnu a spoustu dalších věcí.. tak abyste s tím byli schopni jít osmdesát kiláků bažinou, to zkrátka zvažujete každý gram).. Tak z téhle trošky jídla se "baterky" dobíjí velmi obtížně a máte pocit, že energie pomalu ubývá a ubývá.
Nejhůř s jídlem je na tom asi určitě Jací, který si i přes mé ponoukání dokoupil v Moskvě jen skleničku nutely, která mimochodem dnes dospěla svého konce, s tím, že je zvyklý občas moc nejíst. Bohužel si neuvědomil, že moc nejíst týden nebo měsíc je sakra rozdíl. Naštěstí John s VHčkem spočítali, že mají jídla nad plán, takže se nějak podělí. Ač se to nezdá, je dost těžké až téměř nemožné dělit se s někým o jídlo, když s tím dopředu nepočítáte, protože chudé zásoby máte přesně rozdělené na dny a porce (někdy téměř na sousta - jako Tomáš s Ondrou - k snídani devět lžic vloček), tudíž dát někomu večeři znamená být bez večeře. Rozepisuju se o tom hlavně proto, že mám trochu špatné svědomí, když si večer dělám jídlo. Ale když doluju z ešusu poslední kousek špagety a slyším, jak můj žaludek volá "ještě", "ještě trochu" a já jdu stále s hladem spát, je mi jasné, že zkrátka nemám na to, ani si to nemůžu dovolit, vzdát se svého přídělu.
No ale protože budeme v civilizaci o den dřív než bylo v plánu a protože, jak už jsem řekl, Honzové jsou trochu přezásobeni, vidím to s jídelní budoucností optimisticky.
I když počítám, že až se doma zvážím, budu tak o pět kilo lehčí. Dokonce i Špekovo (tak smí VHčkovi říkat jen John a ještě ne vždy) mírně vypouklé bříško změnilo se v bříško spíše mírně zapouklé.
Když už jsem u toho jídla, naší největší (a zároveň jedinou) zbraní na cestě zpět budou takzvané RealMealy (teda krom Honzů). Snad původně pro armádu vyráběné jídlo. Vakuovaný sáček, nahoře odtrhnout, zalít po lajnu vroucí vodou, "zazipovat" takovým tím umělým zipem v sáčku implantovaném. A za pět minut baštíte v podstatě téměř normální jídlo jako např. kuře na kari, hovězí s kaší, čili, vegetarianské těstoviny… Bohužel už neměli dost velkých RM (500g hotového jídla), takže máme většinu malých (350g), což je na jedno jídlo trochu málo. Další nevýhodou, která nás teď už ovšem netrápí, je cena - 5 Liber za kus plus poštovné (dohro asi 60Liber)… no na takhle drahé večeře nechodim ani do restaurace. Ale zde to člověk ocení… dobré, rychle hotové, vydrží.
Další velké plus, které dělá z každého jídla kvalitní poživatinu je sušené maso. Nadělal jsem ho asi z kila a půl hovězího a kuřecího. John mi ho v jejich elektrické troubě nasušil. Když jsem ho poprvé ochutnal (bylo překvapivě měkké a křehké - žádná žvejkačka), zjistil jsem, že jsem to přehnal s kořením, ale nakonec se to ukázalo býti dobré. Stačí ho při vaření, třeba špaget, přihodit do vody a kromě toho, že změkne do podoby téměř normálního masa, vám jídlo osolí a okoření, takže dalších přísad netřeba.
Nevim, jak vy, ale já si jídelníček bez masa nedovedu představit a tohle sušený je fakt super. Akorát už mi brzy dojte, tak doufám, že v těch RealMealech nějaký je, jinak se asi dostanu do depresí. Miluju masné výrobky. A začlo mě bavit vaření, až budu doma tak si udělám… DOST!!! Dost povídání o jídlech, o tom tu sníme několikrát denně.
Snad ještě něco k našemu BC, i když se o něm rozepíšu ještě v dalších kapitolách. Místo se nakonec ukázalo jako velmi dobré, ba dokonce vynikající. Nad námi pleso (trošku sněhovější), pod námi pleso, okolo nás zurčící potok z plesa do plesa s křišťálově čistou vodou. Závětří na dřívkáč, postupně dobudované včetně stříšky, mezi stany vzniklo malé posezení pomocí dovalených kamenných sedátek, a na velký boulder opodál zavěšena byla Johnova úža sprcha. Na stativu připevněný Tomášův dalekohled souží nám k plánování lezecké trasy na některý ze strmých a opravdu ostrých skalních štítů, jež nás obklopují téměř ze tří stran v čele s nádhernou Šavlí. Proti ní naskýtá se výhled na zbytek Uralu (samozřejmě ne celý zbytek), jenž nachází se přes údolí s říčkou, podél které jsme sem přišli.
Chjo, jsme tu teprve den a já už se tu cítím jako doma.
