Zápisky z cesty (aneb Evangélium dle sv. Páji)

27. 7. Sobota

Berlín

Cesta vlakem do Berlína, Hučkař má (prý tradičně) nejlehčí batoh (P: 17+8, M: 23+9). Naštěstí dost z toho je žrádlo na dnešek. Vlak (Slovenská strela) má zpožděnía bohužel musíme vyhodit z našich míst 4 němce. Máme místenku (libujeme si, jak se 3€ vyplatily), ale ukazuje se, že nefunguje klimatizace a vagón se díky absenci stahovacích oken se tak mění ve skleník s vydejchanym vzduchem. po 3 hodinách nás vyhazují. Jdeme do uličky v jídelním voze a později si sedáme ke stolu sedíme až do Berlína, Cestou si čtu z malého slovníčku z konce knihy-průvodce. Slovníček dává klíč ke pochopení a zapamatování místopisných názvů Islandu. Ze počátečních 30min zpoždění se do konce jízdy natáhlo na víc než 2h, a to sme ani nedojeli na berlínské hlavní nádraží ale jen na předměstí berelína na (Bahnhof Berlin-Lichtenberg) až po příjezdu sme si všimli, že na konec byl přípojen náhradní obyčejný vagón dokonce s stahovacími okny. Michal ještě vystětluje, jak se správně nasazuje velmi těžký batoh. a pak už si jdeme vstříc berlínské MHD.

Berlínská MHD je i pro nás zkušenější cestovatele velmi nepřehledné, takže než se dostáváme na HBH (za 15,5€ small group ticket) je už 18:15 (původní příjezd 15:14). Za 20€ si necháváme všechny batohy v úschovně, a za chabé 1,5h stíháme proběhnout kolem osvěžujícího vodotryskového náměstíčka, kolem Bundestagu, Brandenburger Tor, skrz Unter den Linden kolem British Embassy, Pamatníku Holocaustu na Postupimské náměstí. Tady falešný celník u berlínské zdi razítkuje za 5€ do pasu asi 10 razítek z doby studené války. Odsud zpět na HBH. Na východním berlínu je vidět velká přestavba, jen na viditelném obzoru jsou desítky stavebních jeřábů.

Vyvedáváme Batohy a přesouváme se na letiště přes několik přestupů. Dokonce i letadlo má zpoždění místo 22:25 odlétéme až v 23:15 a let trvá 3h 10 minut. Letadlo je klimatizovaný, tak si beru deku, zatímco Michal získává 3 sedačku s volným místem před sebou, a okýnkem akorát, takže se nemusí předklánět. Prostě klasické Michalovo štěstí. Po příletu už na nás na letišti čeká chlapík (v tričku, zatímco venku je 11°C, pro nás z Berlína teplotní šok a zima) s dodávkou a veze nás k sobě do půjčovny. Ukazuje se, že byl jakýsi problém s placením a Hučkař si není jist, jestli platil nebo ne. Nedá se nic dělat, Michal platí auto a jedeme do Reykjavíku, kde zjišťujem že auto má na předníhm skle 3cm prasklinu.

28. 7. Neděle

Reykjavík, Þingvellir, Geysir, Strokkur, Gullfoss

V centru Reykjavíku ve 2h v noci je živo a spousta lidí. Jdeme do obchodu “10–11” s otevírací dobou 24 h denně. Ale nakoupit potřebujem, takže i když 0.4 kg toustového chleba (lepší pečivo neni bohužel ani nikde jinde na Islandu) stojí v přepočtu 100kč nedá se nic dělat. Pokračujeme dál směr severovýchod a za dostatku světla ve 3h v noci zastavujem u cesty a při teplotě 11°C jdeme spát pod širák.

Za necelý 4 h nás budí déšť. Házíme věci do auta a jedem na Þingvellir, Islandské místo národní identity, kde se od 10 století scházel AlÞing, předchůdce parlamentu. Díky tomu že sme na místo dorazily už v 7 h ráno jsme na parkovišti sami. Po snídáni u infocentra a procházce čedičovým údolíčkem přejíždíme na odcházíme k autu.. Při odchodu z Þingvelliru potkáváme mraky turistů v asi 6 skupinách dle přijíždějících autobusů, a odjíždíme z plného parkoviště směr Geysir.

Geysir za celou dobu naší návštěvy ani jednou nevytryskl, ale o něco menší Strokkur tryská každých 10 minut, jednou dokonce 4× během 2 minut.

Další zastávkou je Gullfoss (zlatý vodopád) kde už je turistů zase dostatek a po vykochání a naobědvání přejíždíme do Helly (čteno Hetla) kde se ukazuje že Island bude o dost dražší, než tvrdí příručka. Za chleba a 0.6kg kostku obyčejného sýra dávám 200kč, a skoro 2h doprava offroad autobusem vychází na 800kč. Ubytováváme se v místním kempu (~200kč/osobu). Počasí je velmi proměnlivé a připomíná anglii (v krámě se suvenýry si z hodin dělají srandu, místo hodinového číselníku má piktogramy s počasím). čekáme až přestane pršet a stavíme stany. Po vypití vína a navečeření poktáváme 2 čechy a vyzvídáme tipy na výlety.

29. 7. Pondělí

Hekla

Ráno vstáváme v 7:30 s tím, že v 9:25 jede autobus směr Hekla. Domluva s řidičem je rozpačitá. Při oznámení že chceme na Heklu se překvapeně ujišťuje “Hekla??” a opravdu jsme jediní kdo se při zastavení autobusu derou ven. Za 1500 ISK na osobu v 10:10 odjíždíme s Reykjavík Excursion a v 11:10 vystupujem s téměř plnou výbavou (~12–15kg) pod Heklou., Z té jsou vidět díky mrakům jen spodní svahy. Z autobusu se velmi špatně fotí, pak si všímám, že má autobus v oknech dvojité sklo. Ujdeme pár set metrů a rozbijíme tábor. S již odlehčeným batohem jdeme na vrchol a zpět (18km) celkem 9h. Krajina je mrtvá, zpočátku je vidět občas ovce a trsy knotovky, později je už úplné mrtvo, a zvuk se nerozlejhá (když mlčím, zaléhaj mi uši) krajina je post-apokaliptycká, všude se válí pemza (ta se tu těží a vyváží do Německa a Dánska jako stavební materiál) nebo se rozlévá lávové pole s těžkou prostupností. Dál od Hekly stojí na popelnatě černém rovném povrhu kameny náhodně rozmístěné, tak jak je sem odhodil jeden z výbuchů. Vejš na svahu jsou zase sněhová pole zasypaná popelem. Hodinu před vrcholem přichází ze severu nízké a těžké mraky. Ze strany je vidět zřetelná linie oddělující bílou část nahoře od tmavě šedé části dole. A až do dosažení vrcholu jsme zahaleni v mraku s viditelností 10–20m a prší. Dokonce 3-člená skupinka kterou nahoře potkáváme při jejich odchodu se po chvíli vrací zpět nahoru a ptá se jestli neznáme cestu zpátky. Během minut se však mraky zase rozestupují a celou cestu směr dolu je krásný výhled a svítí sluníčko. Při cestě zpět se 100 m od stanů Hučkař otáčí se slovy “já někde vytrousil foťák, tak du zpátky” se otáčí a mizí, aby se do hodiny vrátil zpět s foťákem. Při večeři u stanu s výhledem na Heklu je vidět jak se mraky nad Heklou rozfoukávají a před půlnocí je Hekla bez mráčku. Cestou přemýšlím jaká je asi šance, že Hekla při naší návštěvě bouchne (perioda výbuchů je 10let a naposledy bouchla v roce 2010) a docházim k uspokojivému odhadu 0,5 promile. Dole si začínám všímat, že mě bolív levém lokti (vaz/sval tricepsu), ze snahy ubrzdit cesty ze svahu.

30. 7. Uterý

Duhové hory – Landmannalaugar, Hrafntinnusker

Ráno vstáváme v 8:30 a zkoušíme rozběhat benzíňák (benzínový vařič), ale po ½ hodíně to vzdáváme. Tak jdeme bez snídaně na autobus. Cestou je vidět proměna krajiny, a kopce na úbočí připomínaly prsty. Krajina se velmi rychle mění ze sopečné přes mechovou až po travnatou, cestou jsou vidět jednotlivé fáze, jak se lávové pole mění v louku Až po příjezdu autobusem (za 3000 ISK/os) do Landmannalaugaru, se daří přivést benzíňák k životu, takže zase vaříme. Kousek od kempu teče říčka s horkým přítokem, a vytváří po kolena hlubokou přírodní vanu. Teplo sem nepřitéká jen potůčkem ale je cejtit i když v některých místech zajedu prsty do písečného dna. Vůbec nevadí, že ve vodě plavou i slizké řasy. Po koupeli vyrážíme na trek. Už v začátku se otevírá nádherný rozhled do údoli, cesta vede zpočátku skrze lávové pole částečně z obsidiánu. Toho je tu opravdu hodně, bezpočet několikametrových kamenných slepenců kompletně z obsidiánu. Kopce hrajou věemi odstíny zelené, díky mechové vegetace, nejpoutavější jsou jedovatě zelené odstiny obklopující bezprostřední okolí zdroje (možná sirné) vody (skoro to vypadá, jako dyž tudy uniká radiaktivní odpad). Mijíme jezírka kouřící párou nasycenou sirnou, okraje jezírka jsou lemované bíle. Při ohlédnutí jsou vidět jazyky ztuhlé lávy, Nádherné scenérie kopců s místy neskutečnými sytými barvami. Se změnou kopce se mění i složení hornin takže po chvíli šlapeme po zelených kamenech. Projdem kolem pramenu, kde bublavě vybuchuje do vzduchu vřící voda. Cestou k prvnímu kempu Hrafntinnusker, už se mezi sněhovýma polema válí samý obsidián i ve formě pěny.

V Hrafntinnuskeru se rozmýšlíme zda zůstat, protože Michal už obstojně kulhá a je 7h večer, Ovšem cena 1200 ISK/os za noc a fakt, že bude ještě 3 hodiny sítit slunce dává dost argumentů, k tomu abysme pokračovali dál. Po chvíli si libujem, protože obloha se po půl hoďce rozfoukává do azurova a hory osvětlené zapadajícím sluncem máme jen pro sebe (sme jediní kdo z kempu tak pozdě vyrážejí). Když už to vypadá, že už to ani lepší být nemůže, přicházíme ke konci náhorní plošiny s výhledem na zelené louky s kopcy a jezerem o pár set metrů níže. Sestup si necháváme na zítra. Rozbijíme stany, a po večeři kolem 23h jdeme spát (jakmile zapadlo slunce, byla pořádná zima a větrno).

31. 7. 2013 Středa

Duhové hory – Alftavatn, Emstrur

Vstáváme do vichru a přes noc jsem se několikrát probudil zimou. Ráno balíme v rekordním čase bez snídaně. Michal začíná kulhat a skučet, ale bere brufen a daří se mu jít až do odpoledne. Dole před vstupem na pláně snídáme (benzíňák hoří nedokonalym plamenem, a po vaření mám očouzený ešus). docházíme do Alftavatnu (kemp u jezera), kde Honza ukořisťuje plynovou bombu. Ta by byla užitečná, kdybysme měli sebou hořák (ten nechal Michal v autě). Přesto jí ale strkám do batohu, s tim že se bude hodit později. Kousek za Alftavatnem je první brod, který nejde přejít v botech. Jdu bos, ostatní v sandálech. Voda je tak studená, až to bolí, pravá ruka pochroumaná sestupem z Hekly neposkytuje při opírání o trekové hole takovou oporu, jaká by byla potřeba. Ve srovnání s předchozím dnem je krajina obyčejná, stále ale na běžné poměry nádherná. Potkáváme 3 mladé holky z čech, jezdící po Islandu stopem. Doporučují nám mimo jiné obchod s prasátkem (Bónus), a i ony spí mimo kempy. Odpojují se od nás po přeskákání malé říčky (aby sme zjistili, že o 10m dál je lávka) a z Farmy před náma odjíždí právě skoro stovka koní s pár desítkama jezdců. Pokračujeme a čeká nás nejdelší brod na který si už sundavám kahoty (10m dlouhý, vody po kolena) a následuje pochod přes černou poušť se zelenými kopcy/horami. Cestou vdíme vracející se koně. Michal přechází na Aulin, ke kolenům ho začínají bolet i záda. Večer přicházíme do kempu Emstrur, kde využijeme místní zázemí na záchod a nabrání vody, a potkáváme 4 čechy. Ti stanují pár set metrů od kempu. Doporučují nám mimo jiné nejstarší lázně Seljavallirlaug. Po odmítnutí jít se podívat na kaňon (museli bysme se vrátit, jít do kopce) jdeme dál 3 km přes kaňon vyhloubený řekou z nedalekého Mýrdalsjokullu. Celý den bylo polojasno až zamračeno, k večeru opět azuro. Stavíme stany na mechu (místo schované kousek za cestou) a vaříme na benzíňáku opět s malým výkonem (300ml vody ohřívá do varu za 15 minut) v 21:30 si jdem lehnout.

1. 8. 2013 Čtvrtek

Thórův les, Húsadalur, Seljalandsfoss, Seljavellir

Budíček 7:45 zjišťuju že za zmrzlými chodidly přes noc můžou příliš obtažené ponožky, omezující průtok krve. Vyrážíme po snídani a sbalení v 10h. Cesta začíná kolem čedičových vahran a dál podél okraje kaňonu s již celkem jednotvárným výhledem na horu tvaru nosorožce na jedné straně a na ledovec na druhé straně. Cestu pokrývá jemňoučký černý prach. Po pár hodinách přicházíme k brodu (opět je nutné si sundat boty, hůlky jsou při brodění opravdu neocenitelné) a vcházíme do Thórova lesa. Les pro islanďany svou rozlohou nevýdaně velký, a i pro nás bylo překvapení, že na Islandu vůbec nějaký les existuje. V lese roste přeslička, kakost, tráva, pampeliška, bříza trpasličí, a další. Trek končí zvláštním rozcestníkem, a my se vydáváme směr Húsadalur. kde čekáme na autobus v 16h za 4500 ISL/os. Asi hodinu jedeme po cestě vedoucí podél náhorní plošiny, ze které stéká spousta malých říček z ledovce Eyjafjallajokull (známého erupcí z roku 2010) často ve formě vodopádů. Bez teréního auta tudy cesta je naprosto nemožná a i autobus má nápravu metr nad zemí. Než nás autobus zaveze do Helly, změníme 2× autobus (u Seljalandsfossu a pak ve Hvolsvölluru), jen sme trošku nervózní, že už první řidič autobusu nám před vstupem sebral lístek. Nakupujeme jídlo v místním supermarketu (jen na jeden den, s tim že budem hledat obchod s prasátkem), nasedáme do auta a jedeme do Hvolsvölluru vyžebrat za nabízenou 2€ benzín do vařiče. Cestou je vidět Hekla a obloha je modrá téměř bez mráčku. Stavíme se vyfotit u fotogenického vodopádu Seljalandsfossu zkrášleného duhou, pokračujem na staré geothermální lázně Seljavellir. Bazének o rozměrech asi 5×15 m je vzdálen asi 1 km od parkoviště. Původně ani nečekáme, že tak daleko vůbec něco bude, tak si nejdřív ani neberem plavky a ručník. Pak už není pomyšlení se vracet, tak se musí koupání obejít bez oblečení. Po dlouhém ráchání a utření do Michalova trička se vracíme na parkoviště, kde hodláme přespat, takže žhavíme vařič. Za chvíli se ale objevuje majitelka pozemku s tím že tu nemůžeme přespat. Argumentace, že už v sobě každý máme alkohol, a tudíž nemužem řídit, nás napadá až později, takže se po večeři balíme a na nejbližší odbočce z Ringroad zajíždíme do polí a pokračujem v pití. Nechce se mi spát venku, tak usínám kolem 1h v autě na přednim sedadle spolujezdce a není to vůbec pohodlné. Zbytek končí kolem 3h a Hučkař taky usíná na zadním sedadle, Michal s Lenkou spí pod širákem venku.

2. 8. 2013 Pátek

Dyrhólaey, Svartifoss

Ráno vstáváme v 10:20 a odjíždíme k útesům Dyrhólaey na papuchalky. Přijíždíme po poledni, a na útesu vedle parkoviště sedí sotva 10 papuchalků, a nervózně pozorují zábradlím oddělené fotografy. Často jsou ale vidět letící papuchalci, jak se za usilovného mávání malýmí křídly vrací na útes, nebo vrhají do moře.

Jdeme se ještě projít k oblázkové pláži, aspoň namočit nohy v oceánu na nejjižnějším pevninském místě Islandu. Ve 14h odjezd k národnímu parku Skaftafell. Volíme relativně nenáročnou procházku k vodopádu Svartifoss (černý vodopád) s čedičovými sloupy, které taky působí jako by byly zmraženy v pádu, A pak k vyhlíce (????) na jeden z ledovcových splazů ledovce Vatnajökull. S Lenkou chvíli zvažujem, že sejdem dolu šáhnout si na Ledovec, ale ukazuje se, že prvotní odhad vzdálenosti je uplně zcestný, a to co z vejšky vypadalo jako kámen u cesty o velikosti tak 20 cm, je větší než člověk. Už podruhé zde potkáváme starší český pár. Paní je sdílná, takže se mimo spousty nesmyslů dovídáme i cenu kempu pod Skaftafellem 1350 ISK/os, a tim je rozhodnuto, že v kempu se spát nebude. Cestou zpět si nechávám vyprávět o Peru a Cubě, kde byly Hučkař s Lenkou před 2 roky. Nabíráme vodu, já si ještě fotim v infocentru cedule o sopkách. Vyrážíme směr Jökulsárlón a hledáme místo na spaní. Nacházíme ho kousek od Ringroad u zastrčeného vodopádu. Přesto je tu místo na parkování, a jednoduchý kamený stůl s kameny na sezení. Pouštím se do výroby večeře s opravdu vysokým stupněm složitosti (osmahnout cibuli na oleji, zalít vodou, přidat těstoviny, česnek a sůl, těstoviny jen tak vykukují z vody. po změnknutí těstovin kdy ani vody už moc nezbývá přikrájet sýr). K dokonalosti tomu chybí snad jen maso ve formě slaniny nebo lovečáku, které by se osmahlo společně s cibulkou.

3. 8. 2013 Sobota

Jökulsárlón

Vstáváme před 8h, balíme, snídáme. Lenka s Hučkařem opět začínají skládání stanu odkolíkováním, takže pak ve větru chytají odlétající stan. V 9:30 vyrážíme na ledovcové jezero Jökulsárlón. Tam se původně asi chceme stavit jen na chvíli, ale nějak se vzámejmě ztrácíme z dohledu, a pak už jen Já s Michalem vídíme, jak Lenka s Hučkařem jsou daleko před náma a i s klíčky od auta jdou dál podél jezera, takže se vydáváme za nimi, Poté co je po půlhodině s kulhajícím Michalem doháníme, zjišťujem, že jejich cílem nebyl vzdálený Vatnajökull, ale jiná ještě vzdálenější dvojice, kterou si Lenka spletla se mnou a Michalem. Díky dlouhé procházce máme dost času si pořádně prohlédnout rybáky dlouhoocasé, jak chytají ryby, nebo útočí na jiné ptáky popřípadě i na lidi. Po jezeře plujou velké kusy ledu v různých odstínech modré a Michal přísahá, že zahlídnul i jednoho plachého Tuleně. U parkoviště stojí na břehu asi desítka fotografů s obřími objektivy na stativech a zkouší fotit nádheru Jökulsárlónu. Pokračujeme po Ringroad dále přes Höfn, kde kupujeme pořádné zásoby jídla a dva jednorázové grily s jehněčím masem. Začínám se poohlížet po místě, kde bysme navštívili obyčejnou Islandskou hospodu, ale restaurace nabízí menu za asi 5000 ISK, což je příliš. Dle průvodce tu má být buffet (all-you-can-eat), kde se dá najíst za 1800 ISK, ale v recepci hotelu, kde se má nacházet, se dovídáme, že už tu 15 let neni. Zbytek dne trvá přejezd k vodopádu Detifoss. Cestou po místy jen štěrkové Ringroad vidíme hlavně ovce a marně vyhlížíme Soby. Konečně poprvé vidíme legendární obchod s prasátkem, ale jsme nakoupený, takže nestavíme. K Detifossu vede špatná štěrková cesta, kde nabíráme vodu v nedalekém čistém potoce, rozbijíme stany (21h) po veselém večeru při rumu s kolou jdeme spát až v 1:20. Venku je už po cestě hnusně, jedeme místy v mracích, a když jdeme spát, je mlha.

4. 8. 2013 Neděle

Hverir, Jarðböðin, Mývatn, Hverfjall

Ráno (9h) prší a zjištujem že,levé zadní kolo je píchnuté. Zkoušíme volat do půjčovny, kde nám oznámí, že si máme vyměnit pneumatiku za rezervu a nechat kolo opravit na vlastní náklady a vrátit tak auto v původním stavu. Přestože jsme asi 10km od Detifossu, nevíme z čeho sme píchly, a tak objetujem nemohutnější vodopád a rači jedeme nejrychlejší cestou na asfaltku. Před Mývatnem jedem kolem Hveriru, což je hezky barevné blátoviště které místy bublá a sem tam z něj dýmá pára prosycená s sirovodíkovým smradem. Kolem Hveriru jsou hezky barevné kopce, a nebýt hnusného počasí, určitě by to tu vypadalo nádherně. Po poledni přijíždíme k termálnímu koupališti Jarðböðin. Vzhledem k počasí (asi +6°C) není třeba nikoho přemlouvat, a jdeme dovnitř. Lenka s Hučkařem proklouzávají bez placení (žetony ke kabinkám se válí na pultě jak je vracejí odcházející návštěvnící), já s Michalem platíme asi 3200 ISK/os. Voda je příjemně horká a vzhledem k zimě je třeba pravidelně namáčet hlavu, aby neomrzla. Laguna je písčitá a po okrajích se dá sedět na slizem pokrytých kamenech. Saunu si zde užívají spíše Lenka s Hučkařem, a po hodině a čtvrt už se nám chce pryč. Po vyzkoušení sušicky na plavky a na sušičky na vlasy přejíždíme do Reykjahlíðu. V místním autoservisu mechanik přezkoumá naše píchlé kolo a k velkému překvapení všech vytahuje 10cm ocelový drát (velikosti oka v kari síti) s tím, že je to moc velký poškození, takže musíme koupit novou pneumatiku za 26900 ISK. Před výměnou se ještě jedeme ubytovat do místního kempu (1300 ISK/os), ale jinak výměna je téměř na počkání. na výměnu kola se pak vrhne Hučkař, a po nasazení kola zjištuje, že plastová poklice se nasazuje před zašroubováním šroubů. Plánovaný výstup na sopku Krafla vzhledem k mrakům padá a tak se k večeru (18h) vydáváme na nižší sopku Hverfjall. Po cesfě na Hverfjall jdeme přes lávové pole, kde pod trpasličími bířizami občas vidim nějakého hřiba. Výstup na kopec je doslova přímočarý, a vede víc jak 45° stoupáním černým popelem. Nahoře fouká vítr, takže jen vyfotíme panoramata a jdem zpátky. Cestou zpátky už vidim hřibů (asi kozák březový) několik desítek, A ke konci cesty se rozhodujem, že si uděláme polívku z hub, takže cesta k parkovišti se pak mění na hon na hřiby.

Večer v kempu zkoušíme použít čerstvě koupený jednorázový gril, a upéct jehnečí. V kuchyni ve formě stanu aspoň nefouká, ale stále je celkem zima. Naštěstí gril dává teplo až do noci, a díky rukavicím ho můžu držet v rukou.

5. 8. 2013 Pondělí

Viti, Akureyri – Bautin

Ráno prší a je zima (asi +6°C), tak vstáváme až v 11:30 po jídle odjíždíme směr Krafla k jezírku Viti s bahenímy vývředy. Cesta vede kolem geotermální elektrárny. Venku je +3°C a je vidět sotva na 100m (asi nejhorší počasí co sme na Islandu zažili). Krafla tedy definitivně padá, odjíždíme směr Akureyri se zastávkama na lávových pilířích Höfði, Pseudocraterech při Mývatnu, dál pak u vodopádu Goðafoss. Cestou do Akureyri se počasí skokově mění, díky vyjetí z nízkých mračen přímo pod azurovou oblohu. Procházíme skrz Akureyri, kde ztrácim trpělivost, a kupuju pohledy, byť nejsou ideální. Pohled se známkou stojí v přepočtu 50 Kč. Po procházce městečkem, se mi daří zlákat ostatní na Islandskou večeři v restauraci. Po cestě je vidět restaurací dostatek, a ceny jsou celkem vysoké (v přepočtu 700kč za večeři). Definitivně rezignujem na ceny udávané v průvodci Rough Guide, které jsou udávané poloviční a naprosto mimo reálitu. Na základě reference náhodné islanďanky a faktu že daná restaurace je narvaná (což byl dle Michala pádnější argument) končíme v restauraci Bautin, kde na stůl čekáme frontu několik minut. V menu okamžitě získává pozornost stejk z velryby, a protože s jídlem z menu je zdarma i salátový bar a polívka s pečivem, začíná pravé obžérství. Já a Michalem si dáváme velrybí stejk který chutná jako hovězí stejk. Při odchodu (20h) se ještě ptám servírky, kterou velrybu sme to vlastně jedli, a dostává se mi ukazání obrázku na zalaminované kartě, s tím že je to Minke Whale (plejtvák malý). Odjíždíme směr Dalvík a jsme tak přežraní, že musíme jet opatrně a prudce nebrzdit. Hledání stanoviště už probíhá dle ověřeného vzoru: odbočit na vedlejší silnici, a z ní sjet budto na odpočívadle, nebo sjezdu na polní cestu. Rozbijíme stany a po 2h hekání místním pivem Tuborg pomáháme trávení. Teplota se večer stihne vyšplhat z 8°C na 13°Ca poprvé se v noci neprobouzím a spim až do rána.

6. 8. 2013 Úterý

Dalvík – velryby

Po snídani a ranním čaji (11h) se přesouváme do Dalvíku, kde za 45€/os máme objědnanou 3h vyjížďku na velryby. V Dalvíku rezervujem zítřejší trajekt na ostrov Grímsey a stavíme u infocentra, kde píšu dopisy (dopisní známky jsou samolepky) a Michal s Hučkařem se vracejí k autu nasadit plastovou poklici, a když se dlouho nevracejí, jdu se podívat k autu, Ukazuje se že se podařilo jeden šroub je ukroutit, protože se zasek v matce. Odteď teda jezdíme s kolem přišroubovanym jen 4 šroubama Ve 13:30 začíná vyjížďka na lodi “Máni”. Už na začátku sme vyfasovali modré ovaraly a zabíráme místo na přídi. Zhruba po ¼ hodině mi začíná být blbě a jdu si sednout na střední část paluby, která se tak moc nehoupe, tak si aspoň snažim užít si sluníčka a azurového nebe. Zpočátku jede loď proti vlnám, a houpání má velmi nepříjemnou frekvenci. Po asi ¾ hodiny dorážíme na místo, a sledování velryb je pak na jedno brdo. Nejdříve je někde poblíž vidět paro-trysk, jak velryba vydechne. Mezitím se kapitán lodi snaží dostat nás co nejblíž velrybě aby byla vedle boku lodi. Velryba se párkrát vynoři a ukazuje při tom hřbetní ploutev nebo zase vydechne a představení po 1–2 minutách končí, když velryba ukáže ocasní ploutev a jde na dlouho pod hladinu. Někdy loď zastaví podél vln a loď se tak kývá ze strany na stranu. I přes tyto nepříjemnosti vnímám velryby a snažim se udržet žaludek v klidu. Po hodině a něco se vracíme zpět a frekvence houpání (loď jede po směru vln) je dostatečně nízká a nevadí. Cestou se ještě stavíme na chytání ryb (angling)., kdy loď opět zastavuje tak že vlny přicházejí z boku (takže zase trpím), ale ostatní dostávají postupně do ruky krátký prut se třpitkou. Asi stojíme nad hejnem ryb, protože stačí prutem párkrát zatahnout a tahat rybu. Většina vylovených ryb jsou tresky tak 80cm dlouhé. Průvodce pak z ryb ořízne vnější filety, a zbytek ryby hodí zpátky do moře. Kolem lodi se tak brzo hemží desítky racků. Po návratu průvodce žhaví gril, kam postupně sází filety z chycených ryb, a potírá bylinkovou pastou. Ryby jsou za chvíli snědeny a lidé se postupně rozházejí. Průvodce pak přichází uklidit. Alobal z grilu vyhazuje do popelnice, a zbylé ryby nabízí těm co ještě neodešli. S díky si bereme igeliťák se 3 filety, a po osamění Michal pohotově vytahuje alobal z popelnice :o). Vracíme se na včerejší tábořiště, a večer nažhavujeme jednorázový gril. Po rybách přichází na řadu grilování toustovýho chleba se slaninou.

7. 8. 2013 Středa

Grímsey

Ráno je budíček v 7:25, a v 7:50 sedíme sbalený v autě a jedem do Dalvíku na Sæfari na Grímsey. Cestou to houpe, ale podstatně míň než na velrybách (větší loď). Cesta trvá 3:10, a viděl Michal nějaké delfíny a velryby. Pro mně bylo nejlepší zkusit spát. Po příjezdu se jdeme podívat na nejsevernější místo ostrova a tím i Islandu. Cestou kolem útesů je vidět několik papuchalků, a jeden má zobák plnej ryb, přesně jako na pohlednicích. Kousek dál stojí přechod přes polární kruh s rozcestníkem ukazujícím směr velká světová města. Sice ukazuje uplně blbě, protože Reykjavík je dle rozcestníku směr severo-západ, ale aspoň je vidět že dáváme pozor. S rozcestníkem jde totiž otáčet, sice ztuha, ale dost volně na to aby to zvládnul pořádný vítr. Po obědě pokračujem dál, a krom peří a hoven jsou zde i ovce a útoční rybáci dlouhoocasí.Na trajektu cestou zpět už loď (jedoucí po směrru vln) tolik nehoupe. a mužu taky sledovat novýho Batmana promítanýho cestujícím, aniž by žaludek nějak protestoval. Nasedáme do auta, nabíráme vodu v Dalvíckém kempu a po návratu na RingRoad jedem na západ. V autě hraje Tomáš Klus od Hučkaře, nebo mix od Michala. K večeru odbočujem na silnici 716 směr Hvítserkur a nocujem hned u silnice, pod starodávným opevněním z roku kolem 900 n.l.

8. 8. 2013 Čtvrtek

Hvítserkur, Západní Fjordy – Látrabjarg

Ráno po snídani (ve 12h) začínáme procházkou po starodávném opevnění, pokračujem na tuleně a Hvítserkur. Tuleně je vidět na protějším břehu zálivu (asi 20m daleko), kde se jich několik desítek líně vyvaluje, a jen pár jich plave a hraje si na delfíny. Další zastávka na tuleně už má i budku se dvěma dalekohledy. Na křižovatce před RingRoad (R1) přebírá Michal řízení a po silnici 60 vjíždíme do Západních Fjordů. (na severu, na RingRoad a jinde na vedlejších silnicích jsou vidět přejezdy pro auta se zamezením průchodu dobytka). Na Isnadnských stavbách obecně je vidět účelnost a jednoduchost. Silnice jsou úzké (široké nejsou potřeba a stačí jen občasné rozšíření silnice), 3km tunel kterým jsme přojížděli byl zevnitř vystužen jen stříkaným betonem. Silnice je buďto asfaltka, velmi dobře udusaná silnice (obojí bez děr), nebo obyčejná kamením vysypaná cesta. Rozšíreny jsou jen v místě přejezdu přes kopec. Záchody a Informace jsou téměř bezobslužné. Vše působí jednoduše a zdá se že to skvěle funguje. Celý den je o jízdě autem, a tak se několikrát zastavujem jen u benzínek kde většinou prodávají všechno možné, včetně podkov pro koně. K večeru přijíždíme na nejzápadnější místo Islandu – útes Látrabjarg. I když je 21:40 jdeme se podívat na útes, neboť druhý den hlásí déšť. Na vrcholech útesů je tolik Papuchalkú, že neni problém si na ne skoro sahnout. Jeden zmateny papuchalk mi dokonce probehnul asi 10cm od fotaku. Po Tuleních však ani vidu. K prespání se vracíme asi 2 km zpátky do free kempu. Pocasi je cely den napul zatazeno po ceste občas sprchlo. Hlavou se mi stále honí, jak asi ty útesy vznikly, protože vypadají jako ustřižené.

9. 8. 2013 Pátek

Západní Fjordy – Patreksfjörður, Dynjandi

Ráno prší, a tak vstáváme až kolem 11h. Jdeme se podivat znovu na Látrabjarg. ale je jen par lidi a jeste min papuchalků (sotva 5 na 100m utesu), a ty jsou ještě v obležení turistů. Cestou autem pryc z utesu se stavíme kvuli něcemu, co sice z dálky vypada jen jako černé tečky v mori, ale pro nás, kteří zoufale vyhlížíme tuleně už několik dní je to potenciální a jak se po chvili ukazuje i skutečný přírodní tuleň. Sice kvuli tomu musime chodit po kluzkých kamenech, ale kdo by se tim nechal odradit. Po vynadívání se, nasedáme o auta a jedeme zpátky. Cestou se stavujeme u jakéhosi muzea, před mínž stojí dřevěná loďka, dle popisu dárek od Norska ke 1100 výročí osídlení Islandu. Vzhledem k tomu že muzeum je uprostřed ničeho a vedle lodě jsou ještě dva rozebraný torza letadel, tak zacházení s tímhle dárkem dokonale vystihuje, jak Islanďani nemají Nory příliš v lásce. Dál po cestě se ještě stavíme na oběd u vraku nejstarší ocelové lodi Islandu. Další zastávkou na cestě je vesnička Patreksfjörður s malým geothermálně vyhřívaným bazénkem. Hned při vstupu do budovy bazenu me zaujala podlaha, vyrobená z oblázků zalitých epoxidem. Na venkovní terase je ze dvou horkých vířivek s teplotou 42 a 43°C je idilický výhled na okolní hory. Ve trošku studenějším bazénku (10×20m) se já a Lenka pokoušíme vysvětlit Michalovi jak se plavou prsa. Michal ještě stíhá napsat (vlastně spíš nakreslit) domu 3leté Klárce pohled a vyrážíme po silnici 63 k vodopádu Dynjandi. Cestou se řídícímu Honzovi podaří mi vylít do klína šťávu z PETky. Dynjandi je mohutný vodopád, sice ne objemem vody, ale alespoň co se plochy týče. a určitě jeden z těch co zůstanou v paměti. Pod vodopádem je opět k dispozici free kemp.

10. 8. 2013 Sobota

Snaefellsnes – Sixhóll

Ráno vyrážíme v 9:40 a odjizdime pryč ze západních fjordů po silnici číslo 60 a pak po silnici číslo 54 vjíždíme na poloostrov Snaefellsnes. První zastávka je vesnička Olafsvík, kde kupujeme další jednorázový gril a jehnečí a rybí maso. Michal se ujímá mytí auta, které budeme následující den odevzdávat. To se ale ukáže jako špatný krok, protože mokré auto se na štěrkových cestách zaneřádí mnohem víc než suché. takže po dni cesty je auto mnohem špinavější než po předchozích 14 dnech. Pak cesta kolem vysílače na 189kHz na západním pobřeží Snæfellsnesu se zastávkou a výšlapem na malý kopcovitý kráter Sixhóll. V infocentru Olavsvíku nás zaujme možnost prohlídnout si lávovou jezkyni (2000 ISK) a tak absolvujem asi hodinovou prohlídku v 6°C. A pak už hledáme místo na přespání. Prvně se musíme dostat z Národního parku Snæfelljökull kde je kempování zakázáno, ale park je pokryt lávovým polem, na kterém se steně nedá stanovat. Sjíždíme z hlavní silnice a u domečku s chybějící střechou za teréní vlnou stavíme stany a rozděláváme oheň na jednorázovém grilu. Tenhle gril byl sice dražší, zato však o poznání horší. po večeři tak kolem půlnoci jdeme spát.

11. 8. 2013 Neděle

Glymur, Rejkjavík

Ráno vstáváme kome 8:00 a začínáme rebordelizovat, protože Hučkař s Léňou pokračují na Snæfelljökull pěšky a Já s Michalem jedeme na letiště. Takže nepotřebné jídlo, nebo sůl vyměňujeme za prospekty a v 10 h vyjíždíme. Hučkaře s Léňou vyhazujeme po chvili z auta a dál jedem marně hledat tuleňě. Asi je na ně teplo nebo moc sluníčka. Ve městečku Borganes konečně nakupujeme v Bónusu (u prasátka) posíláme na poslední chvíli pohledy a já přebírám řízení. Dalším cílem je nejvyšší vodopád Islandu Glymur. Cesta k vodopádu a zpátky (14:20–17:00) je s úchvatným výhldem na údolí a do fjordu. Díky tomu, že výhled je celou dobu, je cesta velmi příjemná, takže po hodině chůze je nadohled vodopád zasazený v zelení pokrytých skalních zářezů. Obcházíme vodopád horem a né příliš vyšlapaná stezka končí u brodu. Sice jen s po kotníky vosokou ale zato však ledovou vodou. Z druhé strany už není na vodopád tak hezký výhled a tak je cesta dolu velmi rychlá. Těsne před Rejkjavíkem odevzdávám řízení Michalovi. Moje řízení se až na jeden rozjezd na 3ku obešlo bez problémů a tak s čersvě umýtým autem přijíždíme do centra Rejkjavíku. Pěšky jdeme cestou přes nakupní třídu Laugarvegur ke kostelu (s výstupem na věž 700 ISK) Kostel je typicky Isladnsky střídmě ale účelně vyzdoben. To už začíná být čas večeře, takže se rozhlížíme po restauracích a protože je poslení šance dát si něco typicky Islandského, tak po chvíli hledáme už jen místa kde servírujou papuchalka. Nakonec vyhrává jedna mexicky laděná skoro přecpaná restaurace. za 1700 ISK přinášejí prkénko se smoked puffinem. Je toho sice jen trošička a skoro syrové, ale papuchalk odškrtnut, a teď už nejkratší cestou na letiště. (22h). Tady máme dle instrukcí nechat auto na parkovišti P1 (které je neplaceně na 30 minut) s klíčky v kaslíku. Majiteli auta se nemůžeme dovolat (z půjčovny se nakonec s problémem nikdo neozval). A tak se jdeme odbavit na letiště a v 0:45 odlet směr Berlin Tegel.

12. 8. 2013 Pondělí

Berlín

Z letiště za 2,6€ jede autobus přímo na hlavní nádraží a v 8:45 vlak směr Praha Hlavní nádraží (13:40).