Ukrajina 1999
Naše první cesta na východ a to na Zakarpatskou Ukrajinu. Černá hora, Hoverla, polonina Krásná, Jasiňa, Koločava, Chust … a spousta vodky.
Naše první cesta na východ a to na Zakarpatskou Ukrajinu. Černá hora, Hoverla, polonina Krásná, Jasiňa, Koločava, Chust … a spousta vodky.
Termín: 12. 6. 1999 - 23. 6. 1999
Ukrajina
Místa:
Zakarpatská Ukrajina
Rachov
Černá hora
Hoverla
Jasiňa
Polonina Svidovec
Usť Čorná
Polonina Krásná
Koločava
Chust
Doprava:
Autobusem do Rachova
místním busem do vesnice Luhy
pěšky přes poloniny
kousek GAZem
z Koločavy busem do Chustu
spolujízdou autem s ukrajincem zpět
Složení:
Michal Platkevič, Jan Báča, Pavel Holcman Pommer, Michal Horejsek
14:00 – plánovaný odjezd autobusu.
15:00 – skutečný odjezd autobusu
- starý zájezdový ikarus – jediný Češi jsme my
- 2 řidiči – 1 rusín velmi nápomocný
21:00 – slov. hranice – slováci chtěli stovku za osobu nebo prohlídnout
autobus – prohlíželi. My Češi jsme v klidu, navázán kontakt
s cestujícími
5:45 – u.k. času – příjezd na U.K. hranici, některým se podařilo
usnout (na chvíli)
- koupili sme si „voucher“ á 100Kč u SR cestovní kanceláře (rozbil sem
si hubu na chodníku)
- ukr. celník si nás vzal ven a požadoval 25 dolarů za osobu, ukecali jsme
to na 30$ za všechny, Myšel se projevil při uplácení
- vjíždíme do U.K., Užhorod
- všichni vystupujeme a autobus odjíždí i s našimi batohy s tím, že
jede natankovat. Vrátil se.
- postupně vystupují lidé a přejí šťastnou cestu atd., pohoda jak na
vodě
- před Rachovem nastupuje 7 Čechů (taky turisti)
12:00 – Rachov, pohoda, sluníčko, nízké ceny, dostatek zboží, píšeme
pohledy
- vyměnili jsme 20$ za hřivny u veksláka (3,90 kurs)
13:00 – má odjíždět autobus do Luhů (trochu sme změnili plán cesty),
posíláme pohledy (19,60 hřiven) a zapisuje si nás člen horské služby
- kecáme s řidičem a osatníma lidma
14:30 – autobus (přes 30l na 100km) vyjíždí, Podkarpatský průvodce
vyvolal v autobuse velké pozdvižení, když domorodci začli poznávat místa
na fotkách.
- příde nám, že už sme v Indii, naplněný autobus na jedný straně
řeka, která při poslední záplavě odnesla i části „silnice“, na
druhý straně kopec. Na silnici není asfalt, zato díry s loužemi. Začíná
pršet, vystupují lidé, sedáme si, přistupuje paní s dvěma selaty
v pytli. Míjíme spoustu stržených mostů. – Boží.
- Vystupujem v Luhách a dáváme se směr Černá hora. Na konci vesnice je
závora, chceme razítko pro vstup na poloniny, ale nemají, prej musíme 4km
směr Kovověla. Riskli sme to bez razítka. Cestou bereme vody (používáme
čistící tablety). Zdoláváme řeku (most stržen), čistíme zuby.
Ubytování v kopci, večeře, chrrrrr (nestih sem si zapnout spacák.
- Altánek
9:45 – Ukroška. Probuzení, snídaně – horká čokoláda, krupicová
kaše, pudink. Myšelovi se při balení rozbil zip (oba dva). Po pár pokusech
a troše improvizace se nám podařilo batoh zprovoznit.
Po 12. – odchod příjemnou širokou cestou, podél horského potoku
(nádherná cesta, nepopsatelně krásná příroda s potůčky a vodopády).
Nabíráme vodu, pijeme ji už i bez tablet. Přicházíme k úpatí masivu
Černé hory a Svidovce, zde končí procházka po lehce stoupající cestě a
začíná stoupání k nebi. Stoupáme. Po nějaké době se strhává déšť.
Přečkáváme ho pod pončama a když se zmírní, vyrážíme dál. Do té
doby mírně bahnitá cesta je ještě blátivější. Myšel uklouzl (bez
následků). Cesta končí, tak stoupáme strání a nalézáme pěšinu –
již je vidět Černá hora. Puls 130/min. Uprostřed lesa doprovázeni stádem
much dáváme oběd – lovečák, polévky. Už neprší. Stoupáme dál.
Stromy přechází v kleč a ňákej zakrslej bordel. Černá hora je na
dohled. Pár desítek metrů pod hřebenem přichází zpoza hřebenu mlha a
celý jej zahaluje, proto rychle stoupáme, abychom se dostali aspoň na
hřeben. Mlha ustupuje, fouká pořádný vítr a my oceňujeme naše
šusťákové bundy. Kam oko dohlédne jsou jen Karpaty. (pěšina se změnila
v asi deseticentimetrový pruh a kameny) Jsme z toho tady vcelku vydřený.
Místy tu jsou sněhová pole. Přicházíme na vrchol.. 19:07 – Černé hory
(2020mnm) s pobořenou, několikapatrovou astronomickou observatoří. Vylezli
sme na observatoř po schodech, kde chyběly mezipatra a později i schody.
Stavíme stany, vaříme. Začíná se vyjasňovat a my se tak ze stanu můžeme
dívat, jak nad Karpatami zapadá slunce. Vítr stále neustal a my si tak
můžeme vyzkoušet praktičnost kotvících lan na stanu. Žel bohu Honzův
stan má jen jedno, takže vypadá asi jako hodně rozpláclá kapka. Jdeme
spát a vítr nám stále lomcuje ze stanem. Před spaním jsme si dali thé. Za
dnešek jsme nepotkali ani živáčka.
00:30 – jdu na záchod. Je úplně jasno a nádherná hvězdná obloha.
Dobře věděli, proč tu stavěli observatoř.
8:45 – vstáváme, je bezvětří. Bereme vodu z tající sněhové
plotny (Honza – až se zadýchal). Snídáme. Polojasno až oblačno.
Zkoušíme pouštět draka, ale je téměř bezvětří.
11:30 (11:30 je určitě, ale nevíme, jakého času) – vyrážíme po
hřebeni směr Hoverla. Je jasno.
- Cestou jsme to nevydrželi a museli se párkrát sklouznout po sněhu. Je
vcelku vedro.
- Asi ve dvě nabíráme vodu a chceme si dát oběd, když tu začně pršet,
pak přijde mlha, pak je zas hezky, pak zase mlha atd. Po obědě na trička a
kraťasy, navlékáme mikiny, flísky a šusťáky (rapidně se ochladilo).
- Vyrážíme dál, když tu se strhává bouře doprovázená mlhou a větrem.
Jdeme stále po cestě, i když nevidíme, kam vede a občas zmizí pod
sněhem. Okolo srší blesky a burácí hrom. Asi po dvou hodinách chůze
v bouři a mlze (cesta mizela v kamenných polích), kdy z našich bot se
staly nádržky s vodou, ze nepromokavého oblečení se staly promočené
hadry, a když mi po břiše začla téct voda, jsme se rozhodli rozbít tábor.
Našli jsme rovinku a počali stavět. Dva drželi tropiko a další dva
stavěli. Po krátké action oba stany úspěšně stály. Občas ještě někdo
vyběhl a šteloval na stan pončo a pak už jsme se převlíkali do zbylých
suchých věcí a revidovali vzniklé škody. Udělali sme čaj (Honza
s Myšelem čaj s čokoládou, mlékem, krup. kaší a rozinkami – prej to
bylo hnusný) a každém si dal povinně slivovici. Mezitím přestalo pršet a
vyjasnilo se a my tak můžeme vidět, že je to ještě pěkná štreka. Teď
přemýšlíme, jak usušit boty – Honza zkouší vločky nasypané
v ponožce a plynový vařič, uvidíme, jak to dopadne. – Tak vločky
stály za hovno a vařič docela ušel. Já teď zkouším ohřívat boty
vlastní nohou, ale Holc říká, že je to blbost a že si nohy radši nechá
ve spacáku. Jo a už zase prší. Zase se zvedá silný prozměnu západní
vítr. V noci je více méně jasno, zato pořádná vichřice. Opět jsme
nepotkali živou duši.
8:45 je slunce, vynášíme všechny mokré věci a rozkládáme je po zemi
doufaje, že uschnou. Občas přijde mlha a teď zrovna přišel vítr. Pěkně
mě pálí držka, ale to až zítra. Obouváme vlhké mokré boty a vlhké
oblečení, abychom měli pak suché na převlečení, a vyrážíme po hřebeni
dále směr Hoverla. Po chvíli cesta mizí pod sněhem a my se střetáváme
s onou sedmičlennou českou výpravou, která slézá ohromný krpál před
námi. Pod námi je malebné jezírko, k němuž se všichni (11 lidí)
vydáváme. Já a Honza (a s námi 6 členů protijdoucí výpravy) jsme
neodolali a vykoupali se. Na chvíli mírně káplo. Jdeme dál a drásáme
pořádný kopec (horu), jdeme dál po hřebeni nahoru a dolu a je pořádná
mlha a ještě pořádnější vítr. Dáváme oběd u pár osamocených
kamenů (závětří). Mlha pominula, vítr nikoli. Jdeme. Jdeme. Až ke kopci
před Hoverlou s křížem. Zde dostáváme záchvat smíchu a koukáme na
Hoverlu až to nevydržím a párkrát řeknu „taková hora“, což vyvolá
další HAHA. Při focení se zřítil foťák. Pod Hoverlou chvíli ležíme a
pak drásáme nahoru. Výstup trval zhruba 30 minut. Celý den bylo perfektní
počasí.
17:00 Na Hoverle jsou 4 U.K. turisté. Chvíli somříme a pak se dáváme na
sestup s tím, že dnes už nic nezažijeme. To ovšem netušíme, jak hluboce
se mýlíme. Slezeme pod vrchol, kde chvíli házíme kameny na most sněhového
převisu a vyrážíme dál. Volíme mezi dvěma cestami – 1. dál po
hřebeni, 2. dolů z hřebene. Vítězí 2. dolů z hřebene podle
Holcmanova „kde je vůle, tam je cesta“, žel bohu cesta tu ani tak není a
vůle pomalu taky ne, ale drásat se zpátky se nikomu nechce. Slezeme
z hřebene a narážíme na cestu, která nás zavádí do lesa a končí
v močálu. Jdeme lesem po další cestě, kterážto také končí močálem.
Nakonec to dopadá tak, že jdeme lesem přes močály a potoky, občas se
prosekáváme větvemi. Zjistili jsme zajímavou věc: cesty v pralese najednou
začínají mizet a najednou znenadání zmizí. Procházíme potokem a
narážíme na větší cestu, dáváme pauzu, občerstvujeme se, Honza je
mírně psychicky vyčerpán. Jdeme dál po cestě, pak zase kus pralesem směr
dolů, pak po další cestě, kterážto se nakonec začne stáčet moc (až
moc) a tak sestupujeme z cesty džunglí dolů. Myšel pořád padá. Po
dlouhém a únavném sestupu dorážíme do údolí, kde nacházíme opuštěnou
salaš. Akorát se setmělo, stavíme stany, mejeme si nohy, jíme a jdem
spát.
22:00 Řekl bych, že za dnešek toho máme až dost (hlavně toho pralesa).
Vstáváme do krásného slunného rána, jíme, pereme ponožky a bojujeme se stády much všemi možnými prostředky (od předhazování návnad přes Off až po zběsilý úprk). Prošel okolo Ukrajinec v holinkách. Vyrážíme a po chvíli cesty zjišťujeme proč všichni nosí holinky. Je tu bláto. Míjíme salaš, kluci dostávají 2 cigarety. Prší. Stojíme pod stromem. Po dešti jdeme dál po cestě, kde možná před pár desetiletími býval asfalt. Máme pěkně zasraný boty. Míjí nás několik dřevařských aut. Dřevaři tu sou vskutku mistři řemesla. Přicházíme do vesničky Lazešina, která se táhne podél cesty a sestává z mnoha dřevěných, některých mistrně sroubených, domků, později pak zděných. Nakupujeme v místním magazinu (2 chleby, 2 rybičky, 2 sušenky, limošku, cíga LVIV). Sortiment je tu skromný: chléb, zelí, zmrzliny, zavařeniny, pamlsky, cíga atd. Bylo to dobrý. Přijíždí náklaďák a z něho vystupují lidé (místní bus). Cestou do Jasině občas kápne. V Jasini jdeme do hosty (vcelku luxusní) a dáváme pivo Oboloň. Kupujeme hřeben a vodku, v dalším obchodě (kulinária) kupujeme chleba a pirožky (ňam). Míjíme nedostavěný óbr hotel, přecházíme říčku po houpacím mostě, obdarováváme domorodce cigaretami a stoupáme hore mezi pastvinami. Hejno ptáků. Náhle, kde se vzal, tu se vzal GAZ (28l/100km do kopce). Zelený, vysoce terénní náklaďáček, z korby na nás bafli dva lidé a řidič se zlatým zubem, vousatý vyhublý mužík v brýlích a opálený třiatřicátník s melírem a copánečkem. První otázka: Máte valuty? Řekli jsme, že ne. Po krátké konverzaci už sedíme na korbě a krosíme to kopcem nahoru. Jak přiblížit jízdu po horách? Prostě horská dráha hadr. Konverzujeme s těma dvěma na korbě všemi možnými jazyky (německy, anglicky, ukrajinsky…). Třiatřicátník je snoubordista a každou chvíli jódluje. Pijeme vodku. Stojíme na korbě a koukáme přes kabinu na cestu. Nevěříme svým očím, jakými cestami že to jedeme. Náhle zastavujeme – před námi je stádo krav a GAZ v protisměru. Krávy nás obcházejí po stranách cesty. GAZ couvá a kus dál se nám podaří nějak se vyhnout. Po nějaké době zastavujeme u chýše a vykládáme dřevo. A offroad cesta pokračuje. Zastavujeme na stráních s pár domy, platíme 14 hřiven řidiči a přijímáme pozvání Kolji (vousatý mužík) k němu. Nejprve se stavujeme v jeho hospůdce na panáka vodky a pak pokračujeme až k domečku u dolní stanice lyž. vleku, je tu jedna místnůstka dole (tam spíme my) a jedna nahoře, kde je i TV (v tuto dobu ale nejde proud). Místnost sestává z podlouhlé palandy a jednoho stolku. Jdeme zpátky do hospy, sme pozváni na vodku a koňak. Vcelku jsme zakalili. Zatímco my vaříme večeři, Myšel upadl do alkoholického komatu a usnul. Na závěr dáváme pálivou polévku a proto mě pálí ta držka. V noci jsme se s Honzou probudili a vypili notně vody.
7:06 – budí nás Kolja, snídáme. Drásáme se nahoru na poloniny podél
lyž. vleku. Pauza u horní stanice – Holcman tu zcela úmyslně zapomněl
lahev. Když tu se k nám přidává pes, kterého jsme ráno obdarovali
lovečkákem. A tak máme psa. Potkali jsme skvělý koně a málem zabloudili
ležíc rozvaleni na polonině pod Bliznicou. Myšel absolutně nestíhá. Jdeme
po polonině a když začne pršet, volíme úkryt v prázdné salaši
(pobořené) u malého jezírka. A tak tu jsme čtyři v boudě a pes. Je
nenažranej, přestává pršet a my se vydáváme (bez báglů) přes travnaté
pastviny k jezeru, které je do půlkruhu obstoupené skalnatými strmými
kopci, na kterých leží ohromné plotny sněhu, napájející jezero a
z druhé strany ohraničené (moréna) přírodní hrází. Voda z něj
odtéká vodopádem v hrázi. Jak tak jdeme pastvinou, připomíná nám to
Skotsko a film Trainspoting. Jezero je plné čolků, mihulí a podobných
potvor. Pes (už slyší na jméno Sabáka) má z vody a sněhu očividně
radost. Po modravém blankytu hynou bělavé páry, zpěvný pták přelétává
nad rovnou hladinou, tu párek krkavců nad kopci se objevil a my somříme se
tu okolo jezera. Rozhodli jsme se tu dnes zůstat. Když se k salaši začne
blížit stádo ovcí, volíme cestu zpět k salaši. Po kopcích se
rozléhají zvony ovcí. Naštěstí salaš minuly a scházejí do údolí
i s halekajícím pasákem za nimi. Vaříme, stavíme stany a jdeme spát.
5:00 Sabáka (spící u Honzy s Myšelem) začíná štěkat a je Myšelem
vypuštěn ven ze stanu (k večeři dostal vločky s lovečákem).
Probouzí nás zvonění zvonců a štěkot Sabáky (je to dobrý hlídač). Jsou tu dvě stáda ovcí, z nichž jedno nás těsně míjí. Zavoláme na sebe pozdrav s bačou. Sabáka se snaží zastrašit jeho dva ovčácké psy, ale moc mu to nejde – je přeci jenom menší. Vyrážíme na hřeben s tím, že vodu nabereme cestou. Jaká to chyba. Jdeme poloninou, slunce praží a po vodě ani stopy. Občas trochu sněhu, ale pro vodu nepoužitelný. Jdeme dál, byť žízniví. Náhle zpoza kopce k nám přichází ženština v klobouku. Rozkládáme mapu a ona nám vysvětluje cestu. Odkejváme jí, že rozumíme a když se otáčí a odejde stejnou cestou, jako přišla, dáváme se stejně jinudy. Po delší době přicházíme na větší rozcestí, kde posedává pár bačů a jejich psi. Jeden stařík v nejlepších letech nám radí cestu dolů z hřebene („tudá 1 čas, tudá 6 časov). Nabízíme cíga, ale prý 25 let nekouří. Zlaté zuby jsou samozřejmostí. Cestou z hřebene konečně nabíráme vodu a vaříme. Jsou zhruba dvě hodiny, což je čas, kdy každý den začíná pršet. A taky že jo. Po chvíli volíme podle vzoru Sabáka úkryt pod stromy (už jsme totiž sešli do oblasti lesů). Leje, padají kroupy jak hrachy, pak jak nevim co a nakonec ještě větší. Když už moc neprší, stojíme na cestě a je vcelku veselo. Asi po 20ti minutách stání se rozhodneme vyrazit dál. Zhruba po dvou zatáčkách přicházíme do salašár, kde se s místními pastevci schováváme před deštěm.¨ Jdeme dál směr dolů, na jedné křižovatce špatně odbočíme a námi zvolená cesta opět mizí uprostřed lesa. Vracíme se. Jdeme po cestě, kde jsou celkem zachovalé turistické značky z první republiky. Na rozcestí se odpojujeme od značky. Již neprší, ale cesty jsou zarostlé a plné louží, tudíž jsme z prodírání se celí mokří. Scházíme na zarostlou mýtinku. Po poradě s mapou a buzolou docházíme k závěru, že sejdeme k potoku a tam po staré úzkokolejce dojdeme až do Lopuchova. Omyl, úzkokolejka tu není, zato však dno řeky. Naštěstí není tolik vody, takže se tudy dá jít. Po šutrech, písku a naplavených kládách. Přicházíme k místu, kdy potok teče od jedné strany kaňonu na druhou. Musíme přes něj. Stavíme improvizovanou lávku z naplavených stromů za použití velkého kamene uprostřed a po nějaké době jsme bez problémů na druhé straně (Holc předtím protestoval, že má fobii, tak sem mu radil léčbu šokem). Dáváme 1. večeři. Sabáka je vcelku zmrzlej a klepe se. „Rychlé šípy jsou podél rozvodněného potoka“. Po skalách, po kamenech, po naplaveninách. Holcman si všiml, že na druhém břehu je tráva a jelikož bylo před setměním a dál tudy již cesta nevedla, rozhodli jsme se přebrodit. Nakonec rozbíjíme tábor na nádherném travnatém ostrůvku a Holcman pořád naléhal, abych napsal, že to byl jeho nápad, jít sem. Do té doby platilo: když Holc řekl, že tudy cesta vede, tak tudy nevedla a když řekl, že tudy nevede, tak tudy taky nevedla.
Vzbudili jsme se na ostrově, sušili věci, pak sme šli, šli, viděli lebku. Kamenité dno pokrývalo celé údolí, které se již značně rozšířilo a potok se často rozděluje na více potoků a opět stéká dohromady. Jsou patrny zbytky domů strhaných loňskou záplavou a nacházíme lebku, zřejmě utonulého hříběte. První dům, pán nám ukazuje cestu, jeho jaga se na nás netváří. Dostáváme se k místu, kde nezbývá než se přebrodit. Moc se nám do toho nechce a dobře děláme. O pár desítek metrů nazpátek na nás z nestrženého břehu mává pán u malého dřevěného domku. Pán nás bezpečně převádí přes všechny potoky a poslední lávka (jedno prkno metr na vodou) pod Honzou mírně zapraskala. Jsme pozváni na výborné kraví mléko. Mrňavá chýška, venku pod stříškou, vaří se voda na ohni (improvizovaná kamna) u něho hřejí se dvě měsíční koťata a na řetězu přivázán je pes. Pán oblečen jest do vyspravených holínek, tepláků a zelené košile, bývalé československé armády, jeho žena pak v červené tričko oblečena jest. Tu ovce zpoza stříšky občas zabéká. Rozhodli jsme se zde nechat Sabáku. S těžkým srdcem, ale zvážili jsme, že to bude nejlepší. Dostal obojek a je zavřen do chlívku. Dozvídáme se, že zde loni byla ohromná záplava, jenž odnesla 27 domů, silnici, po níž jezdil autobus, i onu kýženou úzkokolejku. Proto vypadá údolí jako dno řeky. Pán nám dává adresu a bezpečně nás převádí přes několikero lávek. Náhle nás dobíhá náš Sabáka a přidává se opět k nám. Za ty tři dny se z něho stal náš věrný přítel, hlídá nás, zdolal s námi řeky, výstupy i sestupy, cestu přes Svidovec, jedl s námi, spal s námi a dokonce nás i poslouchal. Přesto všechno ho nemůžeme vzít s sebou a tak když se loučíme s pánem, necháváme u něho i Sabáka. Pán dostává cíga a čokošku. Cestou jsme se od něj dozvěděli, že jeho syn byl letec u naší armády a jeho bratr se podílel na osvobození ve 45. Cestou míjíme řadu domů značně poznamenaných povodní. Procházíme Lopuchovem – je neděle a tak jsou místní značně vymóděni, muži občas plácají volejbal a když si dáváme oddych jak vojáci u silnice, srocuje se na nás hejno slečen (nic moc). Zkoušíme 2 obchody, ale chleba nemají. Myšel se zalíbil opilému vojákovi. Jdeme do Usť Čorné podél řeky, na jejímž druhém břehu jsou zbytky úzkokolejky. V Usti se nás ujímá Německo-Maďar, jenž bojoval v Afánistánu (na ruce má kérku dýky s růží) a ukazuje nám hospu. Dáváme pivo (jedno i jemu) a kupujeme chleby, cíga a sušenky (4$), ještě po nás somruje prachy, ale má smůlu. Stoupáme krpálem na poloninu. Trochu prší. Nahoře rozbíjíme tábor a jdem spát. Ráz krajiny se změnil: smrky vystřídaly buky, sněhových ploten ubylo a je větší teplo. Od sestupu z Hoferky jdeme stále v kraťasech a počasí je výborný, prší jen zřídka a podle všeho tomu tak bude i nadále.
Dnešní den se více méně somříme po polonině směr Koločava. Ráno se u nás zastavuje bača s liškoidním psem a vychrtlým polochrtem. U prvního stáda krav na nás nevrle bučí býk. Počasí nám přeje. Diskutujeme o tom, zda-li to okolo nás jsou budky nebo duby (jsou to buky), nabíráme vodu (u bačů) a za prvním kopcem se rozvalíme do trávy s tím, že dnes už dál nepůjdeme. Cesta před námi vypadá, jak Velká čínská zeď. Po nějaké době padá rosa a nám je kosa, rozbíjíme tedy tábor a to je tak všechno. V noci je bouřka a je to vcelku hukot.
Kurva, zabili Kenyho. Honzovi někdo ukradl boty! Já s Holcem se vracíme přes kopec pro vodu a cestou zpátky to bereme zkratkou. Nejen, že je to delší, ale hlavně horší cesta a navíc nacházíme asi 3 prameny kousek od našich stanů. Docházíme k závěru, že už nás to tu vcelku nebaví a že pojedem domů. Honza obouvá sandály a vyrážíme po cestě, jež tu zbyla po nezdařené stavbě plynovodu. Cestou už nepotkáváme jen stáda krav a ovcí, ale také koní s hříbaty. Dáváme oběd u trubek na plynovod (vzhledem k tomu, že jsme vyrazili až ve 3 hodiny, to je spíš večeře). Začínalo pršet a ve vzdochu byla cítit elektřina. Když jsem si přihnul z ešusu přeskočil výboj mezi hliníkovým okrajem ešusu a mým kroužkem v obočí a já dostal malinkou ránu. Schovali jsme se před deštěm do trubek. Večer jsme došli do Koločavy kde jsme se ubytovali v místní dřevařské škole a opili se v hospodě tak, že jsme jim vypili všechno pivo, přepili místního ukrajince co kopal výkopy ve Vršovicích, míšel se vélel v blátě a Holcman poblil hoblici. Já jsem byl usínaje zchozen z hoblice na které jsem si ustlal, abych z ní prý nespadl.
Dnes jsme se přesunuli do Chustu kde jsme si našli odvoz v podobě týpka v mrňavém golfu. Těch tisíc kilometrů domů bylo docela únavných, zvláště 6hodinové čekání na ukrajinských hranicích.