30. 9. 2005 – Start

Vysočina, Vídeň, Záhřeb

Tak se to ňák seběhlo, či bylo seběhnuto, že jsme se v pátek 30.9. já, Verča, Ondra a Betka sešli v Delvitě na nákupu stravy, kteroužto jsme hodlali snísti během naší velkolepé výpravy do Chorvatska, jenž byla tímto nákupem započata.

Jakožto dopravní prostředek jsme užili Ondrovo rodičů Fábii – neorodlouženou verzi, takže naskládání všech našich věcí do tohoto prodtředku se povedlo jen díky našim letitým zkušenostem s hrou Tetris.

Okolo devátý večer jsme vyrazili směr Vysočina, Vídeň, Záhřeb. Jen tak mimoděk mě napadlo, co kdyby se na hranicích našlo někde ve věcech omylem zapomenutý hulení, o kterym vůbec nevim. Pak jsem tuto představu zaplašil s tím, že začínam bejt paranoidní. Ovšem jen do chvíle, kdy jsme seděli na kafi u pumpy před rakouskejma hranicema a já si jen tak, čirou náhodou sáhnul do kapsy … a ejhle, kde se vzatu se vzal pytlík hulení. Abych nám náhodou nezkazil výlet dřív než začal, poputoval jsem pytlík do koše.

Zde se také projevila naše mentální kondice, a to když jsme kupovali 10ti denní známku do Rakouska a poprosili jsme prodavače, aby udělal ,jako že ji kupujeme až za čtvrt hodiny (původně jsme chtěli tu čtvrthodinu počkat), protože už bude po dvanáctý a bude nám platit o den dýl, což potřebujem. „Samozřejmě, že vám ji dám až od zítra.“ Pravil prodavač, procvakávaje datum na známce. " Za tu čtvrthodinu na tu dálnici stejně nedojedete." Přihodil si pán stojící za námi. Hmm … no jo … aha … dyť si tu známku vlastně můžeme koupit na kdy chcem.

Z noční cesty stojí za zmínku snad jen vídeňská dálnice zakopaná do tunelů se spoustou sjezdů a nájezdů … Need for speed™ Underground v reálu. A pak to, že Betka furt spala. A taky jsme s Ondrou měnili žárovku – byl to docela rébus. Napoprvé Ondru kousla, ale napodruhé, s konzultací s manuálem jsme uspěli.

Den 1.

Baraćeve špilje

V noci bylo pod nulou a ráno bylo nad nulou. Trochu. Když jsme na odpočívadle u Záhřebu (zcela scestně se jmenovalo Plitvice) dávali snídani, bylo už trochu tepleji.

Cestou na Plitvická jezera, jeden z našich hlavních cílů, jsme objevili cedule, byly totiž u cesty, poukazující na 8 Km vzdálené jeskyně. Tedy vyrazili jsme k nim. Cesta nás dovedla do malebného údolíčka, kde z podzemí vyvěrající potůčky rozlévali se po travnatých korytech, tvoře tak ostrůvky a poloostrůvky, jenž propojeny byly dřevěnými můstky. Měli jsme zaplatit za vstup 22€, ale slečna pokladní se nějak zmátla a vrátila Verče 70 Kun coby studentskou slevu. Hurá.

Pak jsme vyrazili směr Plitvická jezera, kde jsme lehce rekognoskovali ULAZ 1 (jakože první vstup) a jali se hledat ubytování. Po zjištění, že za jediný otevřený kemp by jsme vyplázli 40 euro dohro, ubytovali jsme se za tu samou cenu v jednom z bezpočtu penzionků. Cena zahrnovala dva dvoulůžkové pokoje s balkonkem, sprchou a záchodem na pokoji, večerní a ranní kávu a rakije dokud člověk neřekl dost, respektive ani to nestačilo, zkrátka dokud člověk neodešel od stolu… Balkán, jak má bejt.

Den 2.

Plitvická jezera & miny

Ráno jsme vyrazili na Plitvická jezera. Pro vstup jsme zvolili ULAZ 2, svezli se vláčkobusem, nechali trochu poodejít ostatní tůristi, a pak se kochali a kochali, pak jsme se svezli lodí a zase se kochali. Když jsme došli na konec k přes 70m vysokému vodopádu, tak jsme se otočili a šli zpátky, přes jezera a jeskyni na vláčkobus. Vzhledem k tomu, že po nás za celou dobu nikdo nechtěl lístky a že jezera byla přístupná i od jinud, než ze dvou placených ulazů, dala by se prohlídka absolvovat i zadarmo (ale nevim, jak v sezóně).

Opustili jsme dějiště rudého gentlemana Vinetou a vyrazili směr náš hlavní cíl – pohoří Velebit. Zvolili jsme vedlejší silnici přes pohoří Malá Kapela. Stopy války byly znát už hodně dlouho. Většina obydlených domů byly buď novostavby a nebo byly vidět zamaltované díry po kulkách. Pak tu byla spousta těch neobydlených = rozstřílených. Jednou okolo nás projel i konvoj převážející tanky. Chvíli před tím, než ze silnice zmizel asfalt, jsme vjeli do zaminované oblasti. Okolo cesty byly cedule s lebkou upozorňující na miny a zakazující vystupovat mimu cestu. Objevila se i vykolíkovaná pěšinka skrz minové pole, pravděpodobně vyčištěná stezka. Dojeli jsme do obce Krasno a odtud už za tmy po makadamové cestě k chatě Závižan. Je to chata s evropskou meteorologickou stanicí, postele, kuchyňka atd.

Den 3.

Velebit, Premužićova stezka

Den 4.

Velebit → Jablanac

Den 5.

Cesta na Závižan

Den 6.

Zrmanja, Zadar

Den 7.

Malá a Velká Paklenica

Den 8.

Cesta zpět