Monte Negro, Albánie, Srbsko. Bělehrad, pohoří Prokletije, Karanfili, hora Maja Jezerce, město Shkoder, hotel Rozafa, historické město Kotor
Termín: 1. 8. 2011 - 14. 8. 2011
Albánie,
Černá Hora,
Srbsko
Místa:
Srbsko – Bělěhrad
Černá hora – Prokletije, Karanfili, Budva, Kotor
Albánie – Prokletije, Maja Jezerce, Theti, Shkoder
Doprava:
Vlakem do Bělěhradu, vlakem do Bijelo Polje, taxíky do Gusnije, pěšky přes
Prokletije do Albánie, na korbě náklaďáčku do Shkoderu, taxikem do Budvy,
taxikem do Kotoru, autobusem do Podgorici, vlaky do Bělehradu, Budapešti
a Prahy
Složení:
Já, Šů, John, Katka, Holcman, Efa, Havlíček, Diana
Cestovníček Kačenky Horáků
Obsah:
Srbsko, Bělehrad
Černá hora - Prokletije, Karanfili
Albánie - Prokletije, Maja Jezerce, Shkoder
Černá hora - Budva, Kotor
Srbsko, Bělehrad Albánie - Prokletije, Maja Jezerce, Shkoder
Uff, jsme v Bielom polji. Noc byla krušná, jsem celá rozlámaná. Chudák
Diana, ta cestou dvakrát zvracela – ve vlaku Hned jak jsme vylezli
z vlaku, odchytil nás neodbytnej taxikář. Ani jsme se moc nebránili a
nechali jsme se přiblížit dvěma taxíky do podhorského městečka Gusinje,
odkud chceme vyjít. Taxík nás vysypal u supermarketu – nakoupili jsme
snídani a posnídali přímo na ulici jako ty cigáni… Tomáš Havlíček je
jelito, drknul do mě a já si čárla přes celou stránku zápisníčku
Při snídani se
k nám připojil na kus žvance moc roztomilej pejsek „Pajda“ – fenka
voříška. Černá s hnědým pálením a bílými flíčky a s náprsenkou.
Kulhala na jednu nožičku, byla moc roztomiloučká a tulivá. Aby ne, když
jsme ji krmili. Poskakovala kolem nás, ještě když jsme vyšli k centru
města. Ťapala s námi až do chvíle, než na ni Tomáš šlápnul – pak
se radši připojila ke dvěma starším pánům. Zasedli jsme na pivo do první
hospody, kterou jsme potkali. Z části proto, že se nám ještě nechtělo
hned do hor, z části kvůli pivu a z velké a troufnu si říct, že
z největší části kvůli sraní. Turecký záchod nás přivítal
relativně vstřícně a s toaletním papírem, ale i tak to byl hnus.
Z debaty o záchodech jsme plynule přešli na debatu o konzistenci hovna a
následně jsme považovali za zábavné, začít zapisovat každodenní
„výtvor“ členů výpravy, ohodnocený dle konzistence škálou od 1 do 10
(1=voda, 10=granát v míse). Nazvala jsem si tuto „soutěž“ HOVNOMETR
aneb „O největšího sráče“
Vysedávali jsme v hospodě poměrně dlouho
trvalo, než jsme se všichni na turečáku vystřídali a než se nechal
Tomáš Havlíček ostříhat „na Báču“. Po několika pivech v této
první hospodě, jsme se plynule přesunuli do hospody druhé – na
„hlavní“ třídu, cca o 500m vedle. Tady sice neměli pivo (museli jsme si
donést z krámu od vedle), ale zase moc dobře vařili. Dali jsme si s Honzou
Batak (= flák asi kuřecího masa) a takovej ogrilovanej místní salám, co si
nepamatuju, jak se jmenuje. Dobře jsme se napápli, posbírali se a vyrazili za
město. Už vim, jak se jmenuje ten salám, je to Sudžuk. Sluníčko pálilo.
Pohrávali jsme si s myšlenkou přiblížit se k horám taxíkem….
Nakonec jsme ale
přece jen ťapali po silnici pěšky. Hory i z dálky vypadaly lákavě a
obrovský. Trochu mi připomínali Tatry (no jo, taky šutr, no). Stoupali jsme
silnicí blíž k nim – šlo to docela ztuha (alespoň mně). S četným
pauzírováním jsme došli až k „chatové osadě“ přímo pod kopci.
Rozcestníky i značení jsou tu velice dobře vidět a jasně člověka
navedou. Cestou po silnici nám bylo divné, že nás v obou směrech míjí
tolik aut (přátelsky troubili). Teď nám to bylo jasné. Je zde soustu
chatiček k pronájmu, restaurace á la „zájezdní hostinec“, kam se
místňáci i turisti z města jezdí najíst a pokochat se výhledna. I my
jsme se k nim připojili a zasedli do hospody k pivu. Myslím, že to nebyl
jenom můj pocit, ale obsluha na nás poněkud prděla, což mě i Tomáše
docela rozhořčilo. Do hospody jsme se schovali právě včas, protože
bouřka, která za námi celou cestu hřměla, nás dostihla a spustil se
liják. Mračna se vypršela asi za hodinku, zataženo ale zůstalo až do
večera. Po pár pivech, já po zmrzlině
a po zdlouhavé debatě jsme se nad jídelňákem
ujednotili a shodli na objednávce: 1× kilo jehněčího, 1× kilo telecího
(každé za 18 euro), 1× dva kopečky sýru Kajmak a já šopák… mňam,
mňam….no a nesměl chybět chleba. Přinesli nám dva velké talíře plné
masa – v nich nás mile překvapily vařené kusy brambor a zeleniny.
Sesypali jsme se na tu hostinu a jen tak tak, že to Holcman stihl vyfotit.
Mňamy!
Řádně
na/přejezeni jsme se už za tmy přesunuli k Planinarskému domu. „Irži“
(Jirka) nás přivítal vesele, dal si s námi dokonce i panáka. Sedělo se
vevnitř při svíčkách a bylo tam moc pěkně teplo od kamen (možná spíš
horko). Domluvili jsme si spaní v horním patře, kde byla místnost plná
paland pro 4 lidi (3,5 euro/osoba/noc). Sucho, teplo, měkká matrace –
co víc si přát. Šů má moc hezkej novej spacák – Bivak od Primy. Plán
byl vstát v sedm ráno a v devět vyrazit
„Somewhere over the rainbow, blue birds fly…“ Tak hurá! Konečně jsem
se propsala až ke dnešku. Mám z toho nefalšovanou radost, protože vedu
před Michalem v zapisování Což není důležitý…ok.
Takže dneska jsme se vyspali výborně. Zdálo se mi, že Paroubek je
prezident, což se doufám nesplní – sice se říká, že když někde
spíš první noc, tak…no ale asi nikdy se mi zatím sny nevyplnily. Probudil
mě hluk zespoda z přízemí – Jiří se tam halasně bavil s někým
z jeho společnosti. Vstala jsem a šla dolů – prý je osm. Zaspali jsme.
Šů sice nařídila Blackberry (což se nepovažuje prý za mobil ), ale její
vstávací song „Somewhere over the rainbow“ nás nikoho nevzbudil. Drze
jsem šla a všechny ostatní vzbudila. Na kamnech ve světnici stál velký
hrnec s ohřátou vodou – čaj byl k snídani to pravý. Postupně se
všichni vykulili ze spacáků, vynosili jsme věci a nasnídali se venku za
barákem u velkého stolu – romantika pod stromem. Po ránu svítilo
sluníčko, hory se nořily do mlhy. Šů (asi i s Michalem) překřtila
HovnoMetr na Shit-list. Což je velice výstižnej název
Kolektivně jsme si (ne)odhlasovali, že dneska do hor, respektive na
přechod, ještě nepůjdeme, ale že se dneska rozcvičíme na výletě.
Holcman ráno naučil Tomáše stavět jeho stan (prej ) a tak jsme si do
něj všichni schovali batohy… Dojedli jsme snídani a vyrazili do hor, dobýt
vrchol Volušnica (cca 1800 mnm). Cestu do kopce nám kluci zpříjemňovali
zpěvem a rozebíráním mnohých témat. Kopec byl nekonečný, docela jsme se
zapotili. Cca po hodině se před námi rozprostřely louky plné borůvek a
jahod, byli jsme v sedle. Pauza byla dlouhá, sběr jahod jsme vzali poctivě,
skoro jako ti místňáci, co šli s kýblem před námi. Holcman při sběru
držel na prostředníčku Efě tašku se svačinou, popoháněje jí slovy:
„Dělej, mně ten fakáč už dlouho nevydrží“ Efa na to: „To není
žádná novinka“
Po pauze jsme stoupali strání dál k vrcholu, žraje neustále
v předklonu a s čumákama u země borůvky. Po výstupu na hřeben se nám
otevřel nádhernej pohled na štíty Karanfili. Od pauzy na jahody jsme na
vrchol Volušnici šli ještě další dvě hodinky, dohromady tedy cca
3 hodiny. Chvílema svítilo sluníčko, chvílemi bylo zataženo. Na vrcholu
to hřálo, vítr nefoukal. Kluci hodnotili při pohledu na protější hřeben,
jak a kudy zítra půjdeme. Na vrcholu jsme poseděli, zdlábli svačinu a
vydali se zase dolů. V lesíku se cestička začala ztrácet, Tomáš propadl
paranoe, že to tam dál nevede, protože pod lesem jsou skalnaté srázy. Jen
Holcman – jdouce první, odvážně pokračoval dál. Vidouce s jakým
odhodláním Holcman vytyčuje trasu, nemohla jsem jinak, než ho následovat.
Zbytek skupiny se otočil a jali se scházet jinou cestou okolo. V křoví to
trochu klouzalo. Ale následovat Holce se mi vyplatilo – našla jsem si hůl.
Krásnou Což je
vzhledem k mým zapomenutým hůlkám docela bonus. Po pár set metrech jsme
narazili na Johna a Efu, kteří také šli sami o pár křoví vedle. Dole
v údolíčku jsme si všichni čtyři sedli na kámen a čekali na ostatní.
Chtěla jsem si Johnovým nožem přiostřit hůl… Než Holcman stihl říct,
že se říznu, tak už mi tekla krev z palce. Ostatní nás došli a další
hodinku jsme scházeli dolů lesem, přímo do hospody!
Pár piv, rakijí, pleskavica s kajmakem, vínko a zmrzlina a je nám všem
zase moc dobře… A to jsme dneska chtěli vařit! Do hospody přišly ještě
další dvě skupinky Čechů – 3 kluci a druhá skupinka 2 holky a
4 kluci. Jedí a baví se se stejnou vervou a radostí jako my. Začíná nám
být chladno (krom Michala, který se potí s dopisováním deníčku ). John natočil
video n a iPod. Vyřezala jsem si na hůl „Prokletije“. Pak jsme složitě
počítali účet.
Tak nakonec jsme po návratu k Planinárskému domu stejně vařili – dali jsme si těstoviny s omáčkou na špagety a s nakrájeným špekem. Po gáblíku jsme se přesunuli k ohni, kterej zatím rozdělal Tomáš s Dianou. Stejně tak přisedli i ostatní dvě skupiny Čechů, kteří dnes také nocují jako my na louce ve stanech. Dál se rozepisovat o večírku nebudu, dělo se toho opravdu mnoho…
Dnešní budíček v 6:30 hod. z Johnova telefonu byl živej a údernej…
„Paint it black“…hlasitej a natolik důraznej, že jsme dokonce i vstali,
a to už na druhé zazvonění. Mlha a mraky se pomalu zvedly a po snídani už
vykouklo i sluníčko. Dneska je den „D“ – vyrážíme
Došli jsme údolím Grbaja dolina až k rozcestníku. Sešli jsme z cesty
k lesu, kolem českých kempařů, kteří nám mávali, ale nějak divně nás
pozorovali, ptaje se jestli jdeme na Karanfili. Cesta najednou končila a my se
jali stoupat suťoviskem kolmo vzhůru. Žádná pěšina tady ale nevedla, tak
John podrobněji prozkoumal fotku cesty, kterou jsme pořídili včera
z protější Volušnici. Podařilo se mu vyzkoumat, že pěšina má vést
více vpravo – o dvě suťoviska dál. Prodrali jsme se tedy traversem skrz
dva lesíky a opravdu našli správnou cestu, vedoucí po značkách. Z údolí
se nám snažili poradit halekající Češi. Šli jsme rozvážně úzkou
pěšinkou, tempem „tak akorát“. S občasnými přestávkami na odpočinek
a napití se, jsme úspěšně zdolali první polovinu strmého svahu a vyšli
z lesa. Pohled na štíty přebil i to, že mě dneska pekelně bolí
bříško (fňuk). Po delší pauze na odpočinek a svačinu jsme pokračovali
dál nelesnatou částí horských svahů plných kytek, vůní a hmyzu. Kopec
vypadal, že nemá konce. Obcházeli jsme skalní „vejmrdek“, jak nazval
Michal skalní ostrůvek, který nám stál v cestě přímo nahoru. Sluníčko
krásně paří, ale bez stromů není stín a docela se u výstupu potíme.
Přesto s Holcmanem stíháme obdivovat zkameněliny ulit, které na
vápencových šutrech cestou zpozorujeme. Škoda, že většina těch pěkných
je na těch největších balvanech a nemůžeme je sbírat. Vlastně možná
ještě, že tak, protože kdo by se s tim ještě týden a půl tahal, že.
Stačí, že nesu Johnovu olejomalbu! Sluníčko nepřestává pálit,
pauzírujeme. Tomáš značně trpí i přes svou fyzickou zdatnost podléhá
kocovině, cestou dvakrát zvrací a vybírá si daň za včerejší večer.
Hurá, konečně se nám otevírá pohled na vrcholový hřeben a dává tušit,
že sedlo kam míříme už nebude daleko. A nebylo. Minuli jsme suťovisko,
kde se pod stěnama skal ještě válejí ošpiněné zbytky sněhu a sešli
jsme ze značené cesty vlevo. Tam „za rohem“ na nás už čekalo sedlo
(spíš sedélko). Značení pokračovalo vzhůru a označovalo cestu na vrchol
Karanfili. Jak jsme ze značek sešli doleva, obešli jsme „roh skály“,
potkali obří ropuchu a už jsme byli v sedle. Výhled na druhou stranu
hřebene byl nádhera sama! Konečně jsme viděli do Albánie Shodili jsme bágly a
kochali se. Je čím! Další otázkou bylo co dneska dál. John šel kus cesty
dolů na průzkum. Nakonec se dohodlo, že nebudem pokoušet počasí a jelikož
jsme v sedle včas a bez větších obtíží, zkusíme sejít na druhou stranu
do údolí ještě dnes. No já hlasovala zůstat kousek pod sedlem na loučce
nocovat – bolí mě břicho a už sem docela utahaná :/ no ale asi maj
pravdu s tim počasím….tak si budu muset svítání v sedle asi bohužel
odpustit. Všichni se ještě dohodli, že před sestupem udělají malý
průzkumnický výlet – obhlídka skalního okna, které je zdejší
zajímavostí. Vyrazili. Já a Tomáš hlídáme v sedle bágly. Tomášovi je
zle a mě taky není zrovna do juchů, tak radši sundavám tričko a opékaje
si špíčky zapisuju do cestovníčku. Nefouká, je báječně a teplo. No a ty
výhledy!
Tak to byla ta lepší část cesty. Ostatní se vrátili z vycházky
k oknu, Tomáš se vzbudil a pomalu se začali sbírat k odchodu. Sestup.
Jedno suťovisko plynule přechází v druhé. Podle mapy by prý někde měla
vést cesta. My ji nenašli. Bolí mě břicho, dvě sušenky, co jsme
v průběhu dne cestou měli, mi moc energie nedodaly. K sestupu jsme se
odhodlali po čtvrt na šest – čas do tmy se tedy neúprosně krátí.
Klopýtání po hromadách šutrů mě pěkně sere – už se ozvalo i moje
koleno Držím se
s Dianou jako poslední a trpím drobnou výčitkou, že brzdím ostatní.
V půlce stráně už to začínám vidět černě. Kluci vpředu jdou co
nejrychleji, snaží se co největší kus cesty projít a prozkoumat dokud je
aspoň trochu světlo. Sestupujeme kamenitým žlabem – zpestřením nám je
malá klouzačka po kameni. Holcman nachází konzervu – datum spotřeby byl
v roce 1999. Asi se tudy opravdu moc nechodí, jak nás varoval Jirka
z Planinárského domu. Podle jeho slov to má být z této strany „terrible
and dangerous“. Nebezpečný mi to nepřijde, ale ve slově „terrible“ mu
dávám osobně za pravdu. Koleno i břicho mě už bolí naplno, smráká se.
Další kamenná suť, připadá mi, že se táhne do nekonečna. Padám. Sere
mě to. John jde zodpovědně na konci se mnou a s Dianou, aby nás
„hlídal“. Nakonec Dianě odebírá batoh. Vidíme sice kraj lesa a za ním
louky, mě to už ale moc optimismu nedodává, klepou se mi kolena a pod nohama
kamení a „skoky“ z šutru na šutr. Je tma. Ostatní už čekaj dole pod
suťoviskem na kraji lesa, docházím v doprovodu Johna. Sem úplně hotová,
nadávám jak špaček, chvílemi bulim, páč už to nejde udržet. Šů
prosekává cestu houštím. Hned je mi trochu líp, když pod nohama cejtim
trávu a listí a v koleni nepíchá tak jako na šutrech. Snad už tam brzy
budem. Jdeme s čelovkama v řadě, za nedlouho jsme na palouku, kde
rozděláme stany. Jsem tak unavená, že lezu rovnou do spacáku. A asi aby
toho nebylo málo, vlítne mi do vlasů na krku vosa a dvakrát mě bodne. Do
prdele to je den! Jestli sem se do teď držela, tak s tim je šlus. Pálí to
jak čert, bulim… Honza se mi směje
jelito! Dává mi Zyrtec. Jdu spát bz jídla, jsem
děsně unavená, tak moc že snad už ani nemám hlad. Holcman vaří
boloňský těstoviny s natrhanou meduňkou – prý jsou jak
z pizzerie….Spim.
Sluníčko nás probouzí. Vstáváme kolem desátý – vedro ve stanu nás
vyhání. Snídáme, všude kolem je spousta hmyzu (motýlků). Tomáš se
vypravil hledat vodu, čekáme. Holcmanovi se splnilo přání, má vedle stanu
hořce. Na zítra si prej přeje protěže. Odoperovala jsem si zarůstající
palec na noze, který mě včera taky trápil (nebo možná spíš já jeho
v těch pohorách celej den….). Zatáhlo se, je pod mrakem. Tomáš se
vrátil s nepořízenou, voda není. Balíme a vydáváme se na další cestu.
Dneska máme po včerejšku odpočinkový den. Chceme jen přejít údolí a
vystoupat na takový „jako Petřín“ na protější svah k chatě.
Doufáme, že tam bude i voda, protože už skoro žádnou nemáme. Všude
podél cesty roste spousta malin a sem tam jahoda. Je to další z nástrah
divočiny – pěkně to zdržuje v chůzi Asi po dvou hodinách stoupání a oždibování
keřů docházíme na rozlehlou louku, obklopenou lesy a horami kolem dokola.
Stojí tu budova „chata“ „Vusanjski Zastan“, která dříve patřila
jugoslávské armádě. Na pahorku nad ní jsou ještě zbytky strážní
věže. Okna i dveře jsou vytrhána – jdem se podívat dovnitř. Krom
vylámaných dveří, železných konstrukcí postelí a odpadků tu nic není.
Budova má velké, vydřevěné místnosti, kuchyň, koupelnu i dvě WC. Vše
ale v dezolátním stavu a nepoužitelné. Podkroví je rozlehlé, místnosti
obložené dřevem. V největší místnosti v přízemí, která dává
tušit, že byla společenskou místností s kamny, je nejmenší bordel.
Vlastně až na pár dveří a jednu konstrukci postele tu nic není, podlaha
(dřevěná) je i špinavá jen přiměřeně a tak se shodujem, že tu
přespíme. Jde se pro vodu. Pramen má podle popisu být max. 40 minut pěšky
nad chatou. Já Diana a Šů zůstáváme u batohů. Lenka si čte, Já s Di
se opalujem a hrajeme hru Ámos. Sluníčko svítí na plný pecky a hmyz
otravuje. Za necelou hodinku se ostatní vrací – úspěšně! Pramen je prý
kousek, vodou nemusíme šetřit. Dopíjíme se a s radostí vaříme.
S Honzou jsme si udělali „na paprice“. Všude je miliarda cvrčků.
Relaxujem. Klem prošla nejdříve jedna partička Čechů, pak druhá –
všichni míří k jezerům, tam co my. Jdu na maliny – natrhám celý
plecháček a nesu ostatním. Krátíme si čas čtením, luštěním
křížovek a válením. Zatahuje se. Nakonec i sprchlo – uklidili jsme se
s věcma dovnitř. Venku za chatou rozbalila stany další partička. Stmívá
se. Tomáš s Holcmanem venku chystají oheň. Rozbalujem si uvnitř v budově
ležení. Zalezli jsme s Johnem do spacáků – už asi nevylezem
Ostatní šli k ohni
a pozvali i onu partičku Čechů (asi 12) – společně se prý hrálo na
kytaru (Mládek) a předávali si moudra a cenné info o výstupech na Maja
Jezerce.
Je ráno
Sluníčko opět svítí. Už mám řádně mastný vlasy…. Vstáváme těsně
před devátou. Chvíle váhání co dál a kam až dneska. Snídáme, John, Efa
a Di šli pro vodu. Spadlo prvních pár kapek z honících se mraků. Češi,
co spali za chatou, už balej. Tři z nich se přišli podívat na naše
interiéry
Měli
to i s průvodcem Michalem a s výkladem. Odcházejí. Začíná lejt.
Uklízíme všechny věci zase nakvap dovnitř. Optimismus nás neopouští,
i přes hřmění v dálce vytrvale balíme bágly. „Střídáme“ se
o toaleťák. Body v shit-listu přibývají. Kouří se. Bude toto Holcmanovo
přelomové cigáro?!?!?
Už by i on měl nějakej ten bod urvat, začínám se bát
o jeho zdraví. Pořád hřmí, prší už skoro hodinu se střídavou
frekvencí. Jít? Nejít? Kolem dokola je černo, tady občas ještě vysvitne.
Holcman šel. Prej sedm a půl bodu a dlouhá jako tejden před výplatou. Prej
se mu tam cituji: „obtisklo celý tlustý střevo i se slepáčkem“. Stále
prší. TAK UŽ NEPRŠÍ – CHČIJE. Luštíme křížovky. Chvíli prší,
chvíli ne. Nakonec po jedné delší pauze (ve 14 hod.) přece jen
vyrážíme. V plánu je dneska převýšení cca „7 Petřínů“ bezva,
hned si to umím líp představit
Cestou poprchává, dvakrát se musíme před deštěm schovat pod převislý balvan. Stoupáme listnatým lesem, cesta je pěkně značená. Výhledy jsou jak z filmu. Míjíme hraniční kámen – s Johnem se u něj fotíme. Překvapení: hory v Albánii tady vypadají stejně jako v Černé hoře! Zanedlouho docházíme k prvnímu z jezer. Dáváme si nad ním na kopečku pauzu a sváču. Vlevo dole u dalšího jezera jsou dva stany – jsou to ti čtyři Češi, co nás včera předešli. Popocházíme ještě dál a k největšímu jezeru. Tady už stojí tři stany. My stavíme kus vedle. Došli jsme včas – spouští se liják. Když ustal, vaříme si večeři. Smažený salám a br-kaše, mňam. Opravdu tu všude kolem roste (a kvete) pažitka. A já furt co to tak smrdí. Jezero je krásně kolem dokola sevřené štíty hor. Kousek nad ním je čistý pramen. Místo na stany tu máme pěkné – tráva, rovinka, co víc si přát. Marky se roztrhaly, vidíme i večerní zbytky sluníčka a modř. Ticho, klid, romantika. Zítra jdeme na vrchol. Maja Jezerce i její okolí upadají do tmy.
Srbsko, Bělehrad Albánie - Prokletije, Maja Jezerce, Shkoder