6. 8. 2011 sobota

Maja Jezerces

Tak dneska jsme přesně v polovině , letí to… Všude kolem je opravdu spousta pažitky – ostatním voní. Sluníčko láká ze spacáku. Neodolám a vstávám – ranní koupačka v plesu. Bomba! Čekala jsem, že voda bude jak led, ale dokonce jsem i plavala a potápěla se. Studená je, to jo, ale ne tolik co jsem čekala. Vzpomínám na Bublinu, ta by byla nadšená a ještě by si stěžovala, že je to moc teplý

„Hola, hola, Mája volá… Všude spousta pažitky, čekají nás zážitky!“ Tímto radostným pokřikem budí Tomáš všechny ostatní spáče. Vstáváme, snídáme. Sluníčko hřeje – hlavně ať vydrží. Michal se ráchal v plesu tak radostně, že si ukopl prst, auvajs. I lidi z vedlejšího stanového tábora se odhodlali jít okusit teplotu vody v jezeře. Po vydatné snídani (dnes poprvé výjimečně není Májka, ale tuňák s chlebem), se začínáme balit „nalehko“ a v 10 hod. vyrážíme dobýt vrchol Maja Jezerce – druhé nejvyšší hory Albánie (2 694 m.n.m.). Vyrážíme pěšinou kolem plesa a začínáme stoupat. Plynule pěšinka travou přechází v kamenitý terén. Suťoviska se střídají se sněhovými poli. Cesta ubíhala dobře, značky nás vedly neomylně. Došli jsme až těsně pod Máju do výšky cca 2 300 m. Tam jsme posvačili. Po pauze jsme vyrazili dál, terén se strměji zdvíhal až k vrcholu. Sluníčko nám přeje. Začíná docházet i na „technické“ lezení, odkládám svou hůl, protože potřebuju i ruce. Po čtyřech se nahoru stoupá hned jednodušeji. Terén je opravdu buď po haldách kamení, který se sypou, neb přímo po skále lezecky. Potkáváme ony čtyři Čechy (jeden je Slovák), co stanují u prvního jezera. Šli nahoru hned ráno, když jsme snídali a teď scházejí. Prohodíme pár slov. Jeden z nich měl dole odložený moc hezký hůlky s kytičkami. Na vrchol nám to trvalo další necelou hodinku. Při představě, jak tím strmým sypkým kamením polezu dolů mě „omejvali“. Přešli jsme bez problémů i jedno těžší místo – cca 30 m přes sněhovou plotnu v docela strmém úhlu, kvůli které to (podle toho co jsme od ostatních slyšeli) už pár lidí v posledních dnech vzdalo. Je pravda, že sráz a suťovisko pod sněhem je dlouhé a prudké. Ale osobně mi přišly horší jiný místa, kde se nám pod nohama sypaly kameny a člověk se bál, aby nepřizabil padajícím šutrem někoho pod sebou.

Cca 14:30 hod – VRCHOL MAJA JEZERCE DOBYT!!! Podívám se nahoru, mraky se zdaj na dosah ruky – až se mi zamotá hlava, z toho jak blízko plujou. Stojí tu na vrcholu obrovský kovový kříž, pod ním je bytelná skříňka s vrcholovou knížkou. Sluníčko září, výhledy jsou kolem dokola dokonalé. John testuje funkci Panorama u foťáku v mobilu. Svačíme. Vrcholové cigárko. Šů myslela se zásobou i na ostatní. Jen si symbolicky potáhnu od Honzy. Probíhá velké focení. Michala bolí hlava ze sluníčka. V 15:00 se zvedáme k odchodu. Cesta dolů probíhá pro mě dost překvapivě jednoduše. Je mi dobře, jde se dobře, lezecké pasáže taky OK, nebojím se. V jednom úseku došlo i na pomocné lýkové lano „ pro kocoury“ – zvedlo morál Dole jsem našla dokonce i svou odloženou hůl. Sestup k jezerům ubíhá snadno, rychle a vesele, „lyžujeme“ po sněhu, John s Tomášem prozkoumávají jeskyni, co byla cestou. Sluníčko nás nezradilo – celou dobu na nás dohlíželo. Měli jsme kliku. Až na jeden „menší“ pád Šů (naštěstí se zastavila včas, těsně před srázem, uff) se nikomu nic vážnějšího a vlastně ani nevážného nestalo. Jsme celí, počasí přálo, je důvod k spokojenosti a radosti. U stanů opět kuchtíme. Tentokrát padl los na těstoviny v sýrové omáčce. V osm hodin všichni jdeme k Tomášovi (pozval nás) na párty Před vstupem do stanu společně v kroužku vyhulíme „špeka míru“ a dáme víčkového panáka Tatranského čaje – mňam. Kalit z víček od pet-flašky se ukáže jako supr způsob jak plně vychutnat chuť tatra.čaje. Sedíme všichni u Tomáše a Diany ve stanu. Jíme dobroty, co pro nás byly nachystány (překvapivě pestrá škála dobrot – tyčinky, buráky, klobása, rybičky, čoko) a za svitu svíčky a hudby z Johnova mobilu popíjíme z víček čaj a z hrnků „párty-mix“ tangů. Nakonec dojde jídlo, pití a vlastně po dnešních výkonech hlavně energie, a tak to v deset balíme a jdeme spát. Dobrej výlet, den, počasí a dobrá párty… Dobrou noc.

7. 8. 2011 neděle

Prokletije

Opět nás budí parno stanu. Je to boží Azuro bez jediného mráčku – ideální na ranní koupel. Vytáhnu i Johna, ten se ale smočí jen do půlky zadku – prej moc studený. Opaluju se na trošce, Honza jde pro vodu a vaří gulášovou polívku k snídani. Hmmm, to se mám Koupat se jdou i další – Diana. Efa, Holc… Dnes bychom měli začít scházet do Théty. Somříme se celé dopoledne. Jdu se koupat ještě i podruhé. Balíme. Z tak pěkného místa se nám nechce. Ve 12:15 konečně dobalíme – ještě dotankujem vodu z pramene nad plesem a dáváme se na cestu. Stoupáme strmě do sedla po značce. Potkáváme v něm skupinku Čechů jdoucích v protisměru. Jsou to dvě holky (Radka a Bára) a jejich kluci. Prý jsou od Benešova a Popovic. Předáváme si informace. Bára obdivuje Johnův kámen na krku (co mu ho našel Holcman a já uvázala šňůrku ). Naše kuřácká sekce od nich vyzískala i pár Startek (chudáci trpí nedostatkem už třetí den). Oni prý jsou všichni nekuřáci, ale táhnou cíga pro bači – už dole prý za krabičku dostali sýr. Na oplátku jim dáváme dobré rady a Michal svou webovou adresu. Pokecali jsme a pokračuje se v cestě. Sestup do údolí je strmý, ale po pěšince a ne suťovištěm, takže to jde výborně. Slyšíme střelbu z protějšího kopce (nebo z údolí?). Skoro půl hodiny vytrvale někdo pálí. Že bychom došli do oněch lovišť medvědů, kterýma John strašil? Ta Bára říkala, že včera potkali Švýcary, kteří medvěda viděli… Sluníčko vytrvale žhaví, dneska jdeme bez mráčku. Je to fajn, ale docela to vedro dává zabrat. Michal si při chvílích odpočinku vyrábí různá stínítka z mikiny a hůlek. Sešli jsme až téměř do údolí a začínáme opět mírně stoupat jak mapa a značky velí. Potkáváme několik pěkných „jednomužných“ bunkrů a skupinku Čechů se psi (jsou to kluci, kteří znají Johna od Vojáka). Vyprávějí, že Máju minuli, protože u jezer, co jsme spali je chytla ta průtrž mračen a bouřka, a tak vystoupali špatným směrem do sedla co mi dneska a sestoupili do blbýho údolí. A pak už se teda nevraceli. Jsem ráda, že my jsme ji neminuli! Po dalším stoupání docházíme až k prameni, kde nabíráme vodu „do plnejch“, páč v tomhle horku pijeme fakt hodně a voda mizí rychle. Všude kolem vody je nasráno od ovcí – nebudeme ji tedy pít, ale necháme si vodu radši jen na vaření Holcman má pořád hlad Kousek nad pramenem procházíme kolem salaše – naštěstí jsme dost daleko, abychom se nemuseli vybavovat s halekajícím bačou. Dál míjíme i krávu a koně. Už jsme skoro v cíli. Ještě přejdeme jedno malé sedýlko a měli bychom být u jezera, kde máme dnes nocovat. V dálce pozorujeme stáda ovcí, jak „tečou“ze svahu do údolí a „rozlejvaj“ se na louku do všech stran, jak pramínky mlíka. Je večer a bačové je se psy shánějí z hor. Konec kochání – jde se dolů. Přicházíme k jezírku – je to hodně zvláštní místo. Bez přehánění to tu vypadá jako město rozbořené po zemětřesení a z části zatopené vodou. Kameny jsou tu naprosto unikátně vrstvené – hladkej světle šedivej vápenec se střídá v pravidelných vrstvách s něčím tmavým měkčím, co mi připadá jak zkamenělá organická vrstva nebo vyvřelina. Michal to nazval slepencem. Vim prd co to je, každopádně jsou to bloky vrstvených desek, rozlámány a popadány, jak když se zřítila nějaká věž. Voda je z poloviny zatopila a vypadá to hezky a zvláštně. Jezírko je poměrně malé, zelené, plné řas, čolků a žab. Asi se v něm koupat nebudu. Rozbalujem stany, večeříme (na paprice pikant) a chytáme slabý signál na mobil. Po chvíli snažení se nám podaří odeslat zprávy domů. Do Théty dojdeme až zítra. John vymyslel supr mňamku – lončák namazanej Májkou a obloženej syrovym česnekem …došel nám totiž k Májce chleba. Před spaním se koukáme na Johnově mobilu na jeden díl Big Bang T. Pak už všichni zalejzáme a jdem spát. Je chladno, ticho a tma. Jsem ráda, že jsem konečně mohla napsat domů Dobrou.

8. 8. 2011 pondělí

Prokletije – Shkoder

Ticho, sluníčko, klid. Poslední ráno v horách. Jsem vzhůru jako první už v půl osmé. Ze stanu mě vyhnala akutní potřeba. Jsem ráda, docela si ten klid užívám. Sluníčko vykouklo zpoza skalnatého štítu a zalilo náš dolík s jezírkem teplem. Tropiko stanu osychá a horko vyhání ze spacáků i ostatní. Opět je nebe bez mráčku. Snídáme. Čajík s cukrem a citronkou bodne. John vaří rejži a cibuli s tuňákem. Já dopisuju cestovníček. Dopoledne se pomalu balíme. Přišel to omrknout moc pěknej pejsek. Asi ještě štěně (mlaďoch) kavkazáka, spolu se stádem ovcí přes kopec. Moc se tulí a nepohrdne lončákem. Fotíme se s ním. Před jednou hodinou se konečně zvedneme k odchodu, je pěkný vedro. Sestup z hor ubíhá rychle, pěšinou strmým srázem. Koleno pobolívá, asi už má docela dost, ale pořád je to tisíckrát lepší než jít kamenným suťoviskem. Vedro je na padnutí. Asi kolem páté docházíme do údolí do vesničky Théte. Cestou se osvěžujeme ve vytouženém potůčku. Potkáváme zde slečnu u stanů pozorující dalekohledem kamarády na skále z Deutche Alpenverein. Jíme nezralé špendlíky a poohlížíme se, kde sehnat pivo. Dojdeme „až“ k první hospodě, na kterou cestou narazíme. Hospodská terasa nás uvítá pohodlím svých stolů a židlí a hlavně pivem a Fantou chlazenou přímo z řeky vedle. Je to boží Za euro ochutnáváme i místní ovčí sýr. Následuje kafíčko a samozřejmě další pivo Nikšičko. Slečna, která jediná s námi komunikuje anglicky (jinak bychom tu uživili spíš Italštinu), nám dokonce zařídí i odvoz do Skodry (Shkodar). Její tatínek nás tam prý za 80 euro odveze oranžovým Mercedesem Benz – bývalý popelářský vůz z Berlína. Tenhle obchod jsme rádi uvítali. Rozseděli jsme se tu díky pivu a překrásným výhledům a tak už začíná být spíš večer než odpoledne. Před odjezdem jsme se stihli ještě s osazenstvem hospody poveselit. Šů a Holcman (následně my všichni) si zatančili za zvuků „balalajky“, na kterou zdejší „strejda“ výborně válel. Trochu zdlouhavě jsme se „naloďovali“ – místní museli nejdřív z korby auta sundat sudy a následně naložit naší bagáž a nás. Rozverně se loučíme a vyjíždíme na korbě oranžového „náklaďáku – dobytčáku“ Máme naložena piva i rakiji na cestu. Terén je víc než neuvěřitelný, nechápu, jak tim to auto projede. Balvany, díry, sráz podél „silnice“. Strmě stoupáme s obrovskou radostí z atrakce, které se nám za pouhých 10 euro na osobu dostalo. Co následovalo, se nedá slovy popsat. Tuhle mega-jízdu jsme si užívali víc než tři hodiny a nejlíp to vystihl Holcman přirovnáním, že to vypadalo jak „stěhování paviánů“. Horská dráha hadr! Došlo i na Tomášovo „veselé“ sádlo, jízdu hromadně vestoje, halekání na kohokoliv v okolí, apod. Pán byl supr, zastavil kdykoliv jsme potřebovali na „toalet“, natrhal nám cestou keříky malin a o pauzách nám hrál k tanci na ten svůj „balalajkovitej“ nástroj. Kochali jsme se zapadajícím sluncem, teplým vzduchem, naším zpěvem (od „Prfect day“ až po „Vysoký jalovec“ ), rychlou jízdou…no prostě vším – dokonalost sama. Nalámaný i rozlámaný jsme byli všichni pěkně. Pán nás hodil až do centra před hotel Rosafa a vyložil nás asi v půl desátý. Jediný mínus celý jízdy bylo, že Michal nakonec nechal v autě hůlky :/ Ubylovali jsme se v hotelu – pokoje po dvou (4 eura/os/noc), bez snídaně a bez koupelny. Zase se dneska tim pádem nemeju Šli jsme naproti do pizzerie na večeři (Margharita a pizza Ham). Z restaurace jsem se odvalila rovnou do pelechu. Šů, Holcman a Michal prý ještě pili vínko na dobrou noc… Usínalo se těžko, z okna hučela ulice, štěkot psů a troubení aut. Dobrou noc, Škodro

9. 8. 2011 úterý

Shkoder – Budva

Uff. V noci bylo děsný vedro a nad ránem kokrhali kohouti (kupodivu). Bolelo mě koleno, vlastně docela obě, takže sem se moc nevyspala. Vstáváme asi v půl osmý. S Holcmanem, Efou a Honzou vyrážíme ven na snídani. Viděli jsme obchod se zvířátky (koťata a štěňata v klecích) – holt místní zverimex no. Vyměnili jsme eura za místní leke (200 leke / 1,50 euro) a koupili jsme si burek, zašli na kafíčko a salep. Mňamka. Opět je nádherně a sluníčko září o sto šest. V dáli na kopci vidíme hrad Rosafa. Koupili jsme si u pouličního stánku ovoce – konkrétně fíky, mlsáme a vyrážíme směrem k jezeru, které má být kousek za městem. Teda aspoň si to myslíme. Navíc nechceme jít po hlavní silnici, ale bočníma uličkami. To se nám daří, místy se dostáváme i do slepých uliček a případně ulice jen tak končí (třeba někde za barákama na louce). Je parno, poznáváme místní život ulice už dýl, než jsme plánovali. V jednom obchodě dostáváme vodu. Snažíme se držet si směr. Jdem už docela dlouho. V další slepé uličce už nevydržím a ptám se kluka za plotem, jestli jdeme správným směrem k jezeru (naznačuju plavání ). Překvapivě mi anglicky odpoví, že jezero je daleko a jinym směrem a že jestli chcem, že nás tam sveze. Zírám a ochotně nabídku přijímáme. Půjčil si taťky auto a jedem k jezeru Je to muslim a nerozuměla jsem jméno. Studuje ve Škodře prvním rokem Ekonomii na vejšce. Vypadá docela plaše, je moc milej a snaží se komunikovat. Jedem za město, kolem hradu a řeky až k jezeru, kde nás bere do rybí restaurace přímo na břehu vody. Chceme ho pozvat za to svezení na oběd, bohužel má ale Ramadán (nemůže pít ani vodu celý den až do 20:00 hod.). Je mi to trochu blbý, ale co se dá dělat…objednáváme si na jeho doporučení místní specialitu (rybu – „kapr“ z jezera) a steak, no a cpeme se. On tedy jen kouká a konverzuje. Snažíme se mu nějak odvděčit (aspoň penězi na benzín) – marně. Asi mu přijdem divní. Po jídle nás chce vzít plavat, my ale nemáme plavky. Navíc už trochu spěcháme za ostatníma, vejlet se nám zkrátka protáhl a oni jsou ve městě a jen jsme jim napsali smsku. Už je skoro jedna hodina. Chápe nás a veze nás zpět až před hotel. Dali jsme mu aspoň naše maily a pozvání do Prahy. V hotelu balíme a v 14:30 se scházíme před budovou s ostatníma. Mám štěstí, stíhám poslat domů pohledy přece jen z Albánie jim pošta nechodí každej den a bylo by škoda je tedy poslat až z Černý hory. Přímo před hotelem si nás odchytl taxikář a žebravý děti. Pán nám řekl 50 euro za auto, a tak jsme se k němu naložili a ještě do jednoho auta nějakýho jeho známýho a už frčíme do Budvy v Černé hoře. Hranice přejíždíme bez zádrhelů a čekání, protože pan taxikář sebevědomě předjíždí stojící kolonu aut, odejde s našimi pasy, aby se za chvilinku vrátil, dal nám je zpět a opouštíme Albánii bez jakýchkoliv průtahů. Taxikáři nás po plynulé cestě (místy se mi z jízdy i kvality vozu tajil dech) vysypou v Budvě. Přímořské městečko, plné turistů, života a obsazených apartmánů. Jdeme do hospody blízko pláže a večeříme. Marně se snažíme sehnat ubytování pro osm lidí. Nakonec se za tmy uchylujeme i s batohy na pláž. Sedíme hned vedle diskotéky, ale je to jedinej flek bez hotelových lehátek. Hurá do morže Plavu. Boží a teploučká voda. Dopisuju cestovníček…a pak vybaluju spacák a karimatku a jdu spát