Letošní expedice vyráží v červenci roku 2001 na jih, až do dalekého Bulharska. Sešli jsme se v hojném počtu devíti lidí:

Honza, který to všechno spískal;
Šů, která vždycky všechno spolehlivě zařídí, zjistí, sežene;
Havlíček, který i do naprosté idyly dokáže vnést trochu chaosu;
Markéta, která ještě pořád má trpělivost Tomáše mírně krotit;
Michal, který se má skoro stále dobře;
Hučkař, který toho moc nenamluví;
Mišel, který dokáže vždycky překvapit;
Jenda, který má rád srandu a pivo;
a já, Káťa, která jsem se rozhodla to všechno zapsat.

Ze všech možných způsobů přepravy jsme zvolili autobus a svěřili jsme se do péče bulharské přepravní společnosti Eurotours.

Čtvrtek 5.7.

1. Slovensko – Maďarsko – Srbsko – Bulharsko

Všichni se zdají být ve výborné náladě. S Markétou jsme se sice shodly, že jsme měly z cesty obavy, ale už jsme se uklidnily i my a vládne pohoda. Je šest hodin večer a právě projíždíme nekonečně rovnou – a tudíž docela nudnou – krajinou Maďarska. Na dálnici je celkem provoz a taky řada výluk, takže cesta moc neodsejpá.

Po přejezdu maďarsko-jugoslávské hranice (asi v devět večer, byl tam dezinfekční příkop) byla pauza. Na toaletách vybírali poplatek a my samozřejmě neměli peníze v příslušné měně. Šli jsme tedy za jakýsi domeček, ale bohužel jsme nebyli první, koho to napadlo. Fuj.

Bluma objevil lampu, na kterou nalétávali brouci – chrousti? Připadalo mu, že svou vášní lítat do světla hrozně trpí a jal se je zachraňovat. Když ale nějakého vzal a odnesl do tmy, brouk se tou nejkratší cestou zase vrátil k lampě. Tu však Toma napadla spásná myšlenka: vzal průhlednou toaletní tašku a brouky do ní nachytal s tím, že je na příští pauze vysadí. Pokoušeli jsme se mu to nejrůznějšími způsoby rozmluvit, ale marně.

Jedna slečna v autobuse – Bulharka hovořící anglicky – přislíbila, že nám v Sofii pomůže najít spoj do Borovce. Máme kliku.

Pátek 6.7.

2. Sofie – Borovec

Bluma zdárně vypustil brouky kdesi u Jugoslávský pumpy. Ti se asi museli divit… My jsme si všichni oddychli a Hučkař navrhl Markétu jako žhavou kandidátku na svatost. Na stejném odpočívadle byli i dva toulaví psi – velmi milí, uměli různé kousky, asi aby si vyžebrali jídlo. Snad všechny nás napadlo, že by si Bluma mohl chtít vzít jednoho s sebou, třeba k nějaký plnější popelnici. Naštěstí jsme odjížděli docela narychlo a psi tam zůstali.

Ráno (někdy v šest) jsme zkejsli víc než hodinu na jugoslávsko-bulharské hranici a někteří pasažéři dostali jakési statistické lístky. Informace na nich však byly jen v bulharštině a němčině, a tak jsme si s tím moc nevěděli rady.

Počasí se oproti Maďarsku dost zkazilo, i když teď zrovna aspoň neprší. Snad se to vybere.

Jediná rada, kterou nám ta slečna z autobusu poskytla, byla, že z nádraží, kde jsme vystoupili, žádný autobus do Borovce nejede. Poněkud zmateným způsobem jsme se tedy přesunuli na vlakové nádraží. Tam jsme se dozvěděli, že do Borovce vlaky vůbec nejezdí a že musíme na autobus na jakési nádraží Ljuk (nebo jakkoli jinak podobně). Vydali jsme se tedy napříč nádražními prostorami. Hlavní hala byla obrovská – připomínala spíš Ruzyni než nádraží. K ní přiléhalo jakési tržiště, kde se daly sehnat jen banány, rajčata, papriky a pečivo.Vylezli jsme z podchodu na stanici tramvaje a pokusili se zjistit, jak se dostat na ono nádraží.

První pokus dopadl neslavně: chlapík chvíli vypadal, že nám něco řekne, pak ale nastavil ruku a začal žebrat. Najednou se tam zjevil mužík, kterej rozuměl česky a tvářil se, že nám chce pomoct. Jenomže to, co nám radil, bylo v naprostém rozporu s tím, co říkal další chlápek, kterej se k tomu nachomejtl. Chlápek nám nakonec napsal, jak se tam dostaneme, a mužík řekl, že s námi pojede.

Vzorně jsme si koupili jízdenky po 0,40 leva na osobu, nasedli na autobus městské dopravy a byli zvědaví, jak dlouho pojedeme. Označila jsem jízdenky (prožvejkla jsem je v jakémsi starodávném děrovátku), načež si je vyžádal REVIZOR. A ten řekl, že jich je málo, že jsme měli mít každej extra lístek pro člověka a extra pro baťoh. Donutil nás vystoupit (a my skutečně vystoupili, protože revizoři byli najednou ČTYŘI) a dost nevybíravým způsobem se domáhal pokuty 4 leva za osobu. Pokoušeli jsme se ho pochopit, ignorovat, usmlouvat i podplatit, ale byl neúprosný. Tak jsme zaplatili. Další bus jel snad za čtvrt hodiny, ale tentokrát transport dopadl dobře.

Nádraží Ljuk bylo takový opuštěný zaplivaný parkovišťátko někde pod mostem. Dozvěděli jsme se, že ty tranzity, co tam všude stály, jsou k pronajmutí a dovezou nás kamkoli za cenu busu (skoro). Tak jsme se rozžehnali s tím mužíkem (nebylo to moc těžké, protože šíleně smrděl), dali jsme mu dvě krabičky cigaret a naskočili do „taxíka“.

Cesta do Borovce trvala něco přes hodinu. Tam jsme vystoupili, zjistili, jak jezdí lanovka a zapadli do nejbližší „zahradní restaurace“. Moc se nám tam zalíbilo. Tím víc, že dvě výpravy, které šly okolo, byly české, a v obou se našli kamarádi či známí známých někoho od nás. Jedna z těch výprav byla velmi družná a přisedla si k nám. Kluci pili pivo a ukázalo se, že bylo asi docela silné. Hlavně na Mišela mělo téměř katastrofální účinek. Radši jsme se honem sebrali a šli na tu lanovku.

Stála 9 leva a byl to zážitek – krásný výhled a zároveň přes 1000 m převýšení za asi 20 minut. Od lanovky (vrchol Jastrebec) jsme šli po celkem pěkné cestě asi 2 km. S Mišelem bylo trochu těžký pořízení a taky se u cesty objevil sympatický palouček, takže jsme se rozhodli pro ten den putování ukončit a zalágrovat. Bylo to nádherný místo – jezírko, keříky, výhledy, pramínek, závětří. Během chvíle na nás padla únava, takže kolem osmé už byli všichni zalezlí ve stanech.

Sobota 7.7.

3. Rila, Musala (2 925 m)

V noci bylo trochu chladno (aspoň některým), ale pak to ráno! Vstávali jsme v půl osmé a sluníčko zářilo, nebe jako vymetené a všude kvetly záplavy malinkých barevných kvítků. Pomalu jsme se umyli, nasnídali a zabalili a před půl desátou jsme se vydali na Musalu.

Cestou jsme se zastavili u takové chajdy, kde prodávali občerstvení a pohledy.Hučkař si koupil pohled a podařilo se mu zařídit, aby nám dali razítka na ty evidenční karty, co jsme dostali na hranicích (museli jsme tam mít razítko nějakýho ubytovacího zařízení). Dokonce si tam sami můžeme dopsat nástup a ukončení pobytu. Za domečkem bylo jezírko a u něho tábořila banda lidí podobná té naší. Ačkoli nám paní u občerstvení ukázala na Musalu nějaký směr, radši jsme se těch lidí šli zeptat, co si o tom myslí oni. Nakonec jsme šli po značce bez ohledu na názory kohokoli.

Začátek byl docela perný, ale pak už to docela šlo. Krajinka tam byla úžasná – skalky, travička, kytičky, potůčky, jezírka. Tu a tam bylo vidět i sněhové pole – památka na zimu. Po jednom prudším stoupání jsme si měřili tep: Michal 140, Honza 110, já 140, Hučkař 110, Jenda přes 160. Ostatní neměřili.

Pod vrcholem byla chata a u ní krásný jezero – zatím největší, jaké jsme od začátku viděli. A na tom jezeře plul led a sníh. Teď, v červenci. Pak následoval dost náročný výstup nad jezerem nahoru. Otevřel se nám nádherný výhled na celou naší cestu od konce lanovky až sem. Mišel si – přes všechna varování – dal někde na kameni cígo, takže velmi zaostával.

Nakonec jsme se ale všichni shromáždili na vrcholu nejvyšší hory Bulharska Musale (2.925 m n.m.) a udělali společné foto. Michal měl včera narozeniny a k překvapení všech vytáhl z báglu malej šampus. Popřáli jsme mu, pak jsme se naobědvali a vyrazili směrem dolů. Ani se nám moc nechtělo se na kopci nějak dlouho zdržovat, protože se tam hrnuly davy nejrůznějších týpků různých národností, vyznání, barev plet a úborů.

Po poměrně prudkém sestupu jsme šli po hřebenovce. Někomu by se mohlo zdát, že po hřebeni to půjde jedna báseň, ale tenhle hřbet byl nezvykle hrbatej a docela jsme si dali do těla. Cestou jsme udělali několik přestávek. Ta poslední – na úbočí posledního kopce porostlého klečí – většinu z nás odrovnala. Horko těžko jsme se zvedli a odvalili se do sedla. Tam jsme se měli rozhodnout, zda zůstaneme v sedle, nebo jestli sejdeme ještě níž k takové chatě a jezírku. Vidina očisty a dostatku pitné vody byla natolik lákavá, že rozhodnutí padlo velmi záhy. Skoro všichni toho taky brzy litovali, protože klesání bylo podstatně větší, než jsme čekali.

Když jsme zalágrovali, všichni kromě Honzy se vykoupali. Ještě před spaním vrchní velení naplánovalo trasu dalšího postupu. Rozhodlo, že už další den sejdeme z hor a vydáme se k monastýru, čímž ušetříme dva až tři dny oproti původnímu plánu a možná zbude čas i na výlet k moři. Nějaká Češka z vedlejšího tábora si přišla půjčit dezinfekci, a když ji vrátila, šli jsme spát.

Neděle 8.7.

4. Rila

V noci foukal silný vítr, lomcoval všemi stany a málem nám odnesl Michala s Mišelem, kteří spali venku. Balení nám trvalo docela dlouho, taky proto, že Havlíček pálil odpad a hrozně se v tom vyžíval. Je to funkce jako stvořená pro něj, protože nikdo jinej by v tom horku u ohně nevydržel. U chaty jsme dotankovali vodu a vyrazili zpátky do sedla, odkud jsme večer sešli. Oproti včerejšku, kdy jsme si cestu zkrátili přes louku, jsme šli okolo po pěšině, která byla snad nekonečná. Navíc vedla po slunečné straně kopce, což dohromady byl docela opruz. Naštěstí tam bylo pár pramínků na občerstvení.

Pondělí 9.7.

5. Sestup: koupání ve vodopádech, Rilský monastýr

Den ode dne vyrážíme ráno později. Pro dnešek je na programu sestup k monastýru (ztráta výšky asi 1.100 m, délka cesty: něco kolem 15 km). Procházíme krásným údolím, kolem jezer a podél horské říčky. Honza zastavuje, aby počkal na ostatní, a objevuje fantastické místo. Travička, kleč, kameny, řeka a VODOPÁD. Nejdřív jen okouzleně zíráme, a pak mě napadá, že bychom se mohli koupat. Michal jásá, Hučkař je muž činu a rychle se svléká. Po chvilce rozpaků jsme ve vodě všichni kromě Markéty, která se od soboty necítí moc dobře (asi na ní leze nějaká chřipka). Výskáme, smějeme se, jančíme. Voda je ale dost studená, takže brzo vylézáme, sedíme nad vodopádem a vstřebáváme netradiční zážitek. Za chvíli ale musíme dál, před námi je ještě dlouhá cesta.

Sestupujeme nádherným širokým údolím, načež cesta vede kamsi do kleče. Ochotně ji následujeme. Je to poměrně dobrodružné, mně to připomíná Cestu do pravěku – kleč si roste, jak se jí zamane, je čím dál vyšší, silnější a hustší. Kdyby to trvalo ještě chvilku, snad už bychom ani neprošli, s těma krosnama. Naštěstí už je konec, zdoláváme řeku a pokračujeme po pohodlné lesní cestě.

Nabíráme vodu a pozvolna ztrácíme výšku. Morálka poněkud upadá, jsme líní, a proto opět stavíme, tentokrát na oběd. Honza vytahuje časopis, kde studujeme bulharská národní jídla a při tom se ládujeme paštikama. Za chvilku se napojujeme na asfaltovou silnici, z čehož nemám vůbec radost. Naštěstí se místy dá cesta zkrátit po úzké pěšince. Při jedné takové zkratce jdeme kolem řeky a takřka beze slova stavíme na další koupačku. Voda je neskutečně studená, až to bolí, ale báječně si to užíváme. Fůra naháčů běhá okolo po kamenech, spouště foťáků cvakají, smích zvoní. Legrační je Šů – zbyla poslední nenamočená, Honza ji hecuje, ona se rozčiluje, ale nakonec se za hurónského jekotu přecejen namočí.

Havlíček se rozhodl nad vodopádem přeskočit z jednoho břehu na druhý a ve mně dost zatrnulo. Bylo to fakt docela daleko. Ale zvládnul to a zábava běží dál. Před námi je ale pořád ještě pěkný kus cesty, a proto vyrážíme.

Už jsme byli unavení. Bluma s Markétou sbírali houby a nakonec jich měli plnou igelitku. S vypětím všech sil jsme dosáhli cíle – Rilský monastýr je dobyt! Byla to nádherná stavba. Obnovené malby, ochozy v perfektním stavu, pítka kam se podíváte. Vstup zdarma, prolezli jsme ho odspoda až po střechu (skoro). Procházeli jsme pavlače, žasli nad výzdobou a nakukovali do oken. Objevili jsme jakousi společenskou místnost-modlitebnu, vyloženou kobercema, po obvodu matrace na sezení. Ostatní místnosti, do kterých bylo vidět, byly sporé cely vybavené perfektně ustlanými kovovými nemocničními lůžky.

No a po monastýru jdeme do nejbližší hospody. Nabízejí tupláky a všichni kluci této služby pohotově využívají. Roztomilej je Jenda, kterej srší radostnou náladou, spokojenej, že má svý pivo. Všechno je v pohodě, skvělý, „super, šéfe, delikates!“ V podobném rozpoložení jsme všichni – halekáme, shodujeme se na tom, že pro Bulhary jsme teď něco jako Němci v Čechách pro nás a hrozně se v tom vyžíváme. Brzy začalo pršet a přesouváme se dovnitř. Modří zjistili, že autobus do Rily jede zítra v 10:00 hodin ráno. Jsme zvědaví, jak se nám po takovém tahu podaří ho stihnout.

Michal dopsal deník a Šů nám ho přečetla. Vesele pokračujeme v konzumaci. Najednou přichází pingl a na další objednávky reaguje zmatenou gestikulací. Rozumíme, došlo pivo. Na jednu stranu to zní dost katastrofálně, na druhou stranu kdo ví, kam by to došlo. Tuplovaný piva, prej dvanáctky, se na klucích už stihly značně podepsat. Mišel už dokonce pozvracel umyvadlo, a tak se rychle pakujeme a vyklízíme pole.

Nechceme jít spát do kempu, takže se vrháme kamsi do lesa. Po chvíli se ukazuje, že nejsme všichni, vracíme se a lágrujeme hned za hospodou.

Poznámka: Číšník při každé objednávce nevěřícně vrtí hlavou. Vždycky nás to trochu vyvede z míry – přece by neměl mít na hosty názor – než nám dojde, že Bulhaři maj kejvání opačně…

Úterý 10.7.

6. Směr Pirin, taxikáři jsou KURVY

Noc byla krušná – k noclehu jsme zvolili (aniž bychom se tím nějak detailněji zabývali) místo ve svahu a po alumatce to dost klouže. Alespoň jsme se nemuseli bát, že nestihneme autobus, vstávali jsme snad ještě před osmou.

Znovu jsme si prohlédli monastýr, ranní ptáčata stihla i bohoslužbu. Zabalili jsme a vydali se na snídani. Někteří šli do hospody na salát a kafe (Honza, Šů, Michal, Mišel, Jenda), ostatní si uvařili z vlastních zásob. Já s Hučkařem jsme jedli na stanici autobusu. V devět hodin odjížděl nějakej bus, ale nás to neznepokojilo, my přeci jedeme až v deset. Pomalu jsme posnídali, Havlíček očistil a posléze téměř kompletně vyhodil včerejší houbařský úlovek, a pak jsme se začali štelovat v místech, kde jsme očekávali odjezd autobusu.

Nejel, nejel a nejel. Modří byli docela nervózní, protože to ONI nám nakukal, že to jede v deset. Nakonec jsme se zeptali chlapíka v suvenýrech a dozvěděli jsme se, že bus do Rily jel v DEVĚT (ten, co jsme ho viděli s Hučkařem) a další že jede až ve tři. Zůstali jsme jak přimražení a Modří se začali jaksi ošívat. Vlastně jsme se ani nesnažili nějak je vydusit. stačilo jim jejich svědomí.

Zbyla však otázka, co dělat. Rozhodně se nám nechtělo čučet pět hodin u monastýru. Začali jsme (hlavně Šů) tedy shánět odvoz – taxíky, tranzity, autobusy. Jenže v devíti lidech to není žádná sranda, tím spíš, že s Bulhary je těžká domluva. Neumějí anglicky a bulharštině zas tak dobře rozumět není. Chvíli to vypadalo nadějně s jedním taxikářem, ale byl to arogantní nabubřelej tlusťoch a nakonec to taky zvadlo.

Pak se na nás štěstí přecejen usmálo a dva taxikáři nás odvezli do Rily. V rychlosti jsme nakoupili chleba melouny a Šů zatím dohodla další přesun stejným způsobem až na chatu Vichren. Jásali jsme. Cestujeme ve složení: Honza, Hučkař Markéta a já + 5 batohů v žigulíku, Michal, Mišel, Jeník, Šů a Bluma + 4 bágly v opelu. Žigul měl v posledním kopci docela potíže s motorem, bylo to dobrodružný. Doufali jsme, že se řidič nerozhodne nás vysadit. Byl to ale muž činu a nakonec vůz přinutil vysupět až na jakési opuštěné parkoviště.

Tam už čekal opel s ostatními, řidiči si krátce něco řekli a vysadili nás. Chata je prý už jen 500 m daleko. Zaplatili jsme a vydali se na cestu. Jaké ale bylo naše rozhořčení u první ho rozcestníku, když jsme zjistili, že „Vichren: 1 h 30 min“! Popošli jsme ještě kousek a shodli se na tom, že na vrchol by to bylo asi víc. Honza vytáhl mapu a ta potvrdila, že k CHATĚ Vichren je to hodinu a půl po silnici. PO SILNICI!!! To nás pekelně naštvalo. Kluci (Jeník, Honza, Michal a Tom) běželi zpátky na parkoviště podívat se, jestli tam náhodou taxikáři ještě neopravujou auto. Neopravovali. Při návratu kluci přivedli toulavou fenku. Byla milá.

Nezbylo nám, než sníst melouny a vydat se na cestu. Ještě chvíli jsme nadávali, ale pak jsme se s osudem jakž takž smířili a přestali na to myslet. Nic jinýho nám stejně nezbývalo.

Za necelé dvě hodiny jsme skutečně dorazili k chatě Vichren. Zalágrovali, uvařili, odpočívali a krafali jsme na kameni až do setmění. Málem nás při tom sežrali komáři.

Středa 11.7.

7. Pauza pod Vichrenem

Po dlouhé době se nám podařilo vstát opravdu brzo – už v půl osmé. Největší zásluhu na tom měl Havlíček, který pobíhal mezi stanama a vykřikoval: „Venku slunce svítí, všude roste kvítí!“ „Hola hola, Vichren volá!“ „Turisti se těší, ne výlet se těší!“ (Tady prý mělo být „na výlet pěší“, ale nějak mu to nevyšlo.) Docela svižně jsme se nasnídali, a když už jsme se chystali sbalit stany, začalo pršet. Rozhodovali jsme se, jestli bleskově zabalit a schovat se v chatě, nebo zalézt do stanů. Naštěstí bylo rozhodnuto pro druhou variantu, jinak by nám zmokly všechny věci. Akorát teď máme čtyři nacucané stany a já jsme zvědavá, co budeme dneska dělat.

Asi v jedenáct hodin vylezlo sluníčko, tak jsme vylezli taky. Hned jsme ale zase zalezli, protože zpoza Pirinu se přihnala další bouřka. Akorát jsme zaregistrovali dva Čechy ze sousedního tábora, kteří se šli do chaty zeptat, jestli je možné nechat si tam batohy. Znovu přestalo pršet ve čtvrt na jednu. To dva se vraceli a říkali, že bágly si tam nechat můžem, ale vyrazit bychom měli až zítra. Počasí se už prý dneska moc nezlepší.

Kolem třetí se vyčasilo natolik, že jsme si troufli vylézt a odebrat se do asi 2 km vzdáleného kiosku.. Markéta, které stále není úplně dobře, se nabídla, že počká u věcí. V kiosku u piva holandské provenience Amstel jsme se pustili do debaty o dalším postupu. Variant bylo několik. Některé končily mořem určitě, jiné jen možná, všichni měnili názor každé dvě minuty a k ničemu to nevedlo, protože jsme s sebou neměli mapu. Nakonec jsme toho nechali s tím, že uvidíme ráno. Brzy po tom jsme se vrátila do tábora, další události z kiosku viz Michalův deník.

V táboře jsme klábosily s Markétou. Za chvíli přišel Hučkař a po něm Mišel, ožralej namol. Nemohl najít svůj stan, tak mu Hučkař pomohl a šli jsme spát. Kdy se vrátili ostatní z kiosku, to ani nevím.

Čtvrtek 12.7.

8. Vichren, Končeto

Počasí se umoudřilo a je zase tak krásně jako na začátku expedice. Velmi pozvolna balíme. Po včerejším handrkování, kudy půjdeme dál, zvítězila tato verze: bágly si schováme v chatě Vichren (1.950 m n.m.), vylezeme na horu Vichren (2.914 m n.m. – 2. nejvyšší v Bulharsku), výlet protáhneme na jakési Končeto, o kterém nikdo nic neví, ale je takové kontroverzní (lidi ho buď strašně doporučujou, nebo před ním strašně varujou), a vrátíme se po druhé straně Vichrenu. Spát budem ještě jednou (potřetí) na tom samém místě a zítra vyrazíme na Melnik.

V chatě jsme se ptali na uschování batožin. Nechtěli jsme bágly nechat stát uprostřed největší průchozí místnosti a paní domu se nesmírně divila. Pak nám ukázal nějaký pokojíček, někdo už tam věci měl, ale řekla, že od něj nemá klíč. Co se dá dělat, pořád je to lepší než ten její první návrh. Shazujeme batohy a vyrážíme po červené jen s vodou a svačinou.

Jde to báječně. Otevírá se nám nádherný výhled na celé údolí, cesta celkem svižně ubíhá. Asi po hodině a půl se ocitáme na hřebeni. Na té straně hřbetu, která nám byla doteď utajená, je široké údolí, dvě jezera a válí se tam mrak. Chvíli se kocháme, fotíme a jdeme dál. Zbývá už jen poměrně monotónní úsek – pořád stejně nahoru po kamenitém svahu. Cesta se klikatí ze strany na stranu a je legrační pozorovat, jak každý sám, se skloněnou hlavou, pozvolna se sune jiným směrem než všichni ostatní.

Vrcholu je dosaženo! Nádherný výhled všemi směry – jezera, hřebeny, mraky a jediná obec v dohledu Bansko. Dáváme si sváču, ale je tu zima, takže se zase rychle pakujeme. Jedno skupinové foto, lahvička Finlandia vodky od Havlíčka a následuje sestup.

Asi v půlce protějšího kopce odbočujeme do leva a jdeme po úbočí masivního skalnatého hřebenu. Nejdřív je to pohodička, ale pěšina je čím dál kamenitější a strmější. Dostáváme se ke klettersteigu – bez lana. To způsobuje diskusi, kdo a proč ho odnesl a nedal tam nové. Asi po třech stech metrech vylézáme na hřeben Končeto. Je jen asi 50 cm široký a na každou stranu snad nekonečný sráz. Asi proto je tu klettersteig, tentokrát v pořádku, s novým lanem. Jdeme ještě kousek v původním směru, ale pak to otáčíme a zkoušíme projít kletter až na konec. Nejdřív jsme z toho místa úplně vytrslí, ale rychle si zvykáme a za chvíli nám to připadá už skoro normální. Je klika, že je tak dobrý počasí – sucho a bezvětří – a že nemáme batohy. Na konci klettru je dopravní značka „pozor, zúžená silnice“. Musel to být nějaký vtipálek, kdo ji tam dal.

Až pod Vichren se vracíme stejnou cestou, pak sestupujem krásným údolím k chatě. Stavíme tábor opět na stejném místě a večer jdeme do chaty Vichren na pivo. Potkáváme tam dva starší Iry, Honza se s nimi baví a já se na chvilku taky přidávám. Spát jdeme docela brzy.

Pátek 13.7.

10. Pirin, Tevno jezero

Pátek třináctého – zlé znamení.

Před námi je přesun od Vichrenu směrem na Melnik.Stoupáme širokým travnatým údolím k hřebeni. Po předvčerejším dešti je tu pořád hodně vlhko, zahlédla jsem i hromádku krup. Míjíme spoustu krásných jezer a lezeme nahoru po suťáku. Na konci suti čekáme na Mišela, kterému to dneska moc nešlape, a Honza se Šů zpívají písničky ze Šmoulů. Po pauze na oběd, kterou děláme o chvilku později, je to na hřeben už je kousek – opět po kamení. Otevírá se nám pohled do kraje a ukazuje se, počasí všude okolo stojí za houby. Foto a postupujeme po velni členitém hřbetě. Výhledy jsou kouzelné, cesta kamenitá. Mišel jde pomalu a musíme na něj dlouho čekat. Na jedné takové zastávce mluvíme o dobrotách, které pečou naše maminky, a mě pak ještě hodinu honí mlsná.

Jdeme docela dlouho do večera, až za jedním sedlem zahlédneme louku, jezero a chatu. Jezero se jmenuje Tevno. Kolem chaty je vidět spousta stanů. Rozhodli jsme se tábořit na vlastní pěst a k chatě jít až ráno. Shazujeme bágly a někteří (já, Hučkař, Mišel, Jenda a Markéta) se koupou.

Právě vaříme večeři, když k nám přichází horskými větry ošlehaný chlápek. Přes rameno má vysílačku a velice ostrým hlasem nám cosi říká. Chápeme to tak, že tu nesmíme tábořit, že musíme DO 5 MINUT vypadnout, ale že můžem spát u tý chaty. Já a Hučkař to tam jdeme okouknout, protože jsme jediní po jídle. Nic moc nezjišťujeme – akorát že tem mají vlastní stany. Předáváme info ostatním a přesouváme se tam.

Za nocleh platíme 2 leva za osobu. Před tím se ale Jenda s Havlíčkem dohadujou, jestli je dobrý pokoušet se slečnu ukecat na slevu nebo ne. Stejně nám pak žádnou nedala. Já jdu spát brzo, ostatní jdou ještě na kozí mléko do chaty. Chvíli po tom, co všichni ulehli, začíná pršet. No to nám ještě scházelo.

Sobota 14.7.

11. Pochod na Melnik

Podařilo se nám vstát už v osm, rychle jsme zabalili, já s Markétou jsme si zašly na kakao z kozího mléka. Vyrazili jsme v deset, snad nejdřív, co se nám kdy podařilo. Vydrápli jsme se do sedla nad tábořištěm a začali sestupovat. Nejdřív suťák – docela nářez po tom včerejšku.

Potom jsme udělali pauzu a pozorovali zmatenou skupinku lidí, která se sunula cestou necestou napříč kopcem pár desítek metrů nad námi a dělala strašnej kravál. Najednou se jedna holka oddělila a PO ZADKU se začala sesouvat dolů k nám. Vypadala dost roztřeseně a ptala se na cestu na Tevno jezero. Chvilku po ní dorazili ještě dva kluci. Snažili jsme se jim cestu popsat – po značce nahoru. Ukázalo se (mluvili anglicky), že jsou tu na školním výletě a že se jim ztratil učitel. Když jsme jim na otázku, jestli jsou po cestě kameny, odpověděli kladně, slečna propukla v lehce hysterický pláč. Pak se ale přecejen vydali na cestu a my taky. Ještě jsme viděli, jak se zpoza kopce noří další ztracené děti (odhadli jsme je tak na 15 let), ale víc už jsme pro ně udělat nemohli a navíc jsme na to neměli čas. Spěchali jsme k chatě Pirin.

Jdeme krásným širokým údolím plným potůčků a kravinců a pozvolna ztrácíme výšku. Potkáváme stádo krav a rybáře a celkem včas (podle ukazatelů) dorážíme k horské chatě Pirin. Okolo jakési pofidérní hospody stojí fůra dřevěných stolů a špalků na sezení. Zaujímáme pozice a pouštíme se do výroby oběda. U vedlejšího stolku sedí skupinka utrmácených lidí.

Ukázalo se, že to byli Češi a že nastupovali na Pirin v opačném směru, než jsme šli my. Jejich přehnaně energický vůdce nám podal tisíc a jednu informaci o cestě do Melnika. Nejvíc nám utkvělo, že cestou není ani voda, ani místo na spaní a značení že stojí za starou belu. Že prý jdou z Melnika už den a půl. A vyrazili nahoru na Tevno jezero.

My jsme dojedli, natankovali maximum vody chystali se taky ke startu. Odcházeli jsme od chaty – jako ostatně skoro vždycky – po částech. Ti, co chodí pomaleji (dnes to byl Jenda s Mišelem), šli první, za nimi se trousili další. Hučkař a Havlíček s balením moc nespěchali. Umí jít rychle, a proto Hučkař jen řekl, aby počkali na první nejasné křižovatce. Já jsem tam z nějakého záhadného důvodu zůstala s nima, byli jsme tedy tři.

Dobrali jsme vodu a šli. Pod prašnou serpentinou jsme narazili na rozcestník. Šipka na Melnik (zelená) vedla na úzkou pěšinku do kopce kamsi do lesa. Šli jsme tam, ale byl to opravdu krpál a nahoře na stromě byla červená značka. Zastavili jsme a řešili, jestli jdeme dobře. Každý si jen matně vzpomínal, co říkal Honza a ten agilní Čech u chaty a jak to vypadalo v mapě. Havlíček říkal, že jdeme dobře, ale vlastně nic tomu nenasvědčovalo – značka nebyla zelená, výšku jsme neztráceli, a já navíc měla pocit, že bychom měli jít kus podél potoka, od kterého jsme se takhle odklonili. Tomáš sice vytáhl nějakou mapu, ale jen nám s ní zamával před nosem s prstem zapíchnutým kamsi do prostředka a hned ji zase schoval. Já a Hučkař jsme ho přehlasovali, že se vrátíme zpátky na cestu k potoku. A tak jsme šli. Jak jsme sestupovali z kopečka zpátky k rozcestníku, Tom ještě někde zahlédl zelenou značku, ale odmítli jsme jí věnovat pozornost.

Podle potoka se šlo dobře – ve stínu, po široké cestě, mírně z kopce. Dohadovali jsme se, za jak dlouho na nás skupina před námi počká, a odhadli jsme to na hodinu. Přitom jsme ale byli přesvědčeni, že je do té doby musíme hravě dojít a za každou zatáčkou jsme vyhlíželi Mišela, který většinou klopýtal poslední. Když už jsme byli na cestě přes hodinu, začali jsme se zajímat, kde jsou naši kamarádi a KDE JSME VLASTNĚ MY. Opět Tomáš vytáhl tu mapku (našel ji v nějakém propagačním časopise). Tentokrát jsme ji prostudovali detailněji a ukázalo se, že jsme šli hodinu po JINÉ cestě, než jsme měli… Nebylo nám zrovna dobře po těle z takového zjištění.

Naskytla se otázka, co dělat. Hučkař chtěl pokračovat dolů podle potoka. Po té cestě jezdily auta a on z toho vyvodil, že tak musíme dojít na silnici a do nějaké obce. Já jsem se chtěla rychle vrátit. Havlíček vymyslel, že by měla vést cesta přes kopec do toho správného údolí. My s Hučkem jsme měli černé svědomí, takže jsme sklopili uši a šli za Tomem.

Směr i cesta, které zvolil, nejdřív vypadaly docela dobře. Sápali jsme se téměř po spádnici, splavení, uřícení, nervózní. Pěšina byla čím dál tím míň zřetelná, až zmizela úplně. Kousek jsme se vrátili a zkusili to ještě jinudy, ale nakonec jsme usoudili, že tudy se za kamarády nedostaneme. Vrátili jsme se tedy na cestu k potoku. Celá tahle špumprnákle nám zabrala další hodinu.

Vyrážíme proti proudu, mlčíme jak zařezaní. Míjíme motocyklistu rozvaleného v trávě vedle svého stroje. Kluci se z něj snaží dostat, kudy se jde k Roženskému monastýru, ale jazyková bariéra je příliš silná. Zkoušíme to tedy ještě jednou o kousek dál u nějakých starších lidí. Dozvídáme se, že ta cesta do kopce, kterou jsme na začátku zavrhli, je správná. Aspoň něčím si můžeme být jisti. Hlavou se nám honí chmurné myšlenky. Máme strach, že překazíme výlet k moři, o který někteří dost stojí.

Když se napojujeme na správnou cestu, nálada se trochu zlepšuje. Supíme do kopce a zpoždění odhadujeme na něco přes dvě hodiny. Nad kopcem je rozcestník – jenže je povalený. Z možných cest si vybíráme jednu a vyhlížíme značku. Ta se ale neobjevuje. Obětavý Tomáš se vrací na rozcestí a za chvíli na nás volá, že našel správný směr. Značka vedla kamsi přes louku a do lesa a Havlíček na ni narazil čistě náhodou, když pročesával okolí povaleného ukazatele.

Směr už by naší představě odpovídal, akorát jsme stále stoupali. U potůčku jsme potkali výpravu – českou. Říkali, že nikoho nepotkali, ale že u další šipky máme vzkaz. Když jsme se loučili, přidal se k nám toulavý pes, který přišel s nimi z Melnika.

Dopis jsme skutečně našli. Bylo v něm, že taky bloudili a že nevědí, zda jsme před nebo za nimi, ale že se sejdem v Melniku v hospodě. Vzkaz rozpoutal debatu o tom, kdy ho na šipku dali (nebyl tam žádný časový údaj), jak dlouho bloudili, kdy a kde se minuli s tou českou výpravou, jak velké zpoždění máme, kam až dojdou, jestli je doženem už zítra a ještě o spoustě dalších věcí.

Cesta ubíhala a my byli čím dál zmoženější. Nakonec jsme si už ani nepovídali a jen tupě šlapali kupředu. Bylo jasné, že ten den už k monastýru nedojdeme, proto jsme asi v 20:45 zastavili na široké ploché cestě uvařili večeři a uložili se k spánku. Havlíček plánoval, jak si ráno pořádně přivstanem, ale já a Hučkař jsme ho zchladili, že před půl sedmou nevstáváme. Libovali jsme si, že můžou být tak hodinku dvě před námi, cvakli si Bechera a usnuli, snad ještě nebylo ani deset.

Neděle 15.7.

12. Melnik, písečné pyramidy

Vzbudila jsem se v 5:50, převalila se na druhý bok a říkala si, to je dobrý, do půl sedmý času dost. A usnula jsem. V 6:00 jsem ovšem opět procitla, slyšíc Toma: „Vstávejte, musíme jít! Právě jsem spočítal, že jsou tři a čtvrt hodiny před námi.“ Jednohlasně jsme po něm vyjeli, že nevstanem dřív než za půl hodiny, a zalezli jsme zpátky do spacáků. On však seděl a koukal na nás, což jsme dlouho nevydrželi a napruzeně jsme vylezli.

Do hodiny jsme na cestě. Zčerstva si to šupeme z kopečka až na první rozcestí. Tam je další vyvrácený rozcestník. Tom se opět vrhá do houští hledat značku a brzy je úspěšný. Po chvíli potkáváme ještě jeden povalený sloupe se šipkami, ale ten naštěstí není tolik nejednoznačný. Na jedné křižovatce se musíme řídit pouze intuicí, tak je značení špatné.

Na louce jsme potkali kluka. Slovák a šel sám. Poradil nám cestu a říkal, že už je to fakt kousek. Ve vyschlém korytě potoka, kudy cesta vedla, Tom vyplašil hada. Tam se zapletl do větviček keře a nechtěl se nechat odehnat od cesty. Aspoň jsme si ho mohli prohlédnout.

Cesta se pak změnila ve vyschlé řečiště. Značku jsme na chvilku ztratili, ale náhodný motorista nás ujistil, že jdeme správně. A opravdu jsme brzy došli do vesnice Rožen. To už nám bylo pěkné horko a teskně jsme vzpomínali na to, jak jsme včera ráno cvakali zubama zimou na Tevnom jezeře.

Po silnici nahoru na kopec a byli jsme u monastýru. Byl pěkný, ale nemáme klid na to, abychom si to užili. Psa někam odvlekla místní služebná (?) a kluci se snažili zjistit, jestli tu naši byli nebo ne a kdy. Sesmolili jsme tedy vzkaz (se skoro stejným obsahem, jako napsali oni nám) nabrali vodu a šli se podívat k místnímu kiosku. Docela milý výčepák řekl, že taková skupina lidí tam byla včera, asi kolem půlnoci. Dali jsme si aspoň nanuka. Vzkaz jsme pro jistotu nechali na závoře.

A už si to pelášíme na melnické pyramidy. Je to fantastický přírodní úkaz. Drolivou pískovou zem zřejmě časem voda odplavila a zbyly jen vysokánské štíhlé špičaté štíty. Je tu sucho, vedro a prach. Stezička se klikatí po úbočí pyramidy, je to pěkný sešup. Netrvá dlouho a jdeme zase vyschlou řekou.

Je tu úplně jiná krajina, než na jakou jsme byli doposud zvyklí – vyprahlá, pichlavá, pohybuje se tu fůra hmyzu. Je tady i hodně ještěrek a narážíme dokonce i na ŽELVY! Civilizace je cítit na každém kroku, město musí být už blízko. Našli jsme strom s blumama, jsou slaďoučké. A najednou, co nevidíme – lidi, které jsme potkali už u Rilského monastýru a pak u Vichrenu. Lákáme je, ať jedou s námi k moři, ale moc se na to netváří.

Přicházíme do Melnika a vyvstává otázka, jak se tu budem hledat. Hospod je tu nespočet. Procházíme městečkem, moc se nám líbí. Domky jsou malé, bílé s tmavými okny. Všude roste víno a fíky, ale ještě nejsou zralé.

Ptáme se na autobusovou zastávku a jsme posláni do „centr“. Jdeme tím směrem – a – co to nevidíme – jsou to oni! Zrovna lezou z obchodu, pískáme na ně, všichni máme radost, že jsme zase spolu. Překotně si vyprávíme a zároveň jdeme k hotelu, kde spali. Podařilo se jim totiž ještě v noci dorazit do města a ubytovat se. V pokoji je sprcha, kterou nadšeně vítáme.

Po generální očistě jdou všichni pod Havlíčkovým vedením pod pyramidy podívat se na želvy, já a Hučkař zůstáváme v hotelové restauraci u báglů a dáváme si šopák a víno. Obojí je výtečné.

Autobus do Sandanského měl jet před jednou, ale měl čtvrt hodiny zpoždění. Kdysi (před několika dny) jsme od někoho dostali echo, že ze Sandanského jezdí ve 14:10 vlak do Řecka. Jakýsi Transbalkán a prý mívá tak hodinu dvě zpoždění. Cesta autobusem trvala docela dlouho, nádraží bylo daleko za městem a vlak stejně nejel. Jo, a ti čtyři z Melnika se rozhodli, že pojedou s námi. Nazvali jsme je Dobří. Bylo příšerný vedro.

Na nádraží byl chlapík, kterej mluvil celkem slušně německy a rusky. Ten nám řekl, že přímo k moři nejede nic, ale že v 18:45 pojede vlak na hranice. Nebyly ještě ani tři hodiny, ale jinou možnost než počkat jsme stejně neměli. Utábořili jsme se ve stínu u kiosku, pili pivo a limču, jedli kebapče a pirohy a čas pomalu plynul. Hyperaktivní Tomáš se nabídl, že když mu dáme bágl a peníze, dojde do města pro melouny. Dali jsme mu bágl a peníze a za hodinu a půl skutečně přinesl asi 26 kilo červených melounů, tři žluté a pro každého dvě broskve – pohádka. Radostně jsme se vrhli na ovoce, parádně se přejedli a ještě zbylo.

Na nádraží se mezitím slezla fůra lidí, před naším vlakem měly jet ještě dva. Nejely, ale náš se dostavil téměř včas. Přejeli jsme do sousední vesnice a tam zůstali stát. Čekali jsme na ty dva vlaky, abychom se vyhnuli. Trvalo to víc než hodinu, kluci skočili do kiosku pro lahváče a limču, bylo šílený vedro. Havlíček na nás z vedlejšího kupé lil oknem horkou vodu.

Konečně nás minuly ty dva vlaky a my vyrazili kupředu. Vystoupili jsme na hraničním přechodu Kulata, přes čáru jsme museli pěšky. Na hranici nám slečna poradila, že nejlepší je počkat na vlak, nic jinýho tu nejezdí. Doptali jsme se tedy na nádraží, které bylo hnedle za rohem.

Je úplně nový, hezký. V deset večer Dobří zjistili, že to jede v pět ráno. Udělali jsme si véču a když už jsme se hotovili k spánku vedle nádraží, Jenda v té nablyštěné čekárně rozbil Honzovu láhev vína. Musel to uklidit a byl pěkně naštvanej.

Pondělí 16.7.

12. Řecko

Vstáváme kolem půl páté, balíme a vyhlížíme vlak. Přijel UŽ v šest. Vrháme se k němu, ale nádražák nás žene zpátky na perón. Je to mezinárodní vlak, probíhá doplňování vody a kontrola pasů. Honza a Dobří kupují jízdenky, my si hrajeme se štěnětem. Asi v sedm nás celníci pouští do vlaku. Koukáme z okna na štěně, které hlasitě a usedavě kňučí. Přibíhají k němu dva psi, mládě se bojí. Po chvíli se blíží fena. Radujeme se, že pejsek bude zticha, ale fena zatím vtrhne do hloučku, vrhne se na štěně a zakousne ho… Konsternovaně na to zíráme my i psi, fena využívá okamžiku překvapení a odnáší mládě pryč. Jme z toho celkem v šoku.

Z Kulaty jsme vyrazili v osm, tedy s tříhodinovým zpožděním. Bylo už horko k padnutí. Vlak vždycky kousek popojel, pak chvíli stál a čekal na protijedoucí, občas po takové pauze pokračoval opačným směrem. Podle našich odhadů to mělo být do Soluně kousek, ale dorazili jsme tam až kolem jedenácté. Dobří mohli být docela nervózní, v 17:10 jim měl jet z Kulaty vlak do Sofie. Odtrhli se od nás, protože na cestu k moři už neměli čas.

Na nádraží jsme se snažili zjistit, jak se dostat teď k moři a zítra nebo pozítří do Sofie. Možností je několik, ale všechny vyjdou dost draho – přímý bus ze Soluně do Sofie stojí 6.500 drachem (skoro 40 marek). Tolik už samozřejmě nikdo neměl, takže jsme zvolili vlak na hranice, pěší přechod v Kulatě a vlak do Sofie už za bulharské peníze.

S přesunem k moři to taky nebylo tak jednoduché. Málokdo rozuměl anglicky a nikdo nechápal, jak jako k moři že to vlastně chceme. Nakonec nás ale někdo přecejen poslal na autobusové nádraží. Tam proběhlo velké počítání financí, které skončilo žalostným zjištěním, že máme taktak na zaplacení dopravy po Řecku a Bulharsku a že skoro nezbývá ani na nakoupení suvenýrů a jídla na cestu zpátky.

No ale lístek k moři jsme si koupili. Jeli jsme asi hodinu po dálnici do letoviska Gerakini. Vedro. Autobus nás vyhodil uprostřed polí a sadů, tak jsme se vydali pěšky podle šipky „Gerakini beach“. Protože jsme nevěděli, jak je to ještě daleko, snědli jsme melouny od včerejška, abychom se s nima zbytečně netahali.

Vedro. Bágly odhazujeme u nějakých bungalovů na trávník pod palmu a už se rácháme v teplém moři. Honza ale z vody brzy odchází, šlápl na ježka. To později potkalo i Havlíčka, naštěstí ale v menším rozsahu. Stavíme pyramidy z lidí, fotíme se, blbnem. Havlíčkovi chtějí vařit oběd a Tomovi se nezdá, že by to měl dělat na tom trávníku. Nakonec tam vaříme všichni, obyvatelé bungalovů se dívají vražedně a zřejmě nás někdo z nich prásknul, protože za chvíli přichází uniformovaný mužík a žádá nás, abychom se přesunuli na písek. Klidně odcházíme, s tímhle jsme počítali.

Navečer jsme se shodli, že bychom už chtěli domů a že pokud to bude možné, pojedeme všichni s Michalem a Jendou o den dřív. Jen Tom s Markétou chtěli zůstat. Šů to chtěla zařídit, ale rezervaci jí prý mohou potvrdit až druhý den v půl deváté.

Spali jsme na pláži a kluci drželi po 70 minutách hlídky, aby nás nikdo neokradl.

Úterý 17.7.

13. Řecko → Sofie

Vstali jsme v 7:00, zabalili, bleskově se nasnídali a uháněli na stanici autobusu. V půl deváté Šů volala do Eurotoursu, ale řekli jí, že se se Sofií ještě nespojili a nevědí tedy, kolik je v autobuse volných míst. Stejně dopadl i druhý pokus a až napotřetí se dozvěděla, že není k dispozici pět míst, ale jen čtyři. Okamžitě jsme se dohodli, že pojede Mišel, Hučkař a já.

Autobus do Soluně měl 15 minut zpoždění. Byli jsme trochu vyjukaní, protože jsem měla pocit, že bus Thessaloniki projel okolo a protože bez něj by bylo asi nereálný stihnout autobus ze Sofie do Prahy. Pak ale přeci přijel, rozloučili jsme se a už nás bylo jen pět – Hučkař, Mišel, já, Jeník a Michal.

Cesta do Soluně proběhla hladce, přesun na vlakový nádraží taky. Pomalu se nás začala zmocňovat euforie, že nám ta přeprava snad konečně vyjde tak, jak chceme. Tahle dobrá nálada vydržela asi pět minut, přesně do okamžiku, kdy jsem šla koupit lístky a bylo mi řečeno, že vlak ve 12:12 NEjede do Promachonas, ale jen do jakéhosi Strimonu. Panika. Včera nám přeci řekli, že to na hranici jede! Našli jsme okýnko Informace o mezinárodních spojích a v něm slečnu, která konečně uměla trochu anglicky. Snažila jsme se zjistit, jestli k našemu vlaku existuje přípoj na hranice, ale ona to zřejmě vůbec nepochopila a informaci mi zkrátka nepodala.

Vyjeli jsme sice včas, ale cestou opět nabíráme skoro hodinové zpoždění. Čas utíkal a nervozita rostla. Ve tři jsme dorazili do Strimonu a měli jsme z pekla štěstí. Čekal tam vlak, celý nákladní, jen s dvěma osobními vagóny, který měl namířeno do Bulharska. Naskočili jsme do něho a snažili se tomu uvěřit.

Přišel průvodčí a když jsme mu řekli, že nemáme lístky, zase odešel. Báli jsme se, že nám nebudou stačit peníze – měli jsme jen 260 drachem na osobu. Průvodčí se za chvíli vrátil a řekl, že si jízdenky máme koupit až v Kulatě. To nás nadchlo. Vystoupili jsme totiž už v Promachonas, za ušetřené peníze si koupili u pumpy zmrzlinu, bez problémů jsme přešli hranice a v Kulatě jsme nastoupili do toho samého vlaku. Ten navíc nestál 10 leva, jak jsme odhadovali, ale jen 6.

Byly teprve čtyři hodiny a mělo se jet až v 17:10. Koupili jsme si každý dva lahváče a radovali se. Vyjeli jsme v půl šesté, notně opojeni – pivem i radostí, že to všechno klaplo.

Do Sofie jsme dojeli kolem desáté večer. Utábořili jsme se vedle nádražní haly a uvařili si královskou večeři – alpská polévka, čočka, rýže, omáčka na fazole a omáčka na špagety, navrch pak horká čokoláda. Mňam. Jenda si uvařil silné kafe a řekl, že bude hlídat celou noc. Hučkař se nabídl, že mu pomůže. Kolem se mihnul strážník, nabyl dojmu, že jsme Angličani, a ujistil nás, že tam můžem klidně zůstat.

Jen jsme se uložili k spánku, začalo poprchávat. Přesunuli jsme se tedy asi o 10 m pod střechu. Tam nás začali obtěžovat nějací ožralové, to přilákalo policejní hlídku a ta nás vyhnala od nádraží. Než jsme posbírali svejch pět švestek, zaměstnanec bulharských drah nám poradil, že můžeme přespat v části haly, která se nezamyká ani na noc. Během noci se ještě několikrát vrátili ti opilci, ale Jeník je s ostatními vždy vykázal do patřičných mezí.

V 5:00 naštěstí otevřeli hlavní halu, takže pak jsme už podřimovali tam.

Středa 18.7.

14. Sofie → Praha

Táboříme na lavičkách, podřimujeme, hlídáme batohy, odbíháme omrknout trh v suterénu a čekáme na bus do Prahy. Necháváme si do jízdenek napsat čísla sedadel a schováváme si zavazadla do kanceláře Eurotours. Pomalu nakupujeme věci na cestu a domů, kluci se konečně dočkali vysněného gyrosu. Leva jsme utratili do poslední stotinky.

V 9:00 se scházíme před kanceláří a hromadně odcházíme na autobusové nádraží. Všechno klape a vyjíždíme víceméně včas – v 10:20. Všechno jde hladce, jen na bulharsko-jugoslávských hranicích to trvá trochu dlouho.

Čtvrtek 19.7.

Praha

Do Bratislavy jsme ani nezajížděli, vypadalo to, že budem v Praze docela brzo. Tím jsme to ale zakřikli. Na česko-slovenských hranicích jsme zkejsli věčnost. Někteří cestující musí dokonce ukázat zavazadla. Nevím, jek dlouhou dobu jsme tam byli, ale nakonec si tam jednoho chlapíka nechali a my odfrčeli do matičky Prahy.