Rusko - Ural 2006

Ruská tajga plná močálů a krvežíznivých komárů, krásy připolárního Uralu a šest magorů jež se sem vypravilo za lezením.

Termín: 29. 6. 2006 - 29. 7. 2006

Rusko

Místa:
Moskva, Pečora, Araňec, tajga, Subpolárním Ural v republice Komi – okolí hory Sablya (Šavle), Hoffmanův ledovec

Doprava:
Praha – Moskva: letadlem (cca 2 hodiny)
Moskva – Pečora: vlakem (cca 2,5 dne)
Pečora – Araňec: autem a loďkou
Araněc – hory: pěšky tajgou (cca 70 km)

Složení:
šest horolezců z pražských oddílů Karpatia a Sherpa Climb: Tomáš Mls, Honza Báča, Michal Platkevič, Jan Soubusta, Jan Šnajdr, Ondřej Řípa

Obsah:
Kapitola 1. - Rusko
Kapitola 2. - 70 km tajgou
Kapitola 3. - Připolární Ural
Kapitola 4. - Tour de swamp
Kapitola 5. - Pečora, Moskva
Báseň Ural
Miniexpedice Ural 2006 by Řepulda
Úryvky z Tomášova deníku
Vybavení

Mapa


Mapa naší cesty tajgou na Ural

Kapitola 2. - 70 km tajgou Kapitola 4. - Tour de swamp

Kapitola 3. - Připolární Ural

Den 11. – Pondělí 10.7. 2006

Rest Day

Dnešní den jsme si naordinovali <a {*(„fotky-3/images/296_U­ral.jpg“); }296>odpočinek. Každém má nějakou tu nepříjemnost, co potřebuje aspoň den odležet, ať už to jsou kluků monstrózní puchejře na patách či moje opět se probudivší bolest v kolenou… tyhle věci zkrátka ve vlhkém močálu s třiceti kily na zádech nevyléčíte.

Další problém, který si žádá pauzu je doplnění energie. My vyžlata (já, Jací a Tom) jsme své drobné tělní energetické zásoby spálili snad už první den, takže jedeme na to, co do sebe přes den naházíme. No a když máte k snídani kaši, k obědu kousek čokolády a pak už jen jedno jídlo k večeři a to nijak velké (no zkuste si zabalit jídlo na třicet dní, když si na zádech nesete lezeckém matroš včetně lan, železa, kladiva apod. plus stan, spacák, oblečení, lékárnu a spoustu dalších věcí.. tak abyste s tím byli schopni jít osmdesát kiláků bažinou, to zkrátka zvažujete každý gram).. Tak z téhle trošky jídla se „baterky“ dobíjí velmi obtížně a máte pocit, že energie pomalu ubývá a ubývá.

Nejhůř s jídlem je na tom asi určitě Jací, který si i přes mé ponoukání dokoupil v Moskvě jen skleničku nutely, která mimochodem dnes dospěla svého konce, s tím, že je zvyklý občas moc nejíst. Bohužel si neuvědomil, že moc nejíst týden nebo měsíc je sakra rozdíl. Naštěstí John s VHčkem spočítali, že mají jídla nad plán, takže se nějak podělí. Ač se to nezdá, je dost těžké až téměř nemožné dělit se s někým o jídlo, když s tím dopředu nepočítáte, protože chudé zásoby máte přesně rozdělené na dny a porce (někdy téměř na sousta – jako Tomáš s Ondrou – k snídani devět lžic vloček), tudíž dát někomu večeři znamená být bez večeře. Rozepisuju se o tom hlavně proto, že mám trochu špatné svědomí, když si večer dělám jídlo. Ale když doluju z ešusu poslední kousek špagety a slyším, jak můj žaludek volá „ještě“, „ještě trochu“ a já jdu stále s hladem spát, je mi jasné, že zkrátka nemám na to, ani si to nemůžu dovolit, vzdát se svého přídělu.

No ale protože budeme v civilizaci o den dřív než bylo v plánu a protože, jak už jsem řekl, Honzové jsou trochu přezásobeni, vidím to s jídelní budoucností optimisticky.

I když počítám, že až se doma zvážím, budu tak o pět kilo lehčí. Dokonce i Špekovo (tak smí VHčkovi říkat jen John a ještě ne vždy) mírně vypouklé bříško změnilo se v bříško spíše mírně zapouklé.

Když už jsem u toho jídla, naší největší (a zároveň jedinou) zbraní na cestě zpět budou takzvané RealMealy (teda krom Honzů). Snad původně pro armádu vyráběné jídlo. Vakuovaný sáček, nahoře odtrhnout, zalít po lajnu vroucí vodou, „zazipovat“ takovým tím umělým zipem v sáčku implantovaném. A za pět minut baštíte v podstatě téměř normální jídlo jako např. kuře na kari, hovězí s kaší, čili, vegetarianské těstoviny… Bohužel už neměli dost velkých RM (500g hotového jídla), takže máme většinu malých (350g), což je na jedno jídlo trochu málo. Další nevýhodou, která nás teď už ovšem netrápí, je cena – 5 Liber za kus plus poštovné (dohro asi 60Liber)… no na takhle drahé večeře nechodim ani do restaurace. Ale zde to člověk ocení… dobré, rychle hotové, vydrží.

Další velké plus, které dělá z každého jídla kvalitní poživatinu je sušené maso. Nadělal jsem ho asi z kila a půl hovězího a kuřecího. John mi ho v jejich elektrické troubě nasušil. Když jsem ho poprvé ochutnal (bylo překvapivě měkké a křehké – žádná žvejkačka), zjistil jsem, že jsem to přehnal s kořením, ale nakonec se to ukázalo býti dobré. Stačí ho při vaření, třeba špaget, přihodit do vody a kromě toho, že změkne do podoby téměř normálního masa, vám jídlo osolí a okoření, takže dalších přísad netřeba.

Nevim, jak vy, ale já si jídelníček bez masa nedovedu představit a tohle sušený je fakt super. Akorát už mi brzy dojte, tak doufám, že v těch RealMealech nějaký je, jinak se asi dostanu do depresí. Miluju masné výrobky. A začlo mě bavit vaření, až budu doma tak si udělám… DOST!!! Dost povídání o jídlech, o tom tu sníme několikrát denně.

Snad ještě něco k našemu BC, i když se o něm rozepíšu ještě v dalších kapitolách. Místo se nakonec ukázalo jako velmi dobré, ba dokonce vynikající. Nad námi pleso (trošku sněhovější), <a {(„fotky-3/images/292_U­ral.jpg“); }292>pod námi pleso, okolo nás <a {(„fotky-3/images/284_U­ral.jpg“); }284>zurčící potok z plesa do plesa s křišťálově čistou vodou. <a {(„fotky-3/images/442_U­ral.jpg“); }442>Závětří na dřívkáč, postupně dobudované včetně stříšky, mezi stany vzniklo malé posezení pomocí dovalených kamenných sedátek, a na velký boulder opodál zavěšena byla Johnova <a {(„fotky-3/images/436_U­ral.jpg“); }436>úža sprcha. Na stativu připevněný Tomášův <a {(„fotky-3/images/280_U­ral.jpg“); }280>dalekohled souží nám k plánování lezecké trasy na některý ze strmých a opravdu ostrých skalních štítů, jež nás obklopují téměř ze tří stran v čele s <a {(„fotky-3/images/276_U­ral.jpg“); *}276>nádhernou Šavlí. Proti ní naskýtá se výhled na zbytek Uralu (samozřejmě ne celý zbytek), jenž nachází se přes údolí s říčkou, podél které jsme sem přišli.

Chjo, jsme tu teprve den a já už se tu cítím jako doma.

Den 12. – Úterý 11.7. 2006

Kámen, pot a komáři

Dnes jsme vstávali relativně brzo. Naplánovali jsme si totiž výstup na jeden <a {*(„fotky-3/images/316_U­ral.jpg“); }316>štít vpravo od Šavle. Nevíme ani, jak se jmenuje. Když jsme to později rozebírali s VHčkem, říkal jsem, že mi připomíná žraločí ploutev, má stejný tvar a je i po celé délce stejně tenká, a on, že jemu spíš žraločí zub. Později jsem si uvědomil, že ho ve svých myšlenkách nazývám Dračím zubem. Budiž, ať už se jmenuje jakkoliv, budu ho v tomto příběhu nazývat Dračím zubem.

Posnídali jsme (ovesnou kaši se sušenými švestkami a rozinkami), přebrali matroš a vyrazili. Když jsme vylezli na takový malý hřebínek, no spíš takový půlkruhový val ze šutrů (moréna? se tomu říká) zkrátka takové to kamení, co před sebe nahrne ledovec, spatřili jsme to, co mělo být <a {(„fotky-3/images/322_U­ral.jpg“); }322>Hofmanovým ledovcem – krásné tyrkysové, do sněhu zabalené pleso, se spoustou sněhových ker, líně si plujících po hladině zčeřené mírným vánkem a pomalu se rozpouštějících ve slunném dni připolárního léta. To už asi ledovci zní umíráček – ale <a {(„fotky-3/images/328_U­ral.jpg“); }328>zní krásně.

Zde se oddělili Honzové, kteří se rozhodli zdolat štít jedním z pilířů na jižní stěně. My ostatní jsme pokračovali dál na východní hřeben. Jak název kapitoly napovídá, svítilo sluníčko až z nás pot lil a komáři hodovali, až z nich krev stříkala, poté, co jste je rozplácli. Netrvalo dlouho a přidal se i těžký kalibr – obří bzučící hovada.

Když se hřebínek začal napřimovat, odhodil jsem do trávy svou hůl, abych mohl používat ruce. Když se hřebínek začal napřimovat ještě víc, rozhodli jsme se již navázat a začít skutečně lízt.

První dvojka, Tomáš s Ondrou, druhá já a Jací. Kluci byli rychlí, tak se nám začali rychle vzdalovat. Ukázalo se, že tahle hora není taková užší pyramida, ale spíš taková širší <a {(„fotky-3/images/330_U­ral.jpg“); }330>špičatá zeď, taková ploutev, po jejíž hraně jsme lezli. Takže, ať jste přelezli trochu víc doprava či doleva, vdy vás zastavila téměř kolmá šluchta dolů. Navíc celý štít byl úplně rozsypaný (jako vše v tomto prastarém pohoří), takže každý druhý šutr byl lokr či byl součástí hromady lokrů. Asi po čtyřech dýlkách, během kterých jsem zatloukl i prvních pár skob v mém životě a kupodivu jsem ji věřil o trochu více než frendům a abalakům, jsem usoudil, že tohle je na mě trochu vysokej level (přeci jen už sem začal pociťovat ubývání energie, kterou už notnou chvíli prázdný žaludek nemohl doplňovat, a také drobnou dehydrataci) a přenechal jsem tahání zbylých délek Jacímu. Nakonec jich bylo asi dvanáct vesměs trojkové nebo čtyřkolé obtížnosti s pár pětkovými místy. Vzhledem k našemu stavu a k neustálým a nepřetržitým atakům ze strany komárů, to bylo tak akorát. <a {(„fotky-3/images/334_U­ral.jpg“); }334>Jací je starej harcorář a se slovy „jako Rebifat“ to celý vylezl v pohorkách. Lezlo se mu dobře a má svou jistotu. Já se zbytek výstupu vezl na druhym a občas sem byl rád, že mám lezečky. Musim říct, že jsem se zde necítil moc dobře. Špatný pocit nepramenil z toho, že bych se bál, že nějaký krok nezvládnu, či, že by mě v případě pádu Jací či jeho jisto neudrželo, ale z toho, že by to nemusela udržet ta skála. Byla hodně rozlámaná. Byla místa, kde měla řádově dva metry v průměru a po obou stranách téměř kolmé, víc jak sto metrů <a {(„fotky-3/images/338_U­ral.jpg“); }338>vysoké srázy. A celá tahle „zeď“ nebyla nějaký pevný kus skály, ale spíš tak halabala vyskládaná z šutrů. Když jsme seděli nahoře asi 1150mnm. (náš BC byl asi 500m) na hromadě kamenů, ze kterých se při neopatrném pohybu sem tam nějaký odvalil a koukal jsem z těch příkrých srázů na obou stranách dolů do hluboko pod námi ležících dolin, už jsem se nemohl dočkat, až budu taky dole. Zkrátka jsem měl abstraktní představu, že se ta hromada šutrů pod námi rozsype.

Když dolezli i <a {(„fotky-3/images/370_U­ral.jpg“); }370>Honzové a snimi další příval komárů, ano ty svině byly i tady a to v množství větším než velkém, začlo se se sestupem. Moje nejmíň oblíbená část lezení. Příště radší na nějakou pěknou čistou pevnou skálu, někde u moře a bez komárů, třeba do Paklenice. A už se těšim do Tater, žádní komáři a večeře s polívkou a pivo…

První dýlka se slanila přímo po hřebeni. Smyku utíkáčku, která zde již byla (bohužel, trochu jsme doufali v prvovýstup) jsme podpořili jednou naší. Musím přiznat, že balancovat po špičatém hřebeni a nespadnout přitom ani na jednu stranu mi nedělalo už vůbec dobře.

Další dvě dýlky už dolů po jižní stěně, jediná příjemná část sestupu. A pak různě travou či downwalling po skále proložena asi jedním nebo dvěma <a {(„fotky-3/images/378_U­ral.jpg“); }378>slaněními, při kterém uvolněný kámen seknutim znehodnotil jednu Jacího půlku (né prdel, ale lano). Už jsem říkal, že nesnáším down walling? NESNÁŠÍM DOWNWALLING. Což o to, sám o sobě by nebyl tak hroznej, kdyby v té době nebylo rozpoutáno hotové komáří peklo. A tak jsem se střídavě potil zakuklen v bundě a nebo nechával žrát komáry. Bylo jich tolik, že když mi ve svých útocích naráželi do kapuci, znělo to podobně, jako když prší. Když už jsme byli konečně dole a táhli po moréně do BC, každý už sotva pletl nohama. „Tome, ty koukám taky už chodíš jak namrdanej kačer“. Jací nezklamal. Jak jsme se tak potáceli s hejnama komárů kolem sebe a s cinkotem matroše na sedáku, který nikdo neměl energii balit do báglu, připadalo mi to jak pochod nějakého pekelného stáda. Mrtvoly ožírané komáry ploužící se s ovčími zvonci. Aby toho nebylo málo, sklouzl jsem jednou nohou do potoka, ale to už bylo jedno, to už bylo skoro doma. Padl jsem do stanu, zatáh' za sebou zip a chvíli jen tak ležel v propocené bundě hlavou skopce a užíval si ten slastný pocit, kdy vám do obličeje <a {(„fotky-3/images/384_U­ral.jpg“); *}384>nebuší desítky malých třepotavých tělíček. Ač jsem byl hladovej, usnul jsem dřív, než jsem si stačil uvařit jídlo. Byly dvě hodiny ráno.

Den 13. a 14. – Středa 12.7. a čtvrtek 13.7. 2006

Two rest days

Tak po včerejším zápřahu (od půl desátý ráno do dvou do rána v akci) bylo úplně jasný, že musí následovat odpočinek. Naše tábořiště se ukázalo jako naprosto vychytaný. Z nějakýho důvodu je tu daleko míň komárů než všude kolem. Možná tudy trochu více proudí vítr, nebo je to tou tekoucí vodou. Těžko říct, každopádně se tu dalo většinu dne vegetit i bez moskytiéry. Ráno jsem uvítal sprchou a bylo mi krásně. S Jacím jsme se, co se týče jídla, rozdělili na „vařiče“ a „myče“. Já byl samozřejmě <a {*(„fotky-3/images/294_U­ral.jpg“); }294>„vařič“, protože Jací sám prohlásil, že není mástr of dřívkáč a mě obsluha tohoto zařízení náramně bavila. Až budu v Praze, rozhodně si ho musím pořídit.

Stran mariáše má Jací, kromě toho, že je fakt dobrej mariášník, neuvěřitelný štěstí. Vždycky dostal z prvního rozdání do ruky dvě sedmy. Nejdřív obyč, další den v lepších a dneska dokonce „Sen záložního důstojníka“!! Z prvního rozdání! Klikař jeden. Zato já jsem dnes hrál na prd. Sice v plusu, ale vůbec jsem se nemohl soustředit. Když jsem udělal druhej renonc, usoudil jsem, že jsem myšlenkami jinde a šel z křemene, co jsem včera cestou našel, vyrábět Verče šperk. Nakonec jsem se vypravil ještě na malou procházku pro další kamínky. Obloha byla bez mráčku, <a {(„fotky-3/images/448_U­ral.jpg“); }448>slunce pražilo a přesto nebyl nějakej hroznej hic. Léto v těchhle severních krajích má něco do sebe, kor tady v horách… Asi hodinu jsem jen tak seděl na takovém měkkém mechovém (ale suchém) pahorku s mladým, sotva dvoumetrovým pučícím <a {(„fotky-3/images/394_U­ral.jpg“); }394>modřínem, a jen se díval a nasával všechnu tu okolní <a {(„fotky-3/images/390_U­ral.jpg“); }390>krásu. Kvete tu spoustu kytek, přitom kousek od vás je sněhové pole končící v modrém plesu. Na obzoru jsou tmavě zelené lesy a světlé louky a slatiny oddělené od zářivě modré oblohy pásem <a {(„fotky-3/images/392_U­ral.jpg“); }392>tmavých skal s bílými cákanci tajícího sněhu. Lehký svěží vánek mi povlával s vlasy a čeřil hladinu. Tak akorát, aby člověku nebylo horko, ani zima.

Kam oko dohlédne, žádný baráky, dráty, silnice…nic, jen vy, hory, příroda a čerstvém příjemném vzduch. Když se slunce sklání nad nádhernou strmou ostrou Šavlí, <a {(„fotky-3/images/306_U­ral.jpg“); }306>třpytí se v peřejkách zurčícího potoka až oči přecházejí. Jak se slunce dál sklání, <a {(„fotky-3/images/386_U­ral.jpg“); }386>mizí za vrcholkem Dračího zubu, na kterém jsme včera seděli. Všechno najednou ňák dává smysl. Nevim, jestli to tak vnímaj i ostatní, spíš ne. Možná John. Viděl jsem ho, jak taky sedí jen tak na šutru kousek od tábora, ale nevim, třeba jen řešil nějaký svý věci.

Většina kluků je asi trochu zklamaná, protože sem přijeli hlavně lízt a nenašli tu to, co hledali. Já nevim, co jsem sem přijel hledat, ale mám pocit, že jsem našel přesně to, co jsem najít potřeboval. Díky Tome, žes' to zorganizoval a díky všem, že se to díky vám uskutečnilo a že tu mohu být.

Když si představim, že jedu ve vedru ztahaném z práce v nacpaný tramvaji, kde jsou všichni ztahaný z práce a všichni se potí, vzduch se nedá kejchat a všude ty hrozný městský zvuky a hluk a shon a k tomu plná hlava úplně zbytečnejch starostí…zaklepal jsem hlavou a nasál ten krásnej vzduch. Je to tady, jak kdyby se člověk dostal do <a {(„fotky-3/images/438_U­ral.jpg“); *}438>pravěku, do počátku života, kdy ještě neexistovalo lidstvo.

Většinou se cítim dobře skoro všude, ať mezi lidma, nebo úplně sám zabořeném do matrixu svýho kompu, ale teď je doba, kdy jsem potřeboval přesně tohle. Podlesní dobou jsem byl skoro pořád v nějaký práci nebo u kompu, na víkendy jsem moc ven nejezdil, protože jsem se učil nebo prozměnu procoval na kompu. Bezstarostnost tohohle místa mi připomněla starý vandry a dobu, kdy jsem byl někde pryč každou volnou chvíli.

Nevím, jestli někdo pochopí to, co jsem napsal a jak to cejtim, a je to jedno. Mně tohle místo dalo hrozně moc a moje duše se zde naplnila neuvěřitelným klidem a pohodou.

Pozn.: To, že jsme mohli na Dračí zub vylézt a vrátit se až ve dvě v noci, šlo jen díky polárnímu dni. Jinak bysme to buď nedolezli a nebo solidně zatmili.

Pozn.: Když jsem potom včerejším komáro hovadskym pekle ráno pral v potoce ponožky, jen tak jsem máchl rukou po megahovadu. Když jsem viděl, že rána nepadla vedle a hovadí odplouvá břichem vzhůru v chladné vodě, něco ve mně se zasmálo tak upřímně, radostně, čistě a bezelstně a hlavně, tak nahlas, až tomu dobrákovi ve mně přejel mráz po zádech.

Pozn.: I když všichni tady pořád sníme o jídle a nadáváme na bažiny, tak kdybych mohl teď lusknutím prstů udělat, aby sem vedla příjemná turistická cesta a byl tu stánek s pivem a občerstvením, neluskl bych…tim by totiž tohle místo a celá tahle cesta ztratila veškerém smysl.

Pozn.: Asi sem se tu moc rozesnil, ale tak to zkrátka bylo a tak se to událo. V příštích kapitolách už budu realističtější, snad.

Den 15. – Pátek 14.7. 2006

Dva výlety

Dnešní den jsem podnikl dva výlety do okolí. Tomáš, Ondra, Jací a VHčko vyrážejí na lezení. Zkusí vylézt jeden pilíř na horu vlevo od Šavle, naproti Dračímu zubu. John a já zůstáváme. Ani jednoho lezení v těhle podmínkách (komáři a špatnej stav skály) nějak netáhne, John má navíc ještě ne úplně zhojený paty.

Výlet 1: Jak si pozorný čtenář jistě všiml, odhodil jsem cestou na Dračí zub svou hůl a jistě mu také neuniklo, že jsme se odtamtud nevraceli stejnou cestou, tudíž hůl leží stále v trávě na úpatí štítu těsně před začátkem lezecké části.

Řeknete si „hůl“, vždyť si může pořídit novou, klacků je v lese spousta. Jenže tohle nebyla obyčejná hůl. Když jsem ji našel na jednom tábořišti, kde sloužila jako tyč na kotlík, připadala mi taková pokroucená, hrubá, velká, a myslel jsem, že ji při nejbližší příležitosti vyhodim, ale jak čas a prodírání bažinami ubíhalo, zjistil jsem nesporné výhody její vlnovkové pokroucenosti a sice, vždycky ji můžete chytit tak, aby vám sedla do ruky v tom správném úhlu, ať jdete do kopce či z kopce. Její délka se ukázala býti taky výhodou a to při prodírání se houštinami. Mohli jste s ní odklánět větve a porost, aniž byste ji museli příliš zvedat do výšky. A její hrubost? Cha! Pár tahů Victorinoxem a místo hrubé kůry padla mi do ruky krásně hladká a odlehčená hůl.

Ale to všechno by bylo málo. To nejdůležitější je citové pouto, které se mezi vámi a vaší holí během takového strastiplného pochodu, jako byl ten náš, vytvoří. To ona je tak, kdo prozkoumává hloubku bahna před vámi, to ona vás podpírá, když unaveni balancujete po kmenech či kamenech, to ona vám vždy pomáhá zvednout se s těžkým batohem na zádech. Zkrátka ona s vámi prožívá celou strastiplnou cestu a je stále ve vaší ruce. Teď už je snad jasné, že jsem ji tam nemohl jen tak nechat.

Opět cesta po moréně, krásně se roztékajícího <a {*(„fotky-3/images/400_U­ral.jpg“); }400>Hofmanova ledovce, pod vymetenou modrou oblohou a pražícím sluncem. Když jsem se blížil k takovému malinkatému <a {(„fotky-3/images/398_U­ral.jpg“); }398>vodopádku, prýštícímu po skále mezi mladými, svěže zelenými kapradinami, uslyšel jsem na hlavou jakoby ptačí chechot. Odtrhl jsem tedy oči od, ve slunci se třpytících, vodních pramínků, jež měly už už uhasit mou žízeň, a zvedl svůj pohled k obloze. A tam, mezi paprsky slunce, ani ne moc vysoko nad mou hlavou, <a {(„fotky-3/images/396_U­ral.jpg“); }396>dravec, snad orel. Mám ho na fotce, tak to zkusím zjistit, co to bylo. Škoda, že jsem měl jen kapesní Digital a ne foťák s pořádným zoomem. Kroužil nade mnou a evidentně zkoumal, co jsem zač (s tou kulatou maskáčovou moskytiérou na hlavě jsem musel ze shora vypadat fakt divně). Několikrát nade mnou zakroužil a pak odletěl směrem k místu, kde lezou kluci. Jak sem tam seděl v kapradí (mimochodem vonělo jak salát a měl jsem co dělat, abych se do něj nepustil) a šumícího vodopádku a pozoroval elegantní let toho dravce, vybavil se mi úryvek z řeči indiánského náčelníka Seattlea k prezidentu Spojených států amerických „Jak od nás můžete koupit letní vánek, šelest trávy, třpytící se krůpěje vody a let oral na obloze…“ Zkrátka, jsou věci, který se koupit nedaj.

No, nebudu to zdržovat, vysápal jsem se nahoru kolem pramene, chvíli po šutrech vzhůru a tam na trávě, přesně, kde jsem ji nechal, ležela má hůl. Už jsem ji zas <a {(„fotky-3/images/404_U­ral.jpg“); }404>držel v ruce. Už jsem byl zase Krakonoš, co překračuje hory. Už jsem byl zase Gandalf, co projde celou zem tam a zpět. Už jsem byl zase japonský samuraj, co zatočí hodí a vše kolem pokosí. Má hůl. Návrat s ní do base kempu už byla hračka.

Pozn.: Sem už chtěl bejt realistickej, co? No tak snad příště. Asi bych měl nechat psát cynika, ale to příde… až budem zase v bažinách.

<a {(„fotky-3/images/418_U­ral.jpg“); *}418>Výlet 2:

Ještě třeba přepsat

Den 16. – Sobota 15.7. 2006

Back to srub

Ráno bylo vedro. Sklidili jsme tábor a během pálení odpadků jsem si naimpregnoval boty. Byly tak vyhřátý, že mazadlo GWAX doslova pily a to je dobře.

Vzali jsme to víc <a {*(„fotky-3/images/496_U­ral.jpg“); }496>podél hor a nesestoupili hned k řece. Krajina byla <a {(„fotky-3/images/500_U­ral.jpg“); }500>nádherná, komárů tu bylo míň, ale bylo horko a hlavně jsme šli hodně po šutrech (tak jsem se těšil, že ten hřebínek cestou z kempu byly poslední kameny, po kterých půjdeme), což v kombinaci s těžkým báglem byla smrtelná rána pro příčnou klenbu na pravé noze. Ještě hůř byl na tom Jací se Švejka zničenejma achilovkami a vůbec asi celejma nohama. Když jsme sešli k <a {(„fotky-3/images/504_U­ral.jpg“); }504>řece, cesta už byla dobrá a po posledních horkých dnech i relativně suchá, ale když nemáte nohy v cajku, tak se vám prostě dobře nejde. Navíc se přidala bolest zad. Jako bych měl na šíji na jednom obratli žhavej uhlík. Občas se mi to stává, když jdu dlouho s batohem, asi ňákej skřípej nerv či co.

Když jsme byli asi v polovině, kousek od odbočky do sedla, potkali jsme čtyři mladý Belgičany. Jsou tu na treku a jsou směr jedno místo, odkud a kam vozí turisty autem. Prohodili jsme s nimi pár slov a pokračovali dál.

Po projití sedla už bylo všechno optimističtější. Tělo sice už úpělo, ale jak člověk scházel z hor, vidina srubu a odpočinku byla čím dál reálnější. Cestou jsme ještě potkali mladého ruského rybáře, který také přestává ve srubu a na „noc“ jde rybařit do řeky v horách, té, podél které jsme šli. Už nám o něm řekli Belgové a měli pravdu v tom, že je velmi friendly. A měl s sebou <a {(„fotky-3/images/524_U­ral.jpg“); *}524>psíka.

Poslední pauza a poslední, už jen kilometr a půl dlouhý, úsek.Už jsem mezi stromy zahlédl srub, už se blížím k potoku, kde jsem se před týdnem koupal, už jen projít pěšinkou mezi, do pasu vysokou, travou (připomnělo mi to scénu z Gladiátora, kdy Maximus umírá a vrací se lánem domů) a jsem ve srubu. V našem krásném, útulném, dřevěném srubu. Jako by se člověk vrátil domů.

Chvíli jsme jen seděli a cpali se suchary s hořčicí, co tu zbyla po předchozích poutnících. Pak se šli pomalu přezout z mokrých bot, uvařit jídlo, připojit MP3plejer na repráček a strčit do plechovky, čímž vznikla solidní reprobednička. Pak jsme se pomalu natáhli na dřevěné postele.

Přes den bylo asi třicet stupňů, takže bylo ve srubu dost horko, navíc nám nejspíš Belgové vypálili naše zelené, protikomáří spirálky, co jsme dostali od Saši a nechali si je tu, takže tu bzučeli i komáři. Celou noc jsem nezabral, až na chvíli k ránu. Jak jsem nemoh' spát, tak jsem aspoň napsal báseň.

Kapitola 2. - 70 km tajgou Kapitola 4. - Tour de swamp