Ruská tajga plná močálů a krvežíznivých komárů, krásy připolárního Uralu a šest magorů jež se sem vypravilo za lezením.
Termín: 29. 6. 2006 - 29. 7. 2006
Rusko
Místa:
Moskva, Pečora, Araňec, tajga, Subpolárním Ural v republice Komi –
okolí hory Sablya (Šavle), Hoffmanův ledovec
Doprava:
Praha – Moskva: letadlem (cca 2 hodiny)
Moskva – Pečora: vlakem (cca 2,5 dne)
Pečora – Araňec: autem a loďkou
Araněc – hory: pěšky tajgou (cca 70 km)
Složení:
šest horolezců z pražských oddílů Karpatia a Sherpa Climb: Tomáš Mls,
Honza Báča, Michal Platkevič, Jan Soubusta, Jan Šnajdr, Ondřej Řípa
Obsah:
Kapitola 1. - Rusko
Kapitola 2. - 70 km tajgou
Kapitola 3. - Připolární Ural
Kapitola 4. - Tour de swamp
Kapitola 5. - Pečora, Moskva
Báseň Ural
Miniexpedice Ural 2006 by Řepulda
Úryvky z Tomášova deníku
Vybavení
Báseň Ural Úryvky z Tomášova deníku
V lednu mi Tomáš Mls z HO Karpatia nabídnul místo po Lukášovi
Bílkovi v malé expedici na Ural. Jak jsem pochopil bylo to takové Tomášovo
dítě.
Podle několika kusých informací na internetu jsem zjistil, že v části
pohoří Ural ležící několik málo kilomerů pod polárním kruhem, je hora
jménem Šavle, od ní se táhnoucí šavlový hřeben a mnoho možností
k prvovýstupům. Expedice byla skoro uvařená, ale scházel šestý. Pro mne
to nebylo snadné rozhodování. Zrovna jsem dělal takovou malou rošádu se
zaměstnáním, neměl jsme moc peněz, ale zase jsem si říkal, že druhá
šance třeba nebude. To asi rozhodlo. Zaměstnání jsem nakonec získal.
S tím i peníze. Nějaký sponzoring přišel od táty, který se asi
rozhodnul nadobro se mne zbavit, když mi ty peníze dal. Pak už to bylo
snadné. Expedice měla následující složení, s úkoly pro jednotlivé
členy:
Tomáš Mls (big boss) – administrativa
John – kamera, fotoaparáty a alternativní zdroje energie
VH – očkování, osobní lékárny a velká lékárna
Michal Platkevič – jídlo
Jacek – lezecký materiál
Řepu – campingový materiál, později i lezecký materiál a část
jídla
Cesta měla vypadat takto:
Praha – Moskva letadlem (cca 2 hodiny)
Moskva – Pečora – Araňec vlakem (cca 2,5 dne)
Araněc – hory pěšky tajgou (cca snad celý život)
Vyrazili jsem z Prahy 28. června v devět večer. To nám odlétalo
letadlo do Moskvy. Sraz byl o dvě hodiny dříve. Mne kolega dovezl jako
jednoho z prvních. Dopravu jsem měl skutečně luxusní, protože mé
„taxi“ bylo zbrusu nové Volvo V80.
Johna s Míšou jsem potkal ještě venku. Zanedlouho se začali pomalu trousit
i ostatní. Každý dvě zavazadla. Jedno velké a druhé „malé“ osobní.
Malá osobní dosahovala průměrně třetiny hmotnosti toho velkého. Při
odbavení jsme měli štěstí a ochotná obsluha pustila i krapet těžší
batoh bez příplatku za nadváhu. Ta v mém případě dělala pět kilo. Pak
jen standardní průběh odbavení a hurá letadlo. Ještě před odchodem do
tranzitu jsme absolovovali nezbytný ceremoniál loučení, při kterém se mi
podařilo políbit snad každou holku na letišti včetně personálu a paní na
toaletách.
Krátce po deváté jsem se odlepili od betonu runwaye ruzyňské a po
dvouhodinovém letu jsem dosedli na runway šeremetěvskou. Čas přistání
23:00. Nyní nás čekala noc na letišti, protože do Moskvy nám jel autobus
až po šesté ranní. Čekání jsme si zpříjemnili točeným pivem za
stopadesát rublů. Bylo docela dobré, ale drahé. Vypil jsem asi dvě.
Kdybychom byli poněkud důvtipnější, zašli bychom se podívat o patro
výš. Tam je totiž hala odletů, kde v obchodech prodávají lahvové pivo za
třicet rublů. Skutečně jen o kapku lacinější. Když se venku udělalo
světlo, šli jsme čekat ven. Venku jsem si docela bezohledně natáhnul
karimatku na asfalt chodníku a spokojeně si schrupnul.
Cesta autobusem z letiště do Moskvy na nejbližší stanici metra trvá asi
pětačtyřicet minut. V autobuse snad všichni až na Toma usnuli (já tedy
opět). Pak následovala nezapomenutelná cesta metrem. To moskevské je
vyhlášené! Co do složitosti nedosahuje rozměrů londýnského, rozhodně je
ale okázalejší a někdy i hezčí. Některé stanice jsou jako síně
nějakých galerií nebo koncertních síní, některé jsou zcela obyčejné.
Vlaky jezdí mnohem rychleji, lidé se pohybují mnohem rychleji, dveře se
zavírají mnohem rychleji… Naše premiéra v moskevském metru se odehrála
v pátek ráno, když všichni spěchali do práce. Dopravní špička jak má
být. My s batohy vpředu i vzadu, utahaní po téměř probdělé noci…
zážitek. První zastávka byla na Leninském prospektu. Tam sídlí cestovní
kancelář Intelservice, která pro nás zařizovala víza, pozvání a
především jízdenky na vlak. Kancelář pro nás měla i průvodní list,
který měl suplovat povolení od úřadu OVIR. Tenhle úřad má za úkol
registrovat každého jednotlivého cizince, který se hodlá ubytovat
v Moskvě. Registrace je nutná i pro odlet. Jeho absence se neblaze projevila
později. Do cestovky se vypravil Tomáš s Jackem a VH. My jsme zatím
s Johnem a Michalem hlídali batohy. No hlídali. Když kluci odcházeli,
zakřičel jsem na nimi „klídek kluci, já neusnu“. Když odešli, chvilku
jsem zíral do knížky a… pak jsem se probudil. John chrněl jako špalek,
ale Michal byl vzhůru. Takhle se to ještě asi dvakrát opakovalo.
Kluci se vrátili naštěstí v okamžiku, kdy jsme byli všichni vzhůru,
takže iluze ostražitosti byla dokonalá. Vlak nám jel až v devět večer a
nám zbývalo celé odpoledne. Využili jsme ho na doplnění scházejících
potravin. Jacek nic nepotřeboval, protože si „vše“ vezl už z Prahy.
Odjeli jsme blíže Jaroslavskému nádraží a nalezli pohodlnou restauraci,
kde jsme se rozhodli občerstvit pivem a případně i nějakou chutnou krmí
před náročným nákupem. Problém byl, že v Moskvě nejsou naše
„normální“ hospody a jejich restaurace jsou celkem drahé. Dali jsme si
pivo a čaj, zašli si na toaletu, ale najíst jsme se chodili do přilehlého
bufetu. Ochutnali jsme skutečný ruský piroh. Měli s masem (psem, krysou…
atd.), kapustou, sýrem, bramborem a čert ví, čím ještě. Občas někdo
usnul, tak jsme ho nechali chrnět, a tak to šlo pár hodin. Nakonec jsme se
vydali shánět supermarket. Nechtělo se nám trajdat s batohama. Tak jsme
se.usadili na schodech opodál a brzy po krátkém hledání nalezli vytoužený
obchod. Byl to normální supermarket vzor Delvita, kde se nám podařilo
dokoupit scházející potraviny, pivo a nějaké papání do vlaku. Ve
zbývajícím čase jsme ještě sháněli pohledy. Ale naše chabá znalost
ruského jazyka a zřejmě naprostý nazájem Moskvy o turistický ruch
způsobil, že ten den jsme pohledy nesehnali. A za chvíli nám jel
vlak… vole.
O vlaku bych na začátek napsal, že byl lepší než vlak směr Tatry.
Ruské vlaky jsou větší (širší) a jednotlivá kupé jdou skutečně
bezpečně zavřít. Na chodbě je samovar na horkou vodu. Pohoda. Jen ruská
krajina z okna vlaku je nuda. Samá bříza a sem tam vesnice. Všechno je to
stejné, fádní. My jsem proti šedi cesty bojovali alkoholem. Tradičně.
První noc se ještě setmělo (a nejenom v našich hlavách), druhou už skoro
ani ne. Druhý den cesty jsme s VH přitáhli do kupé dva (a později byli
tři) Rusy, kteří se s námi pěkně namazali. Nakonec jsme se jich nemohli
zbavit. Když jsme všichni usnuli, sebrali nám poslední piva a dvě lahve
vodky a zmizeli. Od této chvíle jsem začal být lehce zaujatý.
Třetí den jsme dorazili do Araňecu. Vystupování bylo docela zábavné,
protože slečna průvodčí si nebyla zcela jistá, jak se zastávka jmenuje a
skoro by nás nechala projet dál. Naštěstí přišla rychle do reality a vlak
včas zastavila. Vyskákali jsem na peron a koukali zpět za odjíždějícím
vlakem. Celá scéna v sobě měla zvláští kouzlo. Gigantický vlak
uprostřed ničeho mizí v dáli.
Odtud již po svých… jenže ejhle. Chybka se vloudila. Araňec znamená
zřejmě něco jako Lhota. Tohle byl jiný Araňec. Náš Araňec byl pár
desítek kilometrů jinde. Kde? To neví nikdo, ale my jsem stoprocentně
špatně. Tady u té zastávky nebyla dokonce ani vesnice. Prostě nic. Docela
slušná železniční stanice, ale samotná uprostřed pustiny. Osazentsvo se
divilo, jak je možné s GPS zabloudit, ale byli velice ochotní a poradili.
Musíme zpátky jednu zastávku do Pečory a tam sehnat Zprávu parku. Dohodli
nám kontakt a odvoz na Správu.
Za pár hodin jel vlak zpět. Nucenou pauzu jsme využili na přebalení
batohů, hraní mariáše a v mém případě dohánění spánkového
deficitu.
Cesta zpátky do Pečory trvala asi dvacet minut.V Pečoře na nádraží jsme
si koupili ruskou mutaci Zlatého bažanta, nakrájeli sýr s chlebem a jali se
občerstvovat. Když jsme vyrazili shánět odvoz, oslovil nás podivně
vypadající strýc a nakonec vyšlo najevo, že je ze „Správy“ a pomůže
nám. Nejprve nás odvezl na Správu parku.
Rusové jsou, když zrovna nekradou pivo, velmi pohostiní. Tady nám nabídli čaj, sušenky a nějakou buchtu. Chudáci, neznali zřejmě Čechy s německým hladem. Snad jim tu buchtu někdo upeče novou. Sušenky si můžou koupit sami. Ukázali nám, kam se musíme dostat. Kde leží skutečný Araňec a kudy pak musíme jít. Poprvé nás zaskočili když vyslovili předpoklad, že nám bude cesta trvat pět až šest dnů. Ještě nám poradili nějakého lovce z vesnice jménem Míša Puistin. Ten nám měl poradit kudy z vesnice směrem k horám. Naše odhady byli mnohem odvážnější a počítali jsme pouze se třemi dny. Chacha. Tomáš odešel zaplatit vstupné. Pěkně nás natáhli. Zaplatili jsem dvě stě dolarů. Koukali jsem jako puci, ale jinak to nešlo. Pak ještě čtrnáct stovek rublů za dopravu do Araňecu a vyrazili jsme.
Cesta buchankou (což je slangový termín pro malé, teréní vozidlo
s větší kapacitou, které by se u nás vešlo do označení SUV), je
dobrodružství samo o sobě. Ujeli jsme asi sedmdesát kilometrů a byli jsem
rádi, když jsme mohli vystoupit. Ten hodný pán z nádraží nás odvedl
k řece Pečoře (asi tři Labe vedle sebe), za jejímž přitokem Araněc
(v podstatě potok), leží námi hledaná víska Araňec. Zde jsme poprvé
narazili na našeho největšího nepřítele… na komára. O tom ale ještě
bude řeč. Pouhým pískotem a voláním jsme rybáře, co by nás převezl na
druhou stranu toho potoka, nepřivolali. Nu, VH se nabídnul (od té chvíle mi
byl podezřelý), že to přebrodí. Tak si sbalil věci do igelitky, už nevím
jestli šel nahý (ale asi jo), a hup na druhou stranu. Bylo docela pozdě
večer a nebylo nejtepleji. Honza je borec. Ještě nám zamával z druhého
břehu, a pak zmizel směr vesnice. Tomáš mu napsal, co měl povědět a my
doufali, že bude úspěšný. Byl! Po dvaceti minutách čekání přijela
lodička s dvěma Rusama a Honzíkem v čele. Hurá!!!
Na loďce mimo Honzíka seděli ještě dva mlčenlivý ruští jinoši. To jsem
si poprvé připadal divně. Doslova jako ufon. Vedle těch Rusů, co jsou tam
doma. Asi bych jim nedokázal vysvětlit, proč jsem tam a chci do tajgy.
Rusové nás převezli do vesnice, kde jsme potkali hledaného Míšu Puistina.
Jeho první otázka byla, zda jsme mluvili se Správou parku. Potvrzení vidět
nechtěl a ochotně nás vedl směr tajga. Zavedl nás pár metrů do lesa,
ukázal nám domnělou cestu a rozloučil se…
Několik málo metrů za vesnicí Araňec začíná zelené peklo, které
více méně trvá až pod hory. Toto zelené peklo se zove tajgou a je
charakterizováno močály, bažinami, neprůstupnými křovinami a milióny
komárů.
První tábor jsme postavili kousek od vesnice a už jsme pochopili, že
komáři se stanou naším denním chlebem, kaší i čajem. Postavili jsme
stany, rozdělali oheň a donesli vodu. Tomáš s Jackem přišli s vodou
bůhví odkad a bylo nutné ji dezinfikovat. Jenže dezinfekce zabírá, až po
šesti hodinách a zas tolik vody na večer jsme neměli. Tomáš odmítl chodit
pro vodu do vesnice, a tak jsem se tam vypravil s Jackem já.
Zkusili jsme štěstí v prvním baráčku. Bydlely tam takové dvě roztomilé
babičky. Rozuměli jsme si nimi málo, ale o co nám jde, pochopili hned.
Jedna donesla kýbl s vodou s trychtýřem začala plnit naše plastové
kanystry. Vtip byl v tom, že kýbl byl plný a tím pádem hodně těžký.
Té babce muselo být nejméně sedmdesát pět, ale kýbl zvedla hravě. Obě
se u toho asi dost bavily, ale pravá zábava začala, když jsme s Jackem
prozradili, kam máme namířeno. Sice se nezačaly křižovat, ale takovéto
lomení rukama to bylo. Vypadaly, že vypadáme, že jsem se museli zbláznit.
Potom pořád opakovaly „buďte dobří“ a mávali nám. Opět jsem měl ten
divný pocit.
V táboře jsme udělali večeři. V mém případě s Tomášem to byla
polívka, zbytek bílého chleba z Moskvy a tuším, že první z dlouhé
řady RealMeal. Ostatní jsme ohromili výkonem našeho super epes skvělého
dřívkového vařiče. Ten se tímto stal jedním z poznávacích znaků
expedice a řekněme, že do jisté míry i jejím maskotem. Chvilku jsme
ještě vedli hloupé rozhovory u ohně a potom, zhruba v jednu ráno zapluli
do spacáků. Ten večer jsem po dlouhé době vykouřil cigaretu, kterou mi dal
John. Doufal jsem, že smrad tabáku bude zahánět komáry. Nemyslím, že to
nějak zvlášť zabíralo.
Probudili jsem se dopoledne. VH nás popoháněl ke spěchu, ale vlastně
k němu nebyl důvod. Čas nebyl naším pánem. Kolik toho je před námi,
jsme nevěděli, nestmívalo se nikdy (to je fakt zvláštní) a stejně jsme
zjistili, že kvůli komárům je nejpohodlnější pochodovat odpoledne a na
večer, až na noc. Uvařili jsme si snídani. My s Tomem jsme měli ovesnou
kaši s ovocem a čaj. První dávka kaše byla tři lžíce surových vloček
na osobu. Po uvaření to nabylo na objemu, ale nějak moc zas ne. S lítostí
jsem seznal, že to bude nejspíš měsíc hladu (a byl). Pak se začal odvíjet
první z řady dnů, které se svou povahou podobaly sobě navzájem jako vejce
vejci.
Sbalili jsme tábor a vydali se na pochod. VH se šel předchozí večer
podívat napřed a našel velkou bažinu, kterou jsme nedokázali překonat
jinak než s kalhotama dole. Nebylo to sice nic přijemného, v tom mraku
komárů sundávat boty, kalhoty, ale člověk hned vlezl do vody a tam
naštěstí neštípali. Ti, co šli první, natáhli přes bažinu lana a ti za
nimi se jich podrželi, pokud se probořili trošku hloub, než očekávali.
Chodili jsme po jednom. Někdo si zátěž rozložil a šel dvakrát, já šel
jednou a namočil jsem si trenky. Pak jsem byl zbytek dne naostro (měl jsem pod
kalhotama naštěstí ještě moiru).
Zanedlouho nás čekalo další překvapení. Malá říčka, kterou jsme už
nechtěli brodit. Neměli jsme jistotu, jak je hluboká. Rozhodli jsme se, že
ji přemostíme. Začali jsme snášet padlé kmeny, velké větve a házeli je
do vody. Zhruba za hodinu práce jsme postavili opravdu jen provizorní most,
který svému účelu naštěstí posloužil. VH s Tomem donekonečna
hypnotizovali mapu a John žhavil GPS. Stanovili jsme si pochodové tempo
30 minut chůze a 10 minut odpočinek. Bylo to efektivnější než 40 minut
chůze a 10 minut odpočinek, jak nám radil jeden ze zprávců parku. Každou
pauzu jsme ukládali do GPS. Kluci na každé pauze navíc ještě podle ušlé
vzdálenosti od předem stanovaného místa, kterým byl brod u vesnice a
azimutu naměřeného na buzole, zanášeli naši polohu do mapy. Bohužel ani
to nezabránilo tomu, že jsme ten den zabloudili. Já bohužel ještě neměl
svoje chodecké tempo a byl jsem rád, že jdu a když se zastavím, nemusím
nic dělat. Díky tomu nemám moc povědomí, jak probíhala navigace zrovna
v tom okamžiku. Každopádně jsme zahnuli z cesty, kterou jsme chvilku
sledovali, do průseku v lese. Tím průsekem jsme kráčeli asi dvacet minut a
on, pacholek, končil lesem zarostlým svahem. Sice jsme někde pod námi
tušili řeku (to bylo správně), ale neměli jsme nejmenší tušení, jak se
k ní dostaneme (to bylo špatně).
Otočili jsme to a vrátili se na původní cestu. Nevěděli jsme kudy dál, a
tak jsme se rozhodli vrátit o pár set kilometrů zpět na místo, kde jsme
měli před časem pauzu a pozdávalo se nám vhodné k případnému noclehu.
Zde jsme rozbili tábor (vždy jsem chtěl napsat, že jsem někde rozbil
tábor) a započali tradiční večerní rituál. Jacek s Tomášem odešli pro
vodu. Byli pryč docela dlouho, a když se vrátili s čímsi podobným moči
smíchané s blátem, prohlásil Jacek, že kdyby jsme viděli, kde to nabrali,
srali bychom hovna do výšky (jak na tohle přišel?). Tuhle vodu jsme
vydezinfikovali, ale tím pádem byla použitelná až ráno. Na večeři jsme
použili vodu z lahví. John s VH provedl ve stanu přeměření trasy a
přišel s myšlenkou, že správná strasa vede pořád rovně. To nám
přidalo trochu naděje. I když vlastně nevím kolik a ani nevím, kolik jsme
jí měli předtím. Každopádně v tom okamžiku byla situace taková, že
jsme byli druhý den uprostřed bažin, držet správnou trasu bylo složité a
my jsme si nebyli jistí, zda jdeme správně… a k tomu ti KOMÁŘI!!!
Ráno, nebo spíš dopoledne hned po probuzení jsme uvařili čaj, snídani
a naladili optimismus. Sbalili jsme stany a vyrazili jsme. Podle receptu VH
s Johna z předešlého večera jsme sledovali pořád cestu, ze které jsme
předešlý den uhnuli. A vskutku. Asi po pěti kilometrech pochodu jsme
dorazili k řece. Čekali jsme něco jako předešlý den. Řeku nebo spíš
potok, zvolna vystupující z močálu s nejasným břehem. Ne, ne. Tady byla
SKUTEČNÁ řeka. Byla široká asi padesát metrů, měla kamenné dno, a
kamenné břehy. Skutečně proudila a vypadala celkem pitně. Prostě
pořádná řeka.
Zde musím podotknout, že jsme byli celou dobu celkem nedůvěřiví k vodním
zdrojům, jaké nám tajga nabízela. Každou vodu nabranou kdekoliv v lese
jsme dezinfikovali, ale dezinfekce trvala dlouho. Taky jsme jí moc neměli. Na
lahvičce sice psali osmdesát litrů, ale kdo věděl, jak dlouho v tajze
nakonec budeme. Celkem jistě jsme ale věděli, že to nebudou tři dny, jak
jsme počítali původně. V lékárně jsme měli ještě dezinfekci do ran,
o které John tvrdil, že se také dá použít jako dezinfekce do vody. Jenže
to taky nebyla bezedná láhev a navíc měla zcela jiný účel. Dál jsme
ještě vodu mohli převařovat (a posléze jsme tak i činili), ale
převaření spočívá v tom, že necháte běžet vodu varem nejméně pět
minut. To je zas náročné na topivo. Měli jsme tři vařiče. Dva na benzín
a jeden dřívkáč. Jeden z benzínových (MSR) se ukázal jako k ničemu.
Až Jacek téměř ke konci zájezdu pochopil, jak s vařičem zacházet. Nutno
poznamenat, že k tomu měl podmínky v pravdě laboratorní. Takže vodní
zdroj, který poskytoval vodu, aniž bychom museli provést jeden
z dezinfekčních postupů, byl požehnáním.
Bohužel to ještě nebyl tento případ. Dokonce řeka ani nedovolila nějaký
pokus o hygienu, protože svkléknout víc než moskytiéru se rovnalo sepuce.
V naší bídě se stal chvilkovým světlem z nebes Michal. Zjistil, že má
nadbytek jídla (???) a jeden pytlík rýže klidně obětuje pro blaho
většiny. Současně jsme uvařili čaj, a tak nějak se celkem uvedli do
pohody. Bylo to potřeba. Ten den jsme měli zjistit, co to znamená močál. Po
této delší a všemi vítané pauze jsme vyrazili dál. Průsek ukazoval
pořád rovně a jasně ukazoval cestu. V našem pochodovém rytmu třicet na
deset jsme pokračovali dál. V jednom okamžiku jsme museli zahnout
o rovných devadesát stupňů vlevo. V těchto končinách dost neobvyklá
změna. Místo, kde jsme tak učinili, dostalo příznačný název Mezimoč.
Pod tímto heslem ho John zaznamenal do GPS. Název vyjadřoval, že všude
okolo nás (my stáli v malém hájku) byl močál.
O močálech…:
Močál… Pod tímto termínem se skrývá místo, plocha někdy velikosti
fotbalového hřiště, někdy velikosti Karlova náměstí, někdy velikosti
Ruzyňského letiště, s nepevným povrchem. Suchá zemina je zde pojem
neznámý. Vše je dokonale rovné. Příčinou všeho je jednotný
působitel – VODA.
Voda je všude. Močál dosahuje různých hloubek, ale většinou lze projít
bezpečně (do váhy cca 100 Kg) v devadesáti procentech. Povrch močálu je
směsice různých vodních plevelů. Kultury jsou plošně jednotné a jako na
sebe navazující. Jinými slovy, tady na tom metru roste toto a tady zas toto.
Rostliny nemají stejné vlastnosti. Některé jsou velice pevné (zřejmě
dobrý kořenový systém) a lze přejít téměř suchou nohou a některé jsou
absolutně nepevné (zřejmě značně nevyvinutý kořenový systém). Po
došlápnutí se chovají jako papír nadrcený ve vaně s vodou. Potkali jsme
i místa, kde se chovaly jako vodní postel. Po došlápnutí se na několika
metrech okolo zavlnilo, ale vrstva zůstala neporušená. Nastali však
i opačné případy.
Močály v sobě soustředily několik faktorů, které jsme na našem
sračkometru pasovali do prvních pozic. Přejít močál byla neuvěřitelná
námaha. Nohy se bořily mezi vlhké trávy a chůze byla mnohem únavnější
než na pevné zemi. Neustále jsme museli sledovat, kam šlápnout, občas se
vracet a občas zatnout zuby a nějak těch dvacet čísel vody v botách
vydržet. Každý se nejméně jednou probořil. Rozloha některých močálů
byla ohromující. Ve mně močály vyvolávaly celou škálu protichůdných
pocitů.
Na jednu stranu jsem byl ohromen gigantickou rozlohou těch míst. Přemýšlel
jsem, jaké to asi je uprostřed těch největších. Zda jsou močály pevné
ve stranách a nejslabší ve svém středu. Nebo zda to záleží na
porostu.
Na druhou stranu byl každý močál malým mučením. Protože jsme obecně jen
velice neradi dělali jakékoliv kroky zpět, vstoupit jednou do močálu,
znamenalo ho přejít. A pokud za klamavou hradbou stromků nenásledovala
pevná zem, ale další močál, museli jsme přejít i ten. Takže jsme mlčky
šli a doufali, že támhle už jistě skončí. Zastavit uprostřed nešlo.
Snad u všech měly močály vinu na puchýřích, u některých na
natažených achilovkách. V močálech trpěly pohorky. Naše nohy byly
každý večer úplně bílé.
Za mezimočem jsme se rozhodli, že rozbijeme tábor (zase…). Měli jsme sice dojít podle mapy na místo, kde byl značený tábor, ale orientace v močálech byla vyjímečně náročná. Usoudili jsme, že jsme špatně odbočili. Věděli jsem sice, kde jsme, ale vracet se na správnou cestu, by bylo moc namáhavé. Rozhodně dnes večer. Zůstali jsem tedy na místě. Našli jsem výborné místo v suchém lesíku. Bylo tam připravené ohniště. Pohodlně jsem postavili stany. Dřeva bylo okolo dost. Prostě skoro dokonalé místo. Skoro, ale ne úplně. Scházela tam totiž voda. Jestli každý nesl sebou dva litry v pet láhvi, tak já si u řeky nabalil ještě pětilitrový kanystr do batohu. Jako bych tušil…
Veškerá zásoba vody stačila na pohodlnou večeři (instantní polívka,
RealMeal a čaj nebo špagety a čaj) a naprosto nedostatečnou snídani.. Pak
voda došla úplně. Zase jsme měli ale lehčí batohy.
Večer jsme to, ale tak dramaticky ještě neviděli. Aby taky ano. Zastavili
jsme asi v deset večer. Naše první močály nás naprosto odrovnaly. Okolo
ohniště jsem natáhnul šňůru a na ní jsem sušil věci – hlavně
ponožky. Spokojeně jsme posedali na klády okolo ohně a vychutnávali
cigarety. Johnovy Malrborka už došly, tak Jacek balil. Protože to z nás
uměl suveréně nejlépe, balil pro všechny. Natočili jsme nějaké záběry
do filmu. Každý prohlásil nějakou moudrost do kamery a hurá do hajan.
Ráno to vypadalo jinak. Zbytky vody na snídani nestačily. Sotva na čaj. Já
s Tomem jsme měli pouze půlku jeho müsli tyčinky a šálek čaje. Ostatní
na tom nebyli lépe. Rozhodli jsme se, že půjdeme a na prvním dobrém místě
s vodou zastavíme a najíme se pořádně. Věřili jsme, že najdeme ono
místo, které jsme nenašli předchozí večer. Bohužel zbytečně.
Pokračovali jsme proto dál, jak to šlo. Neměli jsme žádnou vodu a bylo
docela dusno. Navíc se k permanentním komárům ještě navíc přidaly
hovada. Tedy ne hovada, jak je známe od nás, ale jejich asi trojnásobná
ruská verze. Ani hovado u nás leckdy nezabijete jedním plácnutím. Tyhle
hovada nešly zabít ani dvojím a několikrát ani trojím plácnutím. Tyhle
hovada měli takové malé ocelové krunýřky a ze spoda měli napsáno
„radiation ressistance“.
Cestou jsme potkali jeden potok, který měl celkem čistou vodu. To znamená,
že voda vypadala, jako by v ní někdo rozpustil okrovou barvu, ale potok
normálně tekl. Nabral jsem proto do lahve a nalili jsme tam dezinfekci. Dále
cesta ubíhala jako normálně. Hnusný terén. Tedy močál, bláto, padlé
stromy. Pořád dokola. Ten den jsme měli dojít ke srubu. Nebo k něčemu,
o čem bylo tvrzeno, že je srubem.
Asi dvě stě metrů před srubem jsme měli poslední pauzu a já už to
opravdu nevydržel. Z té mojí lahve, kde byla voda, co ještě nebyla plně
vydezinfikována, jsem se napil. Ihned jsem dostal od Toma sprďana. Napil jsem
se jen jeden lok, ale bylo to potřeba. Měl jsem v puse úplně sucho. Za
chvilku přiběhl VH, že srub je kousek a jdeme tam.
Srub se nám sám o sobě na spaní moc nezdál. Byl otevřený dokořán,
plný komárů a odpadků. Raději jsme postavili stany vedle ohniště. Kousek
byla řeka a u srubu bylo dřevo včetně sekery a pily. Sekera nebyla nic moc,
ale pila byla dobrá. Nařezali jsme nějaká polena a udělali, jak říkal
s oblibou Tom, fuego grande. Následovala příprava čajů, zameškaných
snídaní a večeří, doprovázená sušením věcí. Protože jsme zastavili
celkem brzy, bylo ještě dost těch malejch hnusnejch lítacích sviní. Bez
moskytiér nebyla existence možná. Bylo potřeba mít na sobě dva páry
ponožek, protože jeden pár prokousli. Po večeři jsem šel ihned spát.
Další den ráno jsme ihned po snídani začali převařovat vodu s sebou.
Převařit skoro dvanáct litrů vody na jednom vařiči a ohni není zrovna
nejrychlejší. Odcházeli jsme proto opět odpoledne, i když jsme vstávali
celkem brzy. Tento den se začalo projevovat vyčerpání na většině členů.
Čekala nás jedna z nejdelších etap pochodu. Plán byl dojít k dalšímu
srubu, ze kterého už je to jen jeden den pochodu k horám. Celá etapa vedla
podle mapy přes největší močály naší cesty a měřila asi sedmnáct
kilometrů. Cesta se sice snažila jít lesem a v suchu, ale stejně tam bylo
nezdravě hodně vody. Každou přestávku jsme byli více a více unavení.
Náš původní plán, dostat se do druhého srubu, vypadal jako nereálný.
O cestě:
Když jsme byli na cestě déle, než jsme počítali, nejdříve jsme propadali
lehké skepsi, jak to bude ještě dlouhé atd. Když jsme se začali dobře
orientovat, dělali jsme i odhady, jak dlouho nám to bude trvat. Většinou
jsme naše odhady nadsadili a v průběhu dne pak upravovali podle vývoje
situace. Ráno plni optimismu a rozhodnosti: například varianta noclehu jinde
než na předem určeném místě nepřipadala v úvahu. Večer, když jsme
zastavili o deset kilometrů dřív, jsme měli celkem jasno v tom, že dál
nejsme schopni dojít. Najednou nebylo důležité, že budeme v bažinách
o den déle.
Rozhodli jsme se proto zastavit na prvním dobrém místě. Netrvalo to dlouho. Byli jsme asi ve dvou třetinách velkých močálů, ale tábor byl v suchu. Voda byla kousek a byla neuvěřitelně čistá – téměř čirá.
Myslím, že popisovat průběh večera je zbytečné (tohle jsem nenapsal z lenosti, ale pouze proto, že bych se fakt jenom opakoval).
Ráno nás čekala etapa, o které jsme si všichni mysleli, že je
posledním pochodem bažinami. Chvilku to vypadalo, že to nebude nic
náročného, ale velice brzy se vše změnilo. Cesta nezmizela, ale stala se
v podstatě potokem bláta. Skoro jak na překážkové dráze zde ležely
v pravidelných rozestupech popadané stromy, které jsme museli přelézat.
Bláto vypadalo všude stejně. Někde však bylo hluboké sotva nad podrážky
a někde hluboce nad kolena. Teleskopické hole nebo obyčejná hůl z lesa
byly neocenitelným pomocníkem, stejně jako v prvních močálech. Tohle byl
podle mého soudu naprosto nejhorší úsek pochodu. Absolutní sračka.
Pomalu ale jistě cesta stoupala. Po několika hodinách šlapání bláta jsme
pomalu začali opouštět území bažin. Močály ustupovaly suché zemi a
před námi se otevřel výhled na nádherný hřeben hor připolárního
Uralu…
Do kapitoly v horách jsem zařadil i několik dnů, které ještě nebyli „horské“, ale protože od této chvíle jsme hory viděli každý den, myslím, že sem patří. Konečně jsme spatřili „to“, proč jsme sem jeli. Najednou bylo všechno lepší, slunce jasnější, ovesná kaše sladší, kamarádi mě zase srali o něco méně…
Před druhým srubem, který nesl název Kučnik, jsme měli mít ještě
jednu pauzu. Naštěstí nebyla potřeba a nám stačilo běžných třicet
minut, abychom došli až ke srubu. První, co nás upoutalo (hned po
nádherném horském panoramatu), byl kouř z komína srubu. Vlastně jsme se
ani moc nedivili. Už několik dnů jsme sledovali stopy v blátě. Za sebe
můžu řící, že to bylo docela příjemné. Naplňovalo mne to zvědavostí,
kdo to před námi jde a pocitem, že v tom nejsme sami. Navíc jsem upřímně
doufal ve sličnou horolezkyni s dlouhým blond vlasem, modrou GTX bundou (fakt
nevím proč) a stejným směrem pochodu jako my.
Když jsem došli ke srubu, otevřeli se dveře a v nich stál Saša (tak nic).
Tedy jeden ze dvou Sašů. Pozvali nás dovnitř a nabídli nám kávu. Po půl
roce jsem pil kávu a moc mi chutnala (vůbec hodně mých zlozvyků tady
nalezlo svou reinkarnaci… Ještě že ne úplně všechny). Pánové byli
turisté z Pečory a my jsme nestačili zírat. Celkem nepokrytě nám dali
najevo, že jsme amatéři. Myslím, že měli pravdu. Do tajgy vyráželi
v levném oblečení a holinkách. Nenosili moskytiéry, protože chodili
v noci, kdy je komárů nejméně. Chodili na lehko (to jsme si bohužel
nemohli dovolit) a snažili se strávit v tajze co nejméně dnů. Spali ve
srubech. Neměli sebou žádnou sušenou stravu vyjma těstovin. V prvních
chvílích jsem měl docela strach, zda nám neodcizí něco z našich drahých
výbav. Později jsem se musel smát sám sobě. Starší Saša vyndal DVD
kameru se stativem, jež měl ovládání v rukovjeti. V podmínkách Pečory
jistě docela investice. Naše horolezecké zbytečnosti je nemohly zajímat.
Pánové byli velice milí a pohostinní a měli s sebou krásného psa
Šaryka. Se starším Sašou jsme se později potkali v Pečoře a nestačili
jsme koukat (překvapení na konec)…
Rád bych se vrátil k momentu, kdy jsme vešli dovnitř do srubu. Ne snad, že
venku by byla nějaká větší zima, ale teplo srubu bylo magické. Vevnitř
nebyl ani komár, díky něčemu jako vonným spirálkám, které pomalu
odhořívaly a hmyzu dost vadily. Posadili jsme se za stůl a na palandu.
Najednou jakoby pět dnů v močálech neexistovalo. Opět se mi realita
zvětšila na víc než tupé zvedání nohou. Téměř ihned jsme si
odhlasovali, že zde dáme jeden den oddych. Sašové měli odejít druhý den a
my se těšili, až budeme ve srubu zcela sami.
Po odchodu obou pánů, jsme se lehce roztáhli a začali opravdu relaxovat. Já
osobně s knihou nebo poprvé za celou expe s MP3 přehrávačem. Kluci hráli
mariáš. Ve srubu zbyly nějaké hubené zásoby sušeného chleba, který
ihned zmizel v našich polévkách.
Vodní zdroj nebyl daleko a byl bohatý. Michal toho využil ke koupeli a já si
přepral kalhoty a pár ponožek. Bohužel u vody bylo i dost hmyzu, a tak
jsem se vrátil poštípaný jako pako.
Den následující po celodenním odpočinku jsme sbalili své batohy a vydali
se směr hory. Osobně jsem byl přesvědčený, že cesta už bude pohodlná,
suchá a spíš za odměnu. Opak byl pravdou. Sice jsme chvilku šli opravdu
mnohem pohodlnějším terénem, ale ten brzy zmizel. Jakmile jsme zklesali
k řece, byli jsme zase zpátky v mokřadách. Nebudu zde popisovat, jak to
vypadalo. Tohle byla jedna z těch „dlouhých“ etap. Ke konci dne mi
povolili nervy, když jsme už asi po osmé ztratili cestu. Čokoláda mě zas
vrátila duševně mezi ostatní. VH se později vyjádřil, že se vždycky
pobaví, když vidí někoho, kdo je na tom ještě hůř než on. Tak teda
dík!
Rád bych napsal, že jsme ke konci dne dorazili do hor. Ve skutečnosti si
nejsem jistý, v kolik hodin jsme do hor dorazili, ale nakonec se to povedlo.
Vypadalo to, že se nám to sice dnes nepovede, ale postupně jsme se posunuli,
až na místo, které zůstalo po několik následujích dnů naším BC
(rozuměj Base Campem). Postavili jsme stany hned vedle potoka, který nás
každý večer romanticky uspával. Já osobně remcal, že tam není žádný
pořádný zdroj dřeva, ale nakonec to nebylo tak žhavé. Pálili jsme uschlé
větvě keře který rostl mezi táborem a potokem. Dřevo bylo hodně proschlé
a rychle hořelo. Bohužel už tolik nehřálo. S Tomášem jsme zbudovali nad
naším dřívkovým vařičem malou stříšku z kamení, větví a mechu a
postupem času bylo toto místo oficiálně povýšeno na táborovou
kuchyň.
Dost nepříjemné překvapení bylo, že ani tady komáři nemizí. Snad
jich bylo méně, ale byli pořád. První den po příchodu do BC jsme
naplánovali jako odpočinkový. My s Tomem jsme vyrazili na krátkou tůru
výš nad tábor. Nastoupali jsme vysoko nad tábor a hle… komáři tady byli
neustále. Tom se ke komárům postavil stoicky. Dělal jakoby okolo nebyl ani
jeden. Jak já bych si to přál umět. Zjištění, že komáři jsou i takhle
vysoko, mi sebralo veškeré naděje. Bylo mi jasné, že budou i v horách a
i na horách. Že jsou prostě všude. Duševně podlomený (pokolikáté už?)
jsem se vrátil do tábora. Veškeré mé naděje na klidnou dovolenou
v horách byly ty tam. Svět se mi rozpadl před očima. Od toho okamžiku jsem
se už akorát těšil na místo, kde komáři nejsou.
Během tůry jsme s Tomem rozhodli, že zdoláme pravou hranu velice pěkné
hory naproti přes pleso. Byla skutečně impozantní. Zub skoro pravidelných
liníí se směle vypínal nad ledovcové pleso. Pravá hrana vypadala snáze
než levá a proto jsme ji zvolili jako „rozlejzačku“.
Do této hrany jsme nastoupili my dva s Tomem a nezávisle na nás Jacek
s Michalem. John a VH lezli pilíř vedoucí od jihozápadu. V podstatě ale
z čela stěny a nahoře se pak napojili na naši hranu. O lezení samotném
asi nemá smysl cokoliv psát. Hrana se během lezení ukázala více položená
než vypadala ze země. Ale tak to chodí pokaždé. Většinou byla celkem
snadná, až na několik (pamatuji si živě na dvě) míst, „kde to stálo za
to“. V průběhu výstupu jsme doznali zklamání v podobě starých
slaňovacích smyc a několika skob. To znamenalo, že neděláme prvovýstup,
jak jsme se původně domnívali. Bylo to zhruba deset délek lezení a mně se
zdálo, že výstup nemá konce. Nakonec ale konec (to je ale formulace
„nakonec – konec“…) měl a na něm vrchol s překrásným rozhledem po
nižší části Uralu.
Nebyl důvod spěchat. Sice nám téměř došla voda, ale tma jaksi
nepřicházela, tak jsme si mohli dovolit zůstat nahoře podle potřeby.
Rozhodli jsme se, že počkáme na Jacka s Michalem. Johna s VH jsme viděli
stát dole na nástupu. Mysleli jsem si, že nelezli, a proto nás velmi
překvapilo, když jsme je asi za tři hodiny viděli dolézat za Jackem a
Michalem k nám na vrchol. Čas čekání jsme strávili debatou o všem
možném v lezení a vymýšlením plánů na zbytek pobytu. Shodli jsme se,
že náročnější výstup pro nás asi není možný. Na to jsme neměli
energii. Tak jsme vymysleli, že si dáme jeden den odpočinku, další den
výstup na nejbližší vrchol, zas odpočinek, zas další výstup, pak
poslední odpočinek a nakonec cesta zpět.
Když jsme na vrcholu shromáždili všichni, udělali jsme vrcholovou fotku,
kde jsme bohužel bez Johna, protože on fotil. Dopili jsme poslední zásoby
vody a vydali se na cestu zpět. Tomášův návrh spočívající v kombinaci
slanění na lávku, traverzu travnaté lávky a následně několika dalších
slanění až k nástupu byl přehlasován. Zvítězila varianta VH., podle
které jsme slanili jednu plnou délku po hřebeni dolů a následně dvě
délky dolů stěnou. Po dvou délkách slanění jsme už byli v „lehčím
terénu“. Respektive jsme stáli na ukloněných, travnatých lávkách,
jejichž postupným traverzováním jsme se pomalu blížili k zemi. Sestup se
zpestřil o komáry, kteří po dobu lezení skoro nebyli. Nyní jich ale bylo
opět dost. Sestupovali jsme několik hodin. V jednom okamžiku bylo nutné
opět slanit dvě délky. Slaňoval jsem první a na konci druhého slanění,
když jsem měl už uvolněnou brzdu z lana, jsem uklouzl a spadnul neznámo
kolik metrů níž na další polici. Tam jsem se udržel zuby nehty. Postavil
jsem na nohy a pomalu slézal další skalní stupně.
Do tábora jsem dorazil první s Johnem asi ve tři ráno. Protože jsem
nechal svou moskytiéru ležet na jedné polici a Michal ji později použil,
sestupoval jsem bez ní. Ze sestupu si pamatuju akorát divoké máchání
rukama a bodání komárů do obličeje. Ve stanu jsem snědl půlku čokolády,
abych kapku uklidnil pocuchané nervy. Hodně jsem se napil a zcela ignoroval
hlad. Šel jsem okamžitě spát. Zbytek dorazil později.
Následující den byl plánovaný odpočinek. Během dne realizoval VH
s Johnem svou pec, ve které upekli „chleba“. Nebyla to vlastně žádná
pec a klukům se podařily pěkné chlebové placky. Dali všem hojně ochutnat
a tak vím, že chutnali báječně. Doslova kulinářský skvost.
Další den jsme dali opět odpočinek. Nikdo se nikam nehnal a už to vypadalo,
že se vrátíme mnohem dřív než bylo původně v plánu. Nakonec jsem se
rozhodli, že zdoláme ještě stěnu kousek od tábora, jejíž hřeben pomalu
klesal přímo k táboru. Snadný sestup byl tímto zaručen. Stěna ani
nevypadala moc vysoká a odhad činil osm nebo devět délek. Michal už lézt
nechtěl a John se rozhodl doléčit rozedřené puchýře. Tudíž jsme
nastupovali jen ve čtyřech. Já s Tomem a VH s Jackem. Tom zvolil jedno
žebro, které končilo malou pyramidou vystupující z hřebene. Nástup vedl
sice většinou vodorovně, ale zato přes nepříjemně ukloněné sněhové
pole nad plesem. Ani jsme nedomýšleli, co by se stalo, kdybychom ujeli a
skončili v plesu. První délka vyšla demokraticky na mne (v předchozím
výstupu zas začínal Tom). Lezení nebyl žádný zvláštní požitek. Skála
vlhká od vody stékající z nasáklých zatravnělých polic, přes které
jsme postupně přelézali. Vylezli jsem asi šest délek a Tom zkonstatoval,
že jsme vedle. Že náš hřeben je ještě o jeden vedle. Návrh o dolezení
toho rozlezeného odmítnul. Na druhou stranu opět nebyl důvod spěchat,
protože jsme byli rychlejší než posledně, a tak jsme se pustili do
nekonečného traverzu po masivní, nekonečné polici o rozměrech
čtyřproudé dálnice. Možná jsme se jistit nemuseli, ale já na tom trval.
Měl jsem morál ještě docela pocuchaný z poslední zkušenosti
s travnatými policemi. Když jsme se konečně dostali na ten pravý hřeben,
měli součtem asi dvanáct délek. Problém byl, že jsme nebyli ani
v polovině. Tom vylezl kousek výš a letmým pohledem zhodnotil terén jako
těžký. Měli jsme toho opravdu plné zuby. Mě se několik minut předtím
podařilo po klukách mrštit dva kusy kamene velké jak míč na fotbal.
Míjeli je asi o metr. To byla jen jedna z věcí, která rozhodla, že tady
nám pšenka nekvetla.
Návrat probíhal standartně. Nejprve slanění, kde jsme museli nechat
s Tomem několik smyc. Pak ještě jedno kratší, možná nepotřebné, a pak
dlouhý nejištěný traverz oné masivní police. Ve svém finále police
ústila v suťovisku, kterým jsme sestoupili až do tábora. Tím byla
definitivně uzavřena horolezecká kapitola naší expedice na Uralu.
Den následující jsme se vydali na cestu zpět. Byla náplánována tak,
že dojdeme do srubu Kučnik, tam zůstaneme tři dny, a poté se půjde dál.
První etapa byla jedna z nejdelších a měla mít šestnáct kilometrů.
Všichni si pamatovali nepříjemný terén bažin a močálů. Když jsme
opustili naši dolinu s výhledem na Šavli a jediný dobytý vrchol, všimnul
jsem si mezi ostatními (a sebe nevyjímaje) určité skleslosti. Ne snad ani
únavou. Když jsme se zastavili, neprobíhala obvyklá konverazce na téma
jídlo, pivo a co doma. Jako by se nikomu nechtělo zpátky. A asi
i nechtělo. Někomu se nechtělo domů, někomu se nechtělo do bažin…
Zkusili jsme si cestu zkrátit a nescházet až dolů k řece. Mysleli jsme,
že když půjdmeme suťoviskem těšně pod horami, více méně po přímce,
cestu logicky zkrátíme. Bohužel terén všem nevyhohoval a brzy jsme museli
sejít na původní cestu. Ubrali jsme si tak akorát dva kilometry. Zhruba
v polovině cesty jsme se zastavili u čtveřice Belgičanů, kteří prošli
tajgou stejnou cestu jako my. Zanadávali jsme si spolu na komáry a močály,
rozloučili se a my jsme pokračovali dál. Belgičané se zmínili, že sroubek
má nájemníka. Byl jím ruský rybář Tolik z Koněcboru. Tolika jsme
potkali o pár hodin později. Šel na noc na ryby a vrátit se měl až ráno.
Poslední kilometry ke srubu byly vydřené. Jackovy se šlo zle a nikdo neměl
vůli s ním držet krok. Já osobně bych nejraději došel zbytek bez
přestávek napřed. Na nic jsem se netěšil tolik jako na to, až nebudu muset
udělat ani krok. Z posledních sil jsme se doplazili do srubu a tím skončila
první etapa naší cesty zpět do civilizace. Srub byl prázdný, a tak jsme se
rychle zabydleli. Zatopili jsme v kamnech a nechali sušit věci a boty.
Uvařili večeře a tak dále…
Ráno dorazil Tolik s úlovkem čerstvých ryb. Nechtělo se mu hned na cestu
zpátky, a tak zůstal ve srubu jeden den s námi. Za Johnův prut, který po
celou dobu nenašel využití, jsme od Tolika získali čtyři ryby. Nebyly
nijak zvlášť veliké, ale po rychlé přípravě koření, alobal, drát a
oheň, byly naprosto vynikající. Ne že by nás zasytily, ale chuťově nám
vylepšily jídelníček o sto procent. Jediný problém byl to, že o co
Tolik stál, nebyl ani tak prut samotný jako naviják na prutu. John ale
nenašel k navijáku kličku, bez které naviják nemá smysl. Tak jsme dali
Tolikovi naviják bez kličky a doufali, že si dokáže opatřit jinou.
Dny ve srubu jsme trávili nicneděláním, čtením, hrením karetních her a
nakonec i jídlem. VH chtěl jednou vyrazit na ryby, ale protože ten den
pršelo, nešel nikam. Michal dopisoval deník a kdo zrovna nic nedělal,
dobíjel baterie. Počasí se začínalo kazit. Čím dál víc pršelo a my
jsme měli strach, zda nebudou blátivé cesty ještě blátivější a zda
půjdou močály bezpečně přejít.
Nakonec přišla ona chvíle. Sbalili jsme se, pomodlili a s odhodláním
vyrazili na zpáteční cestu. První den jsme měli naplánovanou nejdelší
trasu. Byla dlouhá asi šestnáct kilometrů a měla nás provést přes
většinu velkých močálů z konce mapy. Sázeli jsme na to, že budeme
odpočatí a etapu ujdeme snadno. Bohužel tomu tak nebylo. Velice brzy jsme se
dostali do úseku, který nás vysílil na samém konci cesty sem. Hluboké
bláto na ubohých osmi kilometrech nám zas dalo pocítit, že tady naše
plány vycházet nemusejí. Navíc bylo neskutečné dusno, které dalo tušit
přicházející bouřku. Všem se šlo bahnem špatně a Jackovi nejhůř.
Trápily ho natažené achilovky a v tomhle terénu to bylo nejhorší. Navíc
začínalo hřmít a nevypadalo to na malou přepršku. Došli jsme na místo
našeho noclehu z cesty sem a rozhodli jsme se zůstat. Postavili jsme stany a
zalezli. Přemýšleli jsme, zda má význam čekat, až přestane pršet nebo
rovnou zůstat na noc. Když začalo pršet, bylo vše jasné. Nakonec bylo
přeci jen už pozdě odpoledne, a tak jsme se rozhodli zůstat. Sice to
znamenalo jít šestnáct kilometrů druhý den, ale protože nám nic jiného
nezbývalo, nelámali jsme si s tím moc hlavu. Na konci na nás čekal srub.
Tím jsme sice při cestě tam opovrhovali, ale dneska nám bude dobrý.
Ráno pořád pršelo. Byl jsem už vzhůru a nejraději bych se chystal na
pochod, ne-li rovnou šel. Shodli jsme se s Tomem, že nám stejně nic jiného
nezbyde, a tak jsme vylezli ze stanu a začali připravovat snídani. Měl jsem
na sobě mokré věci z předchozího dne a byla mi neskutečná zima na nohy.
U ohně jsme postavili z Michalova ponča provizorní přístřešek a pod
ním jsme se najedli. Neustále pršelo. Za chvíli byli po snídani i ostatní
a začali se chystat na pochod. Akorát pomalu přestávalo pršet. Od
dnešního dne se počasí nezlepšilo. Neustále bylo pod mrakem a znatelně se
ochladilo. Každý večer začalo pršet a pršelo až skoro do oběda. Museli
jsem tomuto přizpůsobit náš rytmus.
Šestnáctikilometrový pochod do srubu nás naprosto vyčerpal. Dorazili
jsme a jak říká moje máma: padli jsme za vlast. Vlastně ne docela, protože
jsme si ještě museli nanosit vodu, nařezat dříví, udělat jídlo a tak
dále.V chatě jsme nalezli balíček ovesnýcch vloček, který jsme
spravedlivě podělili třemi. Dále pak pytlíky s instatním borščem. Sice
nebyl nic moc, ale zas trošku změna A pak tam na nás čekal ještě jeden
dárek od Tolika. Balíčky cigaret. Na jednom z nich bylo napsáno komolenou
angličtinou „pro Čechy od Santa Klause“. Milé. Akorát, že do srubu
zatékalo a ráno jsme měli cigarety všechny rozmočené. Naštěstí, dobrý
anděl Jacek, všechny kvalitně usušil a ubalil do zásoby nové cigarety. To
však předbíhám. Večer jsme ještě pokouřili, a pak spokojeně zalezli do
spacáků. Kluci si pak ještě uvařili kafe, které rovněž nalezli ve srubu.
Ale to já už ležel a myšlenkami plul vstříc domovu.
Druhý den ráno, nebo spíš dopoledne vypadalo jako každé jiné. Probudili
jsme se docela brzy a moc jsme toho nenaspali. Nemuseli jsme spěchat, protože
před námi bylo pouze osm kilometrů pochodu. Druhý den pak zas osm. Musím
říct, že jsem původně byl pro variantu tyto dvě etapy spojit do jedné a
dojít o jeden den dřív. Ale když jsem se probudil a bolelo mě celé tělo,
byl jsem rád, že nemusíme chodit tolik. Před odchodem jsme ještě sušili
stany a oddávali se podobným činostem (jako třeba sušení tabáku a balení
cigaret).
Následná cesta byla celkem pohodlná. Nečekalo nás nic vyjímečného. Jen
zas tradiční bažiny, komáři, rozblácené cesty s padlými stromy… a tak
dále. V rytmu třicet – deset utekla cesta docela rychle. Pár set metrů
před cílem jsme vedli spory, zda zůstaneme na tábořišti, které jsem
minuli po cestě tam a nebo zda půjdeme na tábořiště v močálech, které
bylo ještě o jeden kilometr dál. Sice by bylo příjemné druhý den jeden
kilometr ušetřit, ale nakonec jsem se rozhodli, když jsme ono minuté
tábořiště našli. Bylo bezvadné. Voda kousek. Nutno poznamenat, že při
cestě tam jsme na tomto tábořišti neměli ráno ani pořádnou snídani,
právě z nedostatku vody – přitom byla celkem pod nosem.
Tak jsme zas provedli tradiční večerní rituál postavení stanů –
nanošení vody – sušení věcí – vaření večeří a čaje a nakonec
spacák. Pamatuji si, že tady jsem si poprvé uvědomil, a možná i poprvé
vyslovil, že postavíme stan ještě asi třikrát a budeme doma. Ono to sice
nebylo úplně pravda, ale ono slovo domov v podstatě bylo pouze synonymum pro
místo, kde nejsou močály a komáři a to byla pravda. Ihned po večeři jsem
tedy zaplul do spacáku s RealMealem. Navečeřel jsem se v azylu před
komáry a spokojeně usnul.
O cigaretách:
Cigarety. Bylo tam dost odnaučených kuřáků, ale skoro všichni začali zase
kouřit. Původně snad kvůli komárům, ale nakonec jsme kouřili hlavně
proto, že nám to jednoduše zpříjemnilo pobyt v těch sračkách. Nejprv
jsme rabovali Johnovy Marlborka, potom jeho tabák a nakonec jsme kouřili
Tomášův tabák do fajfky. To jsme už drsně šetřili a jedna cigareta bylo
pro čtyři lidi. Za den jsme většinou vykouřili tři cigarety. Ráno,
v poledne a večer. Zvláštní bylo, že jsme měli neustálý přísun
cigaret. Při zpáteční cestě nám rybář Tolik věnoval dva balíčky a po
cestě nechal ještě další dva. Když se rozmočily, Jacek tabák usušil a
balil cigarety ze zbylých papírků. Nedopalky rozbalil a tabák schoval. Pak
ho znovu ubalil. Takhle jsme měli kuřivo na většinu času a hlavně na dny
v bažinách. Bez cigaret by to asi bylo o dost težší.
Druhý den zbýval ještě jeden nocleh do konce. Tato etatapa zas měla mít pouze osm kilometrů a končit u řeky. Postupovali jsem pomalým tempem. Nebyl důvod spěchat. Většině z nás se šlo špatně. Zastavovali jsem se na stejných místech jako na cestě tam a zřejmě vedli i stejné řeči. Nejčastějším tématem bylo, co komu nechybí a co kdo bude dělat, až bude doma. Každý, ať už na papíru nebo v hlavě, sestavoval seznam položek, co musí udělat, až přijede domů. Například víc chodit do kina, zajít na pivo s tím a tím, být hodnější na své rodiče a podobně. Nejsem si jistý, kolik z toho kdo plní. Mně osobně se daří akorát mít každý den po obědě zákusek – ale to bylo stejně Jackovo a ne moje předsevzetí.
Večer jsem dorazili k řece. Těsně před řekou nás čekalo několik
nepříjemných metrů křovisek, pod kterými tekla voda. Skákali jsme z drnu
na drn. Motali jsme se skrze keře, které nám podrážely nohy a kradly
rovnováhu při stání na jedné noze na jednom z drnů. Naštěstí
tábořiště u řeky bylo kvalitní. Voda kousek. U ohniště klády na
sezení. Místa na stany akorát. Nálada taky akorát. Vždyť druhý den nám
zbývalo posledních dvanáct kilometrů, a pak už konec. Konec močálů,
konec komárů, konec stromů a toho zeleného pekla okolo.
Ráno jsme udělali snídani z posledních zásob vloček a poslední prázdný
pytlík hodili do ohně. Od tohoto okamžiku by zbývala v batohu jen jedna
večeře. Snídani na druhý den jsme už neměli. Doufali jsme, že kdybychom
ji potřebovali, opatříme si ji ve vesnici nebo to prostě vydržíme do
Pečory.
Nenazouvali jsme jako tradičně studené a vlhké pohorky, protože nás
okamžitě čekalo brození řeky. S pohorkama kolem krku a nohavicema
vyrolovanýma nad kolena, jsme rychle přebrodili řeku, která nakonec nebyla
tak studená, jak se zdálo. Na druhém břehu jsme se obuli a pokračovali
dál. Dnešní trasa byla snadná, ale měla dvě nepříjemná místa: můstek,
který jsme museli zbudovat cestou tam a bažinu, kterou jsme složitě brodili.
Jak jsme se k oběma brodili, narůstaly naše obavy. Zda bude můstek ještě
stát a jaká bude bažina. Bylo nám celkem jasné, že ji budeme muset zas
brodit, a tak akorát zbývalo, aby nebyla ještě nepříjemnější než při
cestě tam. Naštěstí se brzy ukázalo, že naše obavy byly
zcela plané.
Můstek stál a my po něm snadno přešli a bažina byla z nějakého záhadného důvodu zcela pevná. Zřejmě muselo vypadat docela komicky, když jsme s VH k bažině dorazili. Honzovi se zdála dobrá, a tak zkusil několik kroků a neprobořil se. Když jsem viděl, že jde bezpečně, šel jsem bez obav za ním. Za chvilku jsem ho v bažině předhonil a byl před ním. V tom okamžiku získal Honza opět odvahu, kterou po několika metrech ztratil a vydal se za mnou. Po chvilce jsme byli uprostřed. Uvědomili jsme si, že jsme se měli dávno probořit, a že na druhou stranu je stejně daleko jako zpátky. Tak jsme se vydali kupředu. Ostatní ani snad nepřemýšleli, zda se jedná o onu obávanou bažinu a šli rovnou za námi. Až na druhé straně jsme se navzájem ujistili, že to byla ona a jiná už nebude. Vypadalo to jako zhmotnělý sen. Nyní nám už zbývalo jen obyčejná lesní cesta do vesnice Araněc. Když jsme zastavili na našem původním tábořišti, Tomáš řekl, že jsou to přesně tři týdny, co jsme tu spali poprvé…
VH a Tom odešli do vesnice koupit něco k jídlu. Původní myšlenka byla
vyžebrat od vesničanů něco chleba, sýra a mléka. Výsledek notně
předčil očekávání. Kluci se vrátili s batohem plným jídla.
Jmenovitě:
6 x plechovka s masem (5 x vepřové – to se ukázalo jako sojové, 1 x
kuřecí – pravé)
2 x dvoulitrová láhev s mlékem
1 x dvoulitrová láhev s pivem
6 x vejce
1 x máslo
cibule
3 x tabulka čokolády
nespecifikovaný počet vaflí a perníčků
A začalo několika denní peklo…
Všichni se vrhli na všechno. Žrali, žrali a žrali, co nežral zrovna někdo
jiný. Vepřovou konzervu jsme zapíjeli mlíkem a vafle a čokoládu pivem.
RealMeal nikoho nezajímal. Hostina trvala asi do dvou do rána. Jacek nakonec
ještě připravil výbornou smaženici z hub, které jsme našli po cestě.
Když jsem usínal, měl jsem dojem, že docela jistě zemřu. Můj žaludek byl
jako na vodě. Museli jsem vstávat velice brzy, protože v šest ráno nám
jel odvoz do Pečory, který kluci dohodli večer předtím.
Nejdříve gondola přes Araněc, potom buchanka a nyní za poloviční cenu. Strastiplná cesta po nekonečné pískové cestě. Ve voze nám dělali společnost ještě dvě Rusky a jedem mladší Rus. Rus často kouřil a já měl strach, že nám cigaretu típne o batoh. V autě nebylo moc pohodlí. Byli jsme nevyspalí, mokří a strašně jsme se těšili do normální postele. Byl jsem skutečně rád, když jsme v Pečoře vystoupili. Řidič nám řekl, že je možné sehnat nějaké ubytování přímo na nádraží. To nakonec vyšlo a my získali dva pokoje po třech. Jeden stál tři sta dvacet rublů. Za sprchu jsme si sice museli připlatit padesát rublů, ale já neodolal. Ihned po příjezdu odešel opět Tom a VH vyměnit dolary za ruble. My jsme zůstali na pokojích a odpočívali. Mně se podařilo na několik minut usnout. Časem jsme dostali hlad, a tak jsem s Michalem podniknul malou lovecmou výpravu do bufetu. Takovýhle výběr po tolika dnech gastronomického celibátu – to vypadalo jako ráj. Nakoupili jsme nějaké pirožky a pivo a vrátili se na pokoj. Mezitím se vrátili i kluci a donesli mimo peněz také spousty jídla. Pirohy, sušenky, perníčky a samozřejmě i pivo. Nálada byla najednou zcela někde jinde. Všichni začali dlabat jak o závod a velice brzy se dostavili očekávané žaludeční problémy. Ke konci hostiny měl Tom malý proslov, ve kterém zhodnotil celou expe a všem poděkoval za účast. Následoval tradiční přípitek pravým ruskočeským Kozlem. Bylo to jedno z mála piv, které jsem během pobytu v Pečoře a Moskvě vypil. Rusové dle mého soudu pivo vařit moc neumějí. Možná je to surovinama, možná nemají nadání. I licenčně vyráběný Staropramen a Kozel chutnaly strašně. Ten den jsme už zůstali na pokojích. Já si šel tradičně velice brzy lehnout.
Druhý den jsme se vypravili do města. Chtěli jsme projít trh, nakoupit
nějaké laskominy a podívat se do centra. Blízko trhu nedaleko nádraží
jsme potkali jednoho (toho staršího) ze Sašů.
Vzhledem k tomu, že jsme se vrátili zpátky dřív, než jsme měli zcela
prvně v plánu, nevěřili jsme, že ho ještě uvidíme. Ve srubu jsme sice
domluvili setkání v Pečoře, ale to se nemohlo uskutečnit vlivem našeho
dřívějšího návratu. Neměli jsem na sebe jediný kontakt.
Saša šel s námi na trh, a potom do bufetu nedaleko trhu. Opět nastala
žranice a Saša jen koukal, jak nám chutná. Zvláště pak na Jacka, jak mu
chutnal místní bramborový salát. To se stalo příčinou malého Sašova
překvapení. Nabídnul se, že nám ukáže Pečoru. Byli jsem docela rádi, a
tak nás provedl městem. Naštívili jsem spousty krámků, byli jsem se
podívat na břehu řeky, kde byl pomník se dvěma pánama v jedné lodičce.
Viděli jsme nejošklivější baráky na celém světě. Chodili jsme snad
celý den. Nakonec nás Saša pozval k sobě domů. Chtěl nám ukázat
nějaké fotografie a videa z Uralu, co natočil při svých toulkách. Bydlel
nedaleko nádraží, a tak jsme rádi souhlasili. K němu domů jsme šli přes
špinavé sídliště a měli jsme docela strach, zda Saša nebydlí
v nějakých otřesných podmínkách. Skutečnost však byla zcela jiná.
Saša bydlí ve zcela normálním bytě, který je ale přecpán
nejmodernější audio-vizuální technikou. Pochlubil se několika videi,
která doplnil zajímavým hudebním doprovodem. Ke konci promo akce nás pozval
na panáčka něčeho ostřejšího. Jenže na stole vedle lahve likéru stála
i mísa s bramborovým salátem à la rusia, chléb a talíř se sýrem.
K tomu nám nalil likér z plodů, které jsme, nevědouc, co to je, viděli
v tajze. Ohromně jsme si pochutnali (hlavně Jacek). Jenže to nebylo ještě
vše. Jako druhý chod následovaly těftěle. Což jsou vlastně malé
karbanátky s rýží. Spolu s dobrou smetanovou omáčkou a chlebem to bylo
naprosto vynikající. Následoval další panáček likéru, káva, a pak jsme
už museli zpátky na nádraží. Saša nám ještě daroval nějaké suvenýry.
Kluci si vzali jeho adresu a Saša nás doprovodil na nádraží. Všichni jsme
zůstali z jeho pohostinosti naprosto konsternováni. Velice to vylepšilo
náš pohled na Rusy jako národ.
Odjížděli jsme po třech dnech. Tomáš nás ráno nepotěšil informací,
že budeme muset opustit pokoje už dopoledne. Nepodařilo se mu totiž domluvit
jen půlden pronájmu, a tak to vypadalo, že zbytek strávíme na nádraží.
Naštěstí paní, která měla tohle vše na starosti, byla nakonec velice
ochotná, a protože my jsme náš pokoj obsadili až pozdě odpoledne, můžeme
ho až pozdě odpoledne vyklidit. Museli jsme ale uvolnit druhý pokoj. Tak jsme
ráno přemístili všechny batohy do jedné místnosti a tam zůstali. Na
střídačku jsme chodili nakupovat do Pečory na trh zásoby na cestu. V pět
jsme pokoj opustili definitivně a zůstali v čekárně. Čas jsme trávili
hraním karet, pospáváním a hlídáním batohů a samozřejmě jídlem.
V osm večer pak přijel vlak a my se nastěhovali. Měli jsme lístky do zcela
nového vagónu. My s Jackem jsme se už předtím dobrovolně přihlásili
sami do kupé, kde jsme očekávali další cestující. Naštěstí nikdo
nenastoupil a my jsme měli po celou dobu kupé pro sebe.
Vlak se rozjel až ve tři ráno. Do té doby jsem spal. Když jsme se rozjeli,
měl jsem možnost shlédnout řeku Pečoru v celé kráse. Moc bych chtěl
vidět nějaké skutečné ruské veletoky, protože Pečora určitě není
skutečný ruský veletok, a přesto je mnohem větší, než co uvidíme kde
u náš v ČR. Bohužel zbytek cesty Ruskem byl stejně nudný jako po cestě
tam. Pokud se rozhodnete ušetřit svá játra, nedá se ve vlaku dělat moc
věcí. My dělali jmenovitě:
- Nic
- Spánek
- Četba
- Koukání z okna
- Povídání
- Pití čaje
- Čůrání
- Jídlo
- Chození na záchod
- Povídání si
Když jsem za tři dny dorazili do Moskvy, byla to vítaná změna. Bohužel
ani v Moskvě nebylo tepleji. V první řadě jsme se museli dostat na
univerzitu, kde jsme měli zjištěné ubytování. Bohužel ne zajištěné.
Netušil jsem, že onou univerzitou není nic menšího než slavný
Lomonosov.
Tady jsme však shořeli jak papír. Tomáš (kdo jiný) s Johnem vyrazili
vyjednávat. Ochranka je ale nepustila dovnitř bez bumážky a ani neporadila,
kde se dá bumážka opatřit. O možnostech ubytování v areálu univerzity
nevěděla nic. Takže smůla. Kluci ale získali tip na ubytování
v nějakém hotelu, který se jmenoval nějak jako Studentský gastinec.
Studentského tam bohužel nebylo vůbec nic. Ceny byly vyšroubované pěkně
vysoko, ale to ještě pořád nebyla překážka. Skutečná překážka byla
registrace na již dříve zmíněném OVIRu. Slečna za přepážkou v recepci
hotelu byla neprůstřelná, a tak zas kluci odešli na milici pro registraci.
My jsme čekali.
Čekání jsme krátili konzumací chipsů a zmrzlin. Nakonec nás začaly
sedačky v hotelovém foyeru tlačit, a tak jsme se přesunuli do hotelové
restaurace. Zkusili si vybrat podle jídelního lístku, ale to se opět
ukázalo jako problém. Valná většina nebyla bohužel k dostání. Tak jsme
si objednali něco, kde se psalo cosi o tradiční úpravě a samozřejmě
pivo. Chyba, chyba, chyba. Vím, že po tak dlouhém půstu a následné
pirohové dietě, jsme měli být rádi za cokoliv, co se dalo nazvat
skutečným jídlem, ale tohle nebylo bohužel ono. Jídlo bylo mastné, bez
chuti. Pivo bylo prostě dobré akorát jako voda na nádobí. Na dně byl
dokonce i kal. Po konzumaci tohoto ohavného pokrmu jsme se opět vrátili
zpátky do foyeru.
Kluci dorazili skoro za pět hodin. Bez potvrzení. Vystáli skoro tři fronty
s tím, že v té třetí jim zavřeli před očima. Opět jsme se utvrdili
v tom, že Rusko je po krk utopené v byrokracii a vůbec to nevypadá, že je
nějaká naděje na změnu.
Pro nás to ovšem znamenalo, že nemáme na poslední noc v Rusku ubytování.
Opět jsme se vrátili do restaurace a dali si ještě nějakou maličkost.
Mezitím jsme probrali všechny možnosti, co máme a nakonec zvítězil návrh
Johna.
Rozhodli jsme se, že se přesuneme rovnou na letiště a tam počkáme do
rána. Potom se rozdělíme na dvě skupiny. Jedna bude hlídat zavazadla a
druhá půjde do města. A pak obráceně.
Na letiště jsme jeli docela dlouho. Hlavně jsme docela dlouho čekali na
autobus. Čekání jsme krátili jak jinak než jídlem a pivem. Kousek od
zastávky měli výborný tulský perník, který kluci vzali domů jako
suvenýr. Já měl stejný úmysl, ale nakonec jsem ho na letišti posnídal.
Na letišti byla spousta lidí. Našli jsme volné lavičky a posadili se. Nikde
nebylo bohužel místo, kde by se šlo natáhnout. Na mně ale spadla únava
stejně nečekaně jako razantně. Neměl jsem moc na vybranou. Vzal jsem
karimatku a natáhnul se na zem. Nejdřív jsem se zády opíral o batoh, ale
potom jsem se na zem natáhnul celý. Spal jsem skoro pět hodin. Kdybych
neusnul, určitě bych umřel.
Ráno jsem se šel s VH a Jackem podívat do města. Neměli jsme moc času, a tak jsme jeli prvním autobusem, co šlo. Cesta do centra trvala skoro hodinu a půl. Z metra jsme vylezli nedaleko Rudého náměstí. Došli jsme pár metrů a mohli jsme obdivovat Kreml a chrám Vasila Blaženého. Osobně jsme byl zklamán. Moskva na mne neudělala ten dojem, co jsem čekal. Chtěli jsme se podívat ještě do Treťjakovské galerie, ale tu jsme bohužel nestihli. Utrmácení jsme se vrátili zpátky na letiště. I když jsem zpátky vyrazili včas, dlouho jsme čekali na autobus a na letiště jsme přijeli později, než byla dohoda. Nyní jeli do Moskvy ostatní.
Během čekání na letišti se mi konečně podařilo poslat pohledy.
Ještě jsem přebalil batohy, abych se vešel s váhou a utratil zbytek
rublů. Seznámil jsem se s jednou příjemnou Češkou jménem Pavla, které
jsme bohužel ještě nenapsal, ale doufám, že to brzy udělám.
Letadlo nám letělo v sedm a v půl šestý jsme se měli řadit
k odbavení. Kluci přijeli včas, a tak jsme se urychleně začali přesunovat
k branám. Tomáš měl smůlu a musel platit třináct set rublů za nadváhu.
(Jo ty suvenýry, já se na všechny vykašlal a měl jsem to zdarma). My
s Johnem, Jackem a Michalem jsme zas skoro zmeškali letadlo. Ale nakonec
nezmeškali a špinaví, nevyspalí, smradlaví, ale hlavně vysmátí naběhli
na palubu. Tam už čekala parta z Chan Tengri. Tak jsme zasedli a povídali a
povídali, až do Prahy… a Michal se dočkal svého vytouženého menu.
Tím skončilo naše uralské dobrodružství. Myslím, že to nebyla stoprocentně úspěšná akce, ale vysloveně neúspěšná také nebyla. Bylo to strašně namáhavé a některé momenty mi z paměti hned tak nevymizí. Jsem hrozně rád, že jsem měl možnost jet, jel jsem a vrátil se zpátky. Díky všem a hlavně díky sobě, že jsem se tak snažil a přežil to celej! A tenhle strašně dlouhej blábol napsal. Howgh.