Ruská tajga plná močálů a krvežíznivých komárů, krásy připolárního Uralu a šest magorů jež se sem vypravilo za lezením.
Termín: 29. 6. 2006 - 29. 7. 2006
Rusko
Místa:
Moskva, Pečora, Araňec, tajga, Subpolárním Ural v republice Komi –
okolí hory Sablya (Šavle), Hoffmanův ledovec
Doprava:
Praha – Moskva: letadlem (cca 2 hodiny)
Moskva – Pečora: vlakem (cca 2,5 dne)
Pečora – Araňec: autem a loďkou
Araněc – hory: pěšky tajgou (cca 70 km)
Složení:
šest horolezců z pražských oddílů Karpatia a Sherpa Climb: Tomáš Mls,
Honza Báča, Michal Platkevič, Jan Soubusta, Jan Šnajdr, Ondřej Řípa
Obsah:
Kapitola 1. - Rusko
Kapitola 2. - 70 km tajgou
Kapitola 3. - Připolární Ural
Kapitola 4. - Tour de swamp
Kapitola 5. - Pečora, Moskva
Báseň Ural
Miniexpedice Ural 2006 by Řepulda
Úryvky z Tomášova deníku
Vybavení
Miniexpedice Ural 2006 by Řepulda Vybavení
Dnes je třetí den pochodu přes bažiny a je nutno přiznat, že je to opravdu celkem tvrdý chleba. Tahle severská krajina by byla nádherná, široké pláně s květy orámované jehličnatými lesy, nikde ani noha. Jen: ty pláně jsou podmáčené a mechové koberce se houpou až hrůza, když na ně člověk vstoupí. I v lese je půda často tak prosáklá vodou, že si člověk připadá, jako by šel po klobouku nějaké staré rozmáčené houby.
Sucho v botách je nereálná představa. Zapadá se běžně po kotníky, často do poloviny lýtek, někdy po kolena a občas i hloub. Jeden močál jsme přecházeli dokonce s pomocí svázaných lan natažených od stromu na jedné straně na stranu druhou. Pro jistotu.
A pak, jsou tu komáři. Miliony a miliony komárů. Teď jak píšu, je už deset hodin pryč a pořád jich mám kolem sebe hejna. Tenhle list je promaštěný Tea Tree Oilem, který je na chvíli drží zpátky – potřel jsem si jím prsty, abych měl trochu větší klid na psaní.
Abych to shrnul, místní bažiny nejsou příliš pěkné místo. Jsou rovinaté, ubíjející, člověk nemá rozhled – zatím jsme jen dvakrát zahlédli na východě Šavlový hřeben, jak se k němu pomalu blížíme. Zbývá nám ještě asi třicet kilometrů. Opravdu se těším na to, až budeme v horách, v čisté krajině, vysoko nad okolím.
Včera večer, někdy kolem osmé, jsme konečně po pěti dnech vyšli z bažin a uviděli hory. Byla to velká úleva a vzpruha pro motivaci. Přespali jsme ve srubu „Araneckij pereval“ (znamená to průsmyk?), v noci je tu zima a skoro tu nejsou komáři, přes den ale jich je stále víc než dost.
Šavlový hřeben se táhne na sever, vidíme svahy hor a hřebeny, několik špičatých skalních vrcholů – Sablii a zřejmě i tu horu, která se mi na fotkách tak líbila. Hory jsou místy pokryty velkými poli a pásy sněhu, ty méně skalnaté tak vypadají jako nějací obrovští kytovci, jako kosatky, zbarvené černě a bíle. Scenérie je nádherně severská.
Dneska si tady, na kraji geografické Evropy, dáváme den volna a nejdeme nikam dál. Až zítra. Pod Hofmanův ledovec to máme ještě tak šestnáct kilometrů, přes průsmyk a pak vedlejší dolinou k severu.
Včera kolem půlnoci – tma tu není nikdy – jsme došli do závěru doliny pod Sablií a konečně postavili base camp (samozřejmě, ten název se tak úplně nehodí, protože pochopitelně nebudeme stavět postupové výškové tábory, ale přesto – je to naše základna). BC stojí u potoka, který vytéká z méně zaledněného plesa nad námi, a je z něj nádherný výhled na Sablii, Minaret, dvě výrazné špičaté hory a víceméně vodorovné zubaté hřebeny na obou stranách těchto skalních kulis.
Celá naše dosavadní cesta opravdu připomíná „Cestu do pravěku“ – napadlo mě to jeden den v bažinách a večer pak to zmínil i John. Bahno, přesličky (v lese jich rostlo hodně) a kapradí, poházené vývraty… A když jsme včera vystoupali na práh doliny a uviděli krajinu dál na sever, byl to také pravěk – jako by tu zrovna skončila doba ledová. Krajina rozrytá drahami ledovců, všude prahy morén a tisíce balvanů, sem a tam rostou ježaté skupiny modřínů, které budí dojem, jako by se ještě nestačily úplně zabydlet v zemi, kterou včera opustily masy ledu.
Pohled na východ taky stojí zato. Daleko se tam táhnou holé, tmavé hřbety a hřebeny s pásy sněhových polí, na tu dálku vypadají jako pokryté nejen sutí, ale i prachem, popelem nebo sazemi. Jsou to rozlehlé, opuštěné prostory bez lidí, prázdné a rmutné. Trochu mi to panorama připomnělo výhled z ledovce pod Kazbekem, tam byly také až po obzor vidět hory zcela bez lidí (nebo tak aspoň vypadaly).
Počasí se změnilo, tajga nám ukázala svoji druhou tvář: mokrou a studenou. Ráno a dopoledne pršelo, vstávali jsme v dešti. Ten sice potom přešel v mrholení a ustal, ale stejně jsme už měli všechno mokré a ploužili se bažinami a lesem promočeni do poslední nitky. Udržet si nohy v suchu bylo samozřejmě naprosto nemožné.
Tajga je, takhle pod příkrovem vlhkých mračen, velmi nevlídná. Vody je už tak všude neskutečně mnoho, když navíc naprší, rozbahní se vše ještě mnohem víc, les i močály, a stezka (už tak velmi špatná, ostatně místy neexistuje) se mění v peklo bahna různých hloubek, stojaté vody, studeného bláta a vodou prýštících polštářů trav. Aby člověk prošel, nezbývá než rezignovat na vodu v pohorkách, na chlad, promočené oblečení, únavu a čvachtavé boření se na každém kroku – a prostě jen JÍT. Jediná obuv, která by tady byla něco platná, by byly rybářské holínky. Ty pochopitelně nemáme, jdeme v pohorkách.
Dnes večer – je po půlnoci, večerem tedy myslím večer 22.7. – jsme opět dorazili k brodu přes Vjortnyj. Zítra máme v plánu dojít na místo našeho prvního tábora v lese, těsně za Aranecem.
Tajga se poslední dny tváří pořád stejně – už tři dny nevysvitlo slunce, je jednolitě zataženo, korunami smrků se prohání vítr. Je chladno. Dneska během pochodu mě napadlo, jak asi vypadá tenhle kraj na podzim – tohle počasí podzim dost připomíná. (Ještě v půl dvanácté dopoledne jsme ve stanu měli 14 stupňů. Noční teplotu před ránem odhadujeme na 5 – 7 stupňů.) V tajze je na podzim zřejmě barevno: listí bříz je oranžové, místy je tu hodně jeřábů, pod horami byly modříny, do toho stálá zeleň smrků. Ovšem, jak podotkl VH: „kvůli tomu sem na podzim nepojedu“. Jacek naproti tomu dneska zmínil, že jet sem ještě jednou, v zimě na lyže, by nemuselo být od věci. Kdoví, možná že Sablia v zimě ještě někdy na pořad dne přijde.
Včera byl náš poslední večer v bažinách poté, co jsme prošli tajgou od Sablie zpět k Aranecu. Ušli jsme dvakrát sedmdesát kilometrů, tam a zase zpět, a strávili celou tu dobu v divočině bez lidí.
Včerejší večer už ale obsahoval kdejaký výdobytek civilizace – s VH jsme večer zašli do vesnice, kde kvůli nám otevřeli obchůdek v jednom ze srubů na břehu řeky Pečory. V něm jsme nakoupili věci, o kterých jsme si po tři týdny nechávali zdát – cibuli a margarín, chleba, salám, konzervy vepřového masa, čokoládu, sušenky, pivo, mléko, cigarety. Vrátili jsme se do tábora v bažině jako ježíšci a je div, že špatně bylo po té nezřízené žranici jen jednomu z nás. Já jsem se držel celkem zpátky, líbila se mi osvědčená večerní kombinace z cestování po Kavkazu – čaj, čokoláda a cigareta.
Poslední noc v tajze jsme tedy strávili na stejném místě, kde stál náš první tábor na začátku putování. Poslední noc byla zase deštivá. Když jsem zalezl ve stanu do spacáku, chtěl jsem ještě chvíli psát, ale už jsem na to byl moc unavený. Sytý jsem ležel a poslouchal, jak kapky deště bubnují na plachtu stanu a uvažoval přitom, jestli je to monolog nebo dialog. Dospěl jsem k závěru, že je to dialog – kapky bubnovaly v různých rytmech a různou silou, do toho na stan kapala voda z větví stromu, pod kterým stál. Spokojeně jsem usnul.
Ráno jsme dokázali jen tak tak stihnout sraz domluvený na šestou v Aranecu (měli jsme sedm minut zpoždění), nechali se převézt přes řeku Bolšoj Aranec a na lesní cestě do Konecboru vyzvednout autem, které nás vzalo do města Pečory.
Teď už je večer a jsme ubytováni, bydlíme přímo v budově pečorského nádraží, kde v prvním patře jsou tzv. „komnaty otdycha“ – možnost ubytování pro cestující po ruských „železných drahách“. Z oken se díváme přímo na pásy kolejí a nástupišť, venku prší na rozlehlou a nepříliš vzhlednou Pečoru, ale nám už je jedno, jestli prší nebo ne. Dneska zase, poprvé po dlouhé době, spíme pod střechou kamenného domu.
Večer nám jede vlak do Moskvy, zatím jsme stále v „komnatě otdycha“, i když už bohužel máme od dopoledne jen jeden ze dvou pokojů, a to ne ten, ve kterém jsem spal já. Líbilo se mi tam – spal jsem na posteli pod oknem, pod kterým z druhé strany podupávaly a duněly širokorozchodné ruské vlaky, přijížděly, čekaly a vydávaly se na stovky kilometrů dlouhé cesty po rovnoběžných železných stuhách kolejí. Železniční romantika par excellence. Vagóny duní, kola těžce přešlapují na výhybkách, je slyšet nádražní hlášení a dole proudí lidi dovnitř a ven. My jsme o patro výš, v klidu nad vším tím shonem a přesto v centru dění, bydlíme přímo v nádraží. Z okna jsou vidět hřbety vlaků lesklé neustálým mrholením i silnějším deštěm, občas zaskřípá volání mořských racků, kteří sem zalétají až od oceánu na severu. Když jede vlak, sklo v okně jemně drnčí.
No, opravdu jsem se tu pohodlně zabydlel.